Rozhodně netvrdím jednoznačně, že „šaty dělají člověka“, jak praví jedno staročeské lidové přísloví. Nelze to aplikovat vždy a všude. Jenže tady nejde o člověka, nýbrž o Boha. Rozdíl mezi nedělní mší svatou „dříve“ a „nyní“ (tradiční a NOM) je zřejmý i z toho, jak se lidé oblékali do kostela tenkrát – a jak dnes. V mém dětském věku (50. léta minulého stol.) rodiče i kněží nám zdůrazňovali, abychom si do chrámu Páně brali ty nejlepší sváteční šaty.

A dnes? Je zcela normální vidět na nedělní liturgii muže i ženy v otrhaných džínách nebo ve špinavých kraťasech, nechybí ani trička s nevkusnými malůvkami, někdy dokonce přímo satanistickými. V letních měsících potom u některých dívek a mladých žen si musí člověk položit otázku, jestli náhodou nezabloudily do kostela omylem při cestě na pláž. A ještě horší je, když místní duchovní správce dokonce takovou osobu vyzve, aby četla čtení nebo přímluvy. Za mých dětských a mladých let by sami věřící takto oděného návštěvníka bohoslužeb vyvedli z kostela.

Jak se tedy do chrámu Páně na nedělní liturgii oblékat? Nečekejte ode mne žádný výčet garderoby, co „ještě“ ano a co „už“ ne. Princip tkví v něčem úplně jiném. Nutno si položit otázku: Jaký oděv bych si vzal/a, kdybych šel/šla na audienci nebo jednání k ministrovi, k premiérovi nebo dokonce k prezidentovi? Džíny, šortky, minisukně, nebo oblek, bílou košili s kravatou, ženy pěknou dlouhou sukni nebo slušivý kostým? V kostele je ale někdo mnohem větší než ministr, prezident nebo premiér! Podle toho se také věřící oblékali, některé dámy měly na hlavě i závoj. Otázka „co na sebe“ vyvstává také, když mám jít na svatbu, na pohřeb nebo na větší oslavu někoho/něčeho. Mše svatá je však něčím daleko víc než svatba, pohřeb či jakákoliv jiná společenská akce. Zde se za mne obětuje nekrvavým způsobem sám Boží Syn, zpřítomňuje svoji krvavou oběť na Kalvárii. Když je mi toto jasné, budu ihned vědět, jak se do Božího domu obléct.

Jenže právě tady tkví příslovečné „jádro pudla“: Ono to totiž jasné mnoha věřícím není. To, že se lidé oblékají na nedělní mši svatou jakoby šli na výlet do přírody, pracovat na zahradu nebo se slunit na koupaliště, ukazuje na závažný nedostatek víry. Nevěří – nebo spíše nevnímají – že při mši sv. se setkávají se samotným Spasitelem, ocitají se „na audienci“ právě před Ním, Králem králů a Pánem pánů. Zde se opět projevují negativní důsledky pokoncilní liturgické re(de)formy. V popředí je moment společenství, hostiny, nikoli oběti Bohočlověka. Proto mohu jít oblečen klidně jako na mejdan, na setkání s kámoši a kámoškami.

Rozdíl v chápání mše svaté se ukazuje markantně mezi účastníky tradiční latinské nebo řeckokatolické liturgie a liturgie NOM. U té první jsou všichni oblečeni svátečně a důstojně. Abych byl objektivní, tak musím říct, že i na mších NOM ve farnostech, kde kněz hlásá katolickou nauku o mši sv. jako oběti a ne jako hostině a spolču, chodí lidé většinou oblékáni náležitě.

Podle oděvu věřících v neděli v kostele lze poznat, jak smýšlí o mši sv. Když muži jsou v oblecích a čistých svátečních košilích a ženy v dlouhých sukních nebo v pěkných kostýmech pro slavnostní příležitosti, tak je to ukázkou, co pro ně tento obřad znamená a co věří o reálné přítomnosti Pána v Eucharistii. Šaty v neděli v kostele tak aspoň částečně odhalují skutečnou víru člověka, napovídají aspoň trochu, jestli daná osoba má opravdové katolické smýšlení či nikoliv. Duchovní pastýři, kteří vedou lid správně katolicky se zdůrazněním, že při mši sv. se setkáváme na prvém místě se samotným Kristem, by toto měli věřícím čas od času připomínat.