Máme měsíc červen, tradičně zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Bylo předmětem úcty již od starověku: Origenes, sv. Jan Zlatoústý, sv. Augustin – všichni tři psali o Srdci Krista jako zdroji útěchy. Ve středověku oživil tento kult sv. Bernard z Clairvaux, na něhož navázala řada mystiků, zejména sv. Gertruda Velká, sv. Kateřina Sienská, sv. Terezie z Avily aj. Největší rozvoj této pobožnosti nastal ale v 17. stol.

Spasitel na obraze podle vidění sv. Markéty Marie Alacoque, skromné řeholnice z kongregace sester Navštívení Panny Marie v klášteře Paray-le-Monial ve Francii, ukazuje své Božské Srdce jako ohnisko nekonečné lásky. Zjevoval se sv. Markétě Marii v letech 1673–5. V litanii k Nejsvětějšímu Srdci se nachází invokace „Srdce Ježíšovo, planoucí ohnisko lásky…“.

Člověk odedávna považoval srdce za symbol slitování a milosrdenství. Vždycky, když chceme někoho pochválit, jak je dobrý k druhým, říkáme: „On má dobré srdce…“. Nikdo však není schopen být tak dobrý jako Pán Ježíš, nikdo nikdy v dějinách nepodstoupil tak strašlivou smrt s tak příšernými mukami jen proto, aby nás zachránil pro věčnost. Jeho Srdce není jen dobré a milosrdné, nýbrž i Svaté, dokonce Nejsvětější, Jeho láska je lidsky nepochopitelná a nenapodobitelná.

Proto vedle křížů s corpusem existuje v Církvi také mnoho obrazů a soch představujících milujícího Spasitele. Nejznámější monument Krista je v brazilském Rio de Janeiro o výšce 35 m. Poněkud menší je socha Krista v portugalském Lisabonu, postavená za vlády obdivuhodného katolického premiéra Antonia Salazara (vládl v letech 1932–68). Na jednom z vrcholů pohoří And na hranici států Argentiny, Chile a Bolívie stojí socha Božského Srdce jako symbol ukončení války a smíření mezi těmito zeměmi. Velké množství katolických kostelů ve světě je zasvěceno právě Božskému Srdci, nejpověstnější je Sacré Coer v Paříži. Svatyně, v níž chybí obraz Nejsvětějšího Srdce, jsou spíše výjimkou.

Láska Kristova je strhující a nutí člověka ke zpětné reakci: Pane, chci aspoň trošičku napodobit Tvoji nekonečnou lásku, i když jako hříšný člověk nemám nejmenší šanci vyrovnat se jí. Jenže zdaleka ne pokaždé a u všech má připomínka Spasitelova milujícího Srdce takovou odezvu. Jeho láska vycházející z láskyplného Srdce je burcující, plameny, které z Něj šlehají, jsou zároveň i pobídkou k boji proti peklu, ďáblu a jeho kumpanii. Kristova nekonečná láska neznamená totiž mlčení ke hříchu vlastnímu i hříchu jiných, naopak je vyhlášením války. Proto nepřátelé Krista jsou na úctu k Jeho Srdci velmi alergičtí. V polské Poznani po obsazení země hitlerovským Německem nacisté okamžitě zlikvidovali tamní čtyřmetrovou sochu Božského Srdce.

Ďábel velmi dobře ví, že plameny vycházející z Pánova Srdce jsou střelami proti němu. Vizionářka sv. Markéta Marie i její zpovědník jezuita P. Claude de la Colombiére byli pronásledováni církevními preláty podléhajícími herezi jansenismu, jež prezentovala Boha v duchu nauky Jana Kalvína a Cornella Jansena jako nemilosrdného a krutého soudce. Velký misionář Francie 17. stol. sv. Jan Eudés k tomu poznamenal: „Satan rozvířil tuto bouři, neboť zuří nad tím, že touto pobožností bylo vytrženo z jeho moci již mnoho duší, o kterých se domníval, že je má už jisté.“ Císař Josef II. v Rakousku zakázal obrazy Nejsvětějšího Srdce s odůvodněním, že prý „uráží vzdělané lidi“, kněží, kteří tento kult rozšiřovali, byli trestání těžkými finančními pokutami. Hrdinní povstalci ve Vendée za Francouzské revoluce r. 1793, bránící své kněze a svatyně proti likvidaci nařízené satanskou jakobínskou vládou, bojovali pod praporem Nejsvětějšího Srdce, rovněž tak tyrolští obránci své vlasti a katolické víry pod vedením Andrease Hofera na počátku 19. stol. proti Napoleonovi. Dodejme ještě, že sv. Jan Eudés spojil úctu k Božskému Srdci s úctou k Mariinu Neposkvrněnému srdci, takže se hovoří o kultu „dvou srdcí“. Panna Maria ve svém zjevení ve Fatimě vyzývala k zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému srdci.

