Český básník Josef Svatopluk Machar na počátku 20. stol. vydal dvě básnické sbírky: „V záři helénského slunce“ a druhou pod titulem „Jed z Judey“. Snadno každý uhodne, že „helénské slunce“ je pohanství a antické myšlení, zatímco „jed z Judey“ křesťanství. Machar velebí řeckořímské pohanství za jeho údajnou výchovu ke statečnosti a hrdinství, zatímco křesťanství vedlo prý ke zbabělosti a falešnému soucitu. Zároveň Machar obviňuje křesťany, že prý zničili vyspělou kulturu a civilizaci antiky. Tyto výtky vznesl vůči křesťanství, zvláště vůči Katolické církvi, už v 19. stol. německý filozof Friedrich Nietzche. Jeho argumenty převzal i hlavní ideolog nacismu Alfred Rosenberg do své knihy „Mýtus 20. století“. Dnes, v době systematicky vzrůstajících útoků na Církev se setkáváme s podobnými tezemi stále častěji. Historikové Christopher Knight a Robert Lomas v knize „Druhý Mesiáš“, vydané r. 2001, píší: „Vznik pořímštělé křesťanské éry znamená počátek temného věku, období západních dějin, kdy zhasla světla nad veškerou vzdělaností a poznání nahradila pověra.“

Byla pohanská antika dobrodiním pro lidstvo?

Nepochybně si ceníme výdobytků řeckořímské kultury, především filozofie, dramat, literatury a sochařství. Obdivovatelé antiky však rádi zapomínají, že to byla právě Církev, kdo uchoval a zpřístupnil všechno to hodnotné z řeckořímské civilizace dnešním generacím. Co bychom věděli o Platonovi, Tacitovi, Vergiliovi nebo Ovidiovi, kdyby jejich díla neopisovali benediktinští mnichové v klášterech? Kam bychom se chodili dívat na sochy antických bohů, na díla Myrona a Feidiase, kdyby je papežové a jiní církevní hodnostáři neshromažďovali ve svých sbírkách? Odkud bychom znali dramata Sofoklova, Aischylova nebo Aristofanova, kdyby je neprovozovaly na veřejnosti děti z církevních škol?

Antika však měla své obrovské stíny, které odstranilo teprve křesťanství. Otrok byl pouhou věcí, jehož mohl majitel kdykoliv beztrestně zabít, zvláště když zestárnul nebo těžce onemocněl. Otroci gladiátoři se v aréně při vzájemném zápase zabíjeli pro pouhé potěšení davu. Nenarozené dítě mohlo být kdykoliv beztrestně usmrceno příslušným bylinným nápojem, o životě a smrti čerstvě narozeného člověka rozhodoval všemocný otec rodiny, na základě jeho odmítnutí přijmout potomka propadlo ubohé novorozeně neodvratnému rozsudku smrti, zvláště pokud bylo tělesně postižené nebo slabé. Staří a nevyléčitelně nemocní neměli žádnou hodnotu, probodnout se nebo vypít číši jedu, aby nebyli „na obtíž“, se pokládalo za projev občanské cti a slušnosti. Manželství, formálně monogamní, mohlo být kdykoliv rozvedeno pouze na základě faktu, že muž se zhlédl v jiné ženě. Opuštěná a zapuzená manželka bývala vyhnána z domu bez jakékoliv finanční náhrady a odsouzena tak na žebrotu. Nevěra muže se pokládala za normální, nevěra ženy se naopak trestala, otec měl právo svoji cizoložnou dceru vlastnoručně zabít. Žena si nesměla zvolit sama životní stav, ten jí určil otec. Sexuální promiskuita včetně pederastie byla nejenom tolerována, ale v epoše římských císařů dokonce i neskrývaně podporována. Nedílnou součást většiny pohanských kultů tvořila chrámová prostituce. Trestání provinilců bylo kruté. Stětí hlavy, ukřižování, nabodení na kůl, upalování na hranici, usekávání údů, ubíjení holí, roztrhání dravou zvěří v amfiteátru, utopení v pytli spolu se psem a zmijí, shození ze skály, pohřbení zaživa … to všechno obsahoval římský trestní zákoník, jakož i právo soudce použít při výslechu mučení s cílem dosáhnout přiznání. K tomu ještě přistupovala možnost uložit trest bičování, které málokdo přežil. Římské biče byly totiž opatřeny kovovými hřeby, jež se zadíraly hluboko do masa. Sto ran, k nimž soudci provinilce většinou odsuzovali, stačilo, aby dotyčný při tom zemřel. Římské právo neukládalo tyto tresty pouze kriminálním zločincům včetně drobných zlodějíčků, ale i „vlastizrádcům“, „rouhačům“ nebo křivopřísežníkům. Za obzvlášť těžký zločin platil tzv. „crimen laese majestatis“, tj. urážka císaře. Ta se trestala u římských občanů stětím hlavy, u těch, kteří neměli římské občanství, ukřižováním nebo upálením.

