Arcibiskup mons. Marcel Lefébvre napsal knížku pod názvem „Oni Ho sesadili z trůnu!“ Měl na mysli Ježíše Krista. Spis je o neomodernistické hierarchii a heterodoxních teolozích, kteří na Druhém vatikánském koncilu a zejména pak po něm rozmělnili dosavadní katolickou nauku o Kristu jako jediném Spasiteli a věčném Králi.

Bůh je ale, jak říká katolický katechismus, jedné podstaty ve třech osobách. Proto když se někdo modlí k jedné Božské osobě, modlí se zároveň i k dalším dvěma, neboť mezi nimi existuje bytostná jednota. Pouze akt Vykoupení je dílem druhé Božské osoby, Syna, i když tajemná součinnost Otce a Ducha Svatého je také tady nepopiratelná.

Proto tedy, když neomodernisté podle mons. Lefébvra „sesadili z trůnu Boha Syna“, sesadili též Otce a Ducha Svatého, trojjediného Boha. Nový mešní řád vyhlášený papežem Pavlem VI. r. 1969 (dále jen NOM) to dokazuje svým církevním kalendářem, v němž je Duch Svatý svým způsobem „vytlačen na okraj“.

Tradiční římský ritus, jak se celebroval dlouhá staletí, má po všech třech Hodech Božích oktáv. Existuje vánoční oktáv Narození Páně, oktáv velikonoční a oktáv svatodušní. Z kalendáře NOM byl svatodušní oktáv vypuštěn. Podle pokoncilních liturgistů prý je zbytečný, neboť Hod Boží svatodušní předchází novéna. Ta ovšem je i v kalendáři tradičního ritu a není žádný rozumný důvod, proč by kvůli novéně musel být odstraněn po slavnosti Ducha Svatého svatodušní oktáv. Duchovně působí opravdu jako „pěst na oko“, když v neděli slavíme seslání Ducha Svatého jako jeden z největších svátků církevního roku, ale hned v pondělí nato, kdy jsme ještě vnitřně pod dojmem a vlivem této nádherné slavnosti, se najednou ocitáme na mši tak zvaně „během roku“. Přitom svatodušní pondělí i v lidové tradici odedávna k svátku Ducha Svatého nerozlučně patřilo, v některých zemích, i když sekularizovaných (např. Německo), svatodušní pondělí je pořád dnem volným od práce.

A nejen to. V kalendáři tradičního ritu všechny následující neděle až do konce církevního roku se nazývají „neděle po seslání Ducha Svatého“ a jsou označeny číslovkou. V NOM jsou to však pouze „neděle během roku“. Co je to za termín „během roku“? Tradiční kalendář ho vůbec nezná. V něm existují vedle Božích Hodů pouze číslovkou označené neděle adventní, neděle po Zjevení Páně, neděle postní, neděle po Velikonocích a neděle po seslání Ducha Svatého. Tímto důmyslným uspořádáním nás tradiční kalendář neustále celý rok udržuje na blahodárné hladině oceánu Nejsvětější Trojice. Označení „neděle během roku“ však nutně vyvolávají dojem čehosi všedního, profánního, co s Pánem Bohem už nemá tolik společného. Nahrazení tímto pochybným termínem dosavadní neděle po seslání Ducha Svatého jakoby signalizovalo, že třetí Božskou Osobu už na nic nepotřebujeme.

A ještě více: Už vlastně nepotřebujeme v tyto tzv. „neděle během roku“, čili neděle jaksi „všední“, vůbec ani Pána Boha. Jen o velkých svátcích se jaksi sluší na Něho více myslet, ale jinak ne. O nedělích tzv. během roku už se Pánem Bohem tolik zabývat nemusíme. Neděle tzv. během roku jakoby tak byly jiné kategorie než jiné neděle, jakoby už nepřipomínaly Boha na prvním místě a vedly nás spíše k příklonu k tomuto světu a jeho pomíjivým hodnotám. Tento závěr, ať už se to komu líbí či nikoliv, z této změny kalendáře logicky vyplývá.

Neomodernisté tak sesadili z trůnu nejen Krista, ale i Ducha Svatého. Jenže On se sesadit nenechá. Jeho působení neskončilo o Letnicích, kdy sestoupil na apoštoly. Ve Skutcích apoštolských máme ve 4. kapitole zprávu o dalším naplnění apoštolů a všech shromážděných prvotních křesťanů Duchem Svatým po propuštění Petra a Jana z vězení, který se jim už sice neukázal v podobě ohnivých jazyků, ale upozornil na svoji přítomnost tím, že místo, kde byli všichni shromážděni, se otřáslo.

Od prvopočátku působí Duch Svatý ve své Církvi skrze svátosti, zejména svátost křesťanské dospělosti, biřmování. Naplňuje věřícího katolíka vždy, když Ho prosí, ukazuje mu, jak v konkrétních situacích, byť sebesložitějších, jednat a postupovat. Především ale v nás udržuje tu milost, kterou v nás roznítil při přijetí svátosti biřmování: být bojovníkem Kristovým, odvážným svědkem katolické víry v této nelehké době. Nebát se hájit Pravdu i proti těm reprezentantům Magisteria, kteří ji zrazují.

V této činnosti Duchu Svatému nezabrání ani ti, kdo Ho chtějí v samotné Církvi zatlačit do pozadí. On se ze svého trůnu nenechá sesadit, protože je Všemohoucím Bohem. Právě tak jako Otec a Syn. Jak píše sv. Pavel v 6. kapitole listu Galaťanům: „Bůh se nenechá posmívat!“ Bůh se nenechá vytlačit ani z veřejného prostoru, ani zevnitř Církve ovládané agenty satanovými. Neustále rostoucí počet katolíků věrných zjevené Pravdě je toho důkazem, ano, důkazem je i každý z nás, když pevně věří Písmu sv. a Tradici, přijímá svátosti a modlí se k Duchu Svatému o posvěcení, osvícení a naplnění potřebnými dary, abychom poslání, jež každému individuálně Pán svěřil, opravdově uskutečnili podle Jeho vůle.

Proto tedy obraťme se k Duchu Svatému s touto modlitbou: „Duchu, dárce milostí, chválíme a velebíme Tě za Tvé působení, děkujeme Ti a prosíme, uděl nám všechny potřebné milosti a dary k tomu, abychom byli svými slovy a skutky opravdovými svědky Kristovy zvěsti o spáse a tím pomáhali svým bližním i nám dojít do věčné blaženosti v nebi. Amen.“