Papež bl. Pius IX. r. 1856 zavedl kult Srdce Ježíšova pro celou církev včetně pobožností prvních pátků dle přání Spasitelova vysloveného sv. Markétě Marii, Pius XII. o sto let později v encyklice Haurietis Aquas rozvedl teologické důvody pro úctu Božského Srdce. Ještě předtím Pius XI. r. 1925 v encyklice Quas Primas zavedl svátek Ježíše Krista Krále a na základě toho dal sepsat zásvětnou modlitbu pro tento svátek, jež se v poněkud jiné verzi modlívala i na svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, který se slaví v tradičním ritu vždy v pátek na závěr oktávy Božího Těla. V ní se věřící modlí i za ty, kdo „vězí v temnotách pohanství a islámu“ a prosí o smilování též pro „syny toho národa, který byl národem vyvoleným…“ Takto se věřící spolu s knězem modlívali i každý první pátek v měsíci, který dle Spasitelovy žádosti tlumočené sv. Markétou Marií měl být zasvěcen Jeho milujícímu Srdci. Žel, tato zásvětná modlitba byla po II. vatikánském koncilu nahrazena novou, „nekonfrontační“ verzí.

Jenže tím se kult Božského Srdce stal bezzubým, odpovídajícím současné neomodernistické herezi odpuštění a spásy pro všechny, aniž by museli svého hříchu a bludu litovat a pevně se rozhodnout v něm nepokračovat. Ježíšovo Srdce skutečně všechny hříchy odpouští a každého hříšníka nekonečně miluje, jenže podmínkou spásy je lítost, zřeknutí se hříchů a bludů a jednoznačné odhodlání skoncovat s nimi. Plameny vycházející z Kristova Srdce nás k tomu vyzývají. Ďábel často používá v duchovním boji proti Kristově pravdě i navzájem si odporující teze. Jansenismus v 17. stol. prezentoval Boha krutého a nemilosrdného, kdy spásy není člověku možno dosáhnout téměř vůbec. Neomodernistická hereze dneška zase téměř popírá možnost věčného zavržení a hovoří o spáse pro všechny, aniž by museli litovat svých hříchů a nepokračovat v jejich páchání. Oba bludy jsou v totálním rozporu s úctou Nejsvětějšího Srdce.

Ta má úzkou spojitost s Eucharistií, proto se v tradičním ritu tento svátek slaví na závěr oktávy Božího Těla. Pán tím, že při každé platné mši sv. zpřítomňuje pro nás svoji kalvárskou oběť kříže a se svým Tělem i Krví, duší i Božstvím vstupuje do našeho života, ukazuje zároveň svoji úžasnou lásku, své nekonečně milující Srdce bijící pro nás a vroucně toužící po naší spáse. Jen otrlý cynik může takovou lásku odmítnout. Pane, nedopusť prosíme, abychom k nim patřili.

Zaslíbení Pána Ježíše ctitelům Jeho Nejsvětějšího Srdce

Kristus při svém zjevení sv. Markétě M. Alacoque r. 1675 naléhavě žádal od křesťanů úctu ke svému Srdci a přislíbil „ctitelům mého Srdce“:

1. Dám jim všechny potřebné milosti a požehnám jejich činnost.

2. Potěším je ve všech jejich obtížích.

3. Hříšníci najdou v mém Srdci nevyčerpatelné milosrdenství.

4. Vlažní se stanou horlivými a horliví dokonalejšími.

5. Ochráním ty, kteří se mu zasvětí a nepřestanou ho zbožně uctívat.

6. Vepíši do svého Srdce jména všech, kdo budou rozšiřovat úctu k němu.

7. Kde budou uctívat obraz mého Srdce, tam dám svůj mír a spojím rozdvojené.

8. Rodiny, které se s důvěrou na mne obrátí, ochráním v jakémkoli soužení.

9. Společnosti, které se dají pod mou ochranu, uchovám ve svornosti a uchráním je trestů, které si zasloužily.

10. Těm, kteří pracují na spáse duší, dám milost, že obrátí i nejzatvrzelejší.

11. Zahrnu nebeským požehnáním všechny, kteří o mém svátku přistoupí ke stolu Páně, aby odčinili urážky, kterých se mi dostává především v Nejsvětější Svátosti.

12. Má všemohoucí láska udělí všem, kdo po devět po sobě jdoucích prvních pátků mě přijmou, milost konečného setrvání. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svátostí. Mé Božské Srdce jim bude v posledním okamžiku bezpečným útočištěm.