Změny, které přineslo křesťanství

Už židovský Starý zákon na rozdíl od pohanských civilizací zakazoval otroky zabíjet a týrat, dokonce nařizoval každý „milostivý rok“, tj. jednou za sedm let, jim nabídnout svobodu. To převzali i křesťané, jak dokazují četné výroky sv. Pavla, především jeho list Filemonovi. Pod vlivem židovské diaspory (tzn. emigrace Židů do všech oblastí Římské říše) a šířícího se křesťanství někteří císařové přistoupili nakonec ke zmírňujícím opatřením vůči otrokům, císař Hadrián v 1. pol. 2. stol. např. nařizuje, aby se s otroky jednalo „lidsky“. K definitivnímu přijetí myšlenky, že otrok je člověk jako každý jiný, došlo však až po vydání ediktu milánského, legalizujícího křesťanství, za císaře Konstantina r. 313. Otrok nesměl být beztrestně zabit a týrán, Církev navíc zařadila propuštění otroka na svobodu mezi důležité a záslužné skutky křesťanského milosrdenství. To vedlo nakonec k postupné úplné likvidaci instituce otroctví. Gladiátorské zápasy, končící usmrcením poraženého, byly pod vlivem Církve beze zbytku zakázány. Potraty a zabíjení čerstvě narozených dětí na základě pouhého rozhodnutí otce zakázal už císař Konstantin, křesťanský císař Theodosius na konci 4. stol. ve svém právním kodexu pro to stanovil stejný trest jako za vraždu. Staří a nemocní se stali poprvé v dějinách plnoprávnými občany, zasluhujícími láskyplnou péči. Nemocnice a charitativní zařízení jsou vynálezem církve a toto prvenství jí nikdo nevezme. První „hospital“, tj. nemocnici v našem chápání, založil katolický biskup a církevní učitel sv. Basil Veliký už v 1. polovině 4. stol., jeho příkladu následovali další biskupové a také bohaté dámy, které na to věnovaly celé své jmění a samy se zapojily jako ošetřovatelky nemocných: sv. Melánie, sv. Fabiola aj.

Církev považovala manželskou nevěru a smilstvo za hřích bez ohledu na to, jestli se ho dopustí muž nebo žena. To se promítlo i do legislativy v křesťanské éře Římské říše. Manželství bylo prohlášeno za nerozlučitelné, muž již nesměl svoji zákonitou ženu vyhnat bez prostředků kvůli mladší konkubíně. Žena získala právo sama si zvolit svůj životní stav, zvláště chtěla-li se zasvětit řeholnímu životu nebo trvalému panenství ve světě. Pederastie se stala trestnou, stejně tak chrámová prostituce u pohanských kultů. Církev ihned poté, kdy milánským ediktem získala možnost ovlivnit veřejný život, se snažila o zmírnění krutých trestů pro delikventy. Pod jejím tlakem už císař Konstantin z úcty ke Spasiteli zakázal trest smrti ukřižováním, později byly zrušeny i další nelidské formy poprav a také pověstné římské bičování. Zůstala jen poprava mečem.

Křesťanství – ať už se to komu líbí či nikoliv – přineslo i tolerantnější zacházení s lidmi jiného smýšlení. Zatímco Římská říše, velebená často málem jako vzor náboženské tolerance, popravila během tří staletí statisíce křesťanů nejkrutějšími možnými způsoby jen proto, že vyznávali Ježíše Krista jako Boha, křesťanský Římský stát nepopravil jediného pohana kvůli tomu, že nechtěl přijmout křest a zřeknout se svých bohů. Zatímco Katolická církev uctívá stovky svatých mučedníků, popravených před r. 313 pro svoji víru, její odpůrci nejsou schopni uvést jediného pohanského mučedníka z doby po r. 313, odsouzeného k smrti pro své náboženství. Je sice pravda, že rozvášněný, převážně křesťanský dav počátkem 5. stol. ubil k smrti pohanskou filozofku Hypathii, je pravda, že docházelo k ničení antických uměleckých pamětihodností obrovské ceny, ale církevní autorita toto vždy odmítala. Když byl r. 384 popraven v Trevíru heretik Priscillian vzdorocísařem Maximem, papež Siricius spolu se sv. Ambrožem, sv. Martinem Tourským a sv. Janem Zlatoústým to kategoricky odsoudili. Bludaři byli od té doby až do 13. stol. trestáni maximálně pouze vyhnanstvím, jak dokazují příklady Makedonia, Nestoria, Eutycha, Dioskura aj.

Je též faktem, že křesťanští císařové zakazovali pohanské kulty, protože nebyl respektován zákaz posvátné prostituce, čarování a věštění, nicméně nikdo nesměl být násilím nucen ke křtu, neboť taková svátost by byla svatokrádeží, křest v dospělém věku podle nauky Církve lze přijmout pouze dobrovolně na základě svobodného rozhodnutí. Takže budeme-li bilancovat, jestli byla tolerantnější a humánnější pohanská Římská říše nebo její křesťanská podoba po r. 313, výsledky jednoznačně hovoří ve prospěch té druhé. Křesťanství a církev humanizovaly tehdejší společnost způsobem, jakým se nemůže pochlubit žádné jiné náboženství nebo jakýkoliv odlišný světový názor.