Kdo zná katechismus, tak ví, že v sedmeru hlavních hříchů je na druhém místě, hned po pýše, uvedeno lakomství. Francouzský dramatik Molière ve hře „Lakomec“ představuje chorobného maniaka, pro něhož jsou peníze láskou a vášní. Nedal by z nich nikomu ani halíř, neustále se o ně třese strachem.

Jenže hříchem lakomství není pouze tato šílená závislost. Tím hřích lakomství nezačíná, tím totiž končí. Lakomec není jenom ten, kdo nechce druhému ze svého nic dát, jak se i někteří věřící lidé mylně domnívají. Podstata tohoto hříchu tkví mnohem hlouběji. Starořecký filozof Sokrates často chodíval na tržiště a dlouho setrvával u stánků, kde prodávali luxusní zboží: drahé oblečení, zlaté šperky apod. Nikdy si ale nic nekoupil. Když se ho ptali, proč tam chodí, odpovídal: „Zjišťuji si, kolik je na světě věcí, které k životu vůbec nepotřebuji.“

Těžko mohl někdo lépe vystihnout kořen hříchu lakomství. Ten začíná pokaždé tam, kde člověk shromažďuje pro sebe v nadměrném množství hmotné statky, které vůbec nejsou pro jeho život nutné. Každý samozřejmě má své potřeby, jež se v jednotlivých epochách dějin od sebe liší. Dnes například internet nebo mobil není žádným luxusem, nýbrž důležitým a někdy i nezbytným nástrojem komunikace s lidmi. Auto také přestalo být přepychem a pro některé osoby představuje dokonce životní nutnost. Člověk by měl být i na určité kulturní výši, k níž patří literatura, hudba, divadlo atd., což vyžaduje finanční i hmotné prostředky (knihy, internet, CD, DVD apod.). I toto je potřebou a nikoli „zbytečností“, podobně i ušlechtilé zájmy, tzv. „koníčky“ (sport, zahrádkářství, cestování aj.). Do souvislosti s lakomstvím nelze také dávat, když si někdo, jenž nadprůměrně vydělává, pořídí vkusně zařízenou vilu, aby náležitě reprezentoval svůj stav. Hříchu lakoty se také nedopouští ten, kdo dbá o patřičnou výši svých peněžních úspor, aby např. po jeho smrti měli pozůstalí z čeho zaplatit pohřeb nebo aby jim mohl něco odkázat.

Až potud vše v pořádku. Zádrhel ale začíná, když vidím, že můj soused si kupuje každé dva roky nové auto, pokaždé dražší než to předchozí. To přece nejde, nemohu strpět, že je bohatší než já, musím se mu proto za každou cenu vyrovnat! Mé staré auto přitom dobře slouží, nemám potřebu kupovat nové, jenže nemohu připustit, aby můj soused měl nade mnou vrch! Že momentálně peníze na nový vůz nemám? Nevadí, televizní a internetové reklamy jsou plné nabídek půjček od nejrůznějších finančních institucí… Tak začíná cesta do pekel, která už na tomto světě často končí exekucí. Člověk zaslepený vidinou nového auta, které vůbec nepotřebuje, ale touží po něm jen proto, že chce „trumfnout“ souseda, nepřemýšlí, jak bude milionovou půjčku s vysokým úrokem splácet a jestli je toho vůbec při svých příjmech schopen.

Čím více peněz a hmotných věcí jen proto, abych se „blýskl“ před druhými, abych vychutnával nad nimi svůj triumf, tím dříve mne čeká osud Molièrova „Lakomce“. Hřích lakoty spočívá právě ve lpění na hmotných statcích nebo na penězích, kdy jejich hromadění se stává smyslem a cílem lidského života. Tuto mentalitu podporuje i všudypřítomná reklama, jež je součástí konzumního životního stylu a ideologie založené na praktickém materialismu. Není samozřejmě nic špatného na tom, že prodejci chtějí upozornit na své zboží a zaplatí si reklamu v televizi, jenže pochybná je vůdčí idea celého reklamního byznysu. Televizní divák si snadno odnese dojem, že kdo např. nebyl ještě na dovolené v Egyptě, není na patřičné úrovni, kdo nepoužívá parfém jisté drahé značky, je zaostalý apod. Kdo se chce přesvědčit, že tato manipulace s lidmi funguje, stačí zajít si do hypermarketu a pozorovat, jaké zbytečnosti a cetky tam lidé nakupují, i když je zřejmé, že to nepotřebují. Televizní reklama je přesvědčila o opaku…

Právě toto je principiálně špatné, papež Jan Pavel II. to analyzoval jako snahu „mít“, jež odporuje snaze „být“ a usiluje o její vytlačení z lidského povědomí. Tady je princip lakomství, druhého ze sedmera hlavních hříchů: hromadění zboží a peněz za každou cenu, i když to vůbec nepotřebuji. To se stalo hlavním smyslem mého života – a to vše jen proto, abych byl na patřičné „úrovni“ ve smyslu televizní reklamy, abych se mohl „vytáhnout“ před druhými nebo abych netrpěl „komplexem méněcennosti“, že jiný má a já nemám.

Katolický křesťan, spoléhající na Boha a Jeho milost, dostává tím ale k dispozici mocné prostředky, jak nepodlehnout vymývání mozků reklamním byznysem a nenechat se zotročit diktaturou konzumismu. Nemusím mít všechno, co mi diktuje televizní reklamní šot, nevěřím sugesci, že když to postrádám, nejsem člověkem „na úrovni“. Jako katolík se řídím slovy sv. Pavla: „Ke svobodě nás povolal Kristus…“ (Gal 4,31).

Jsem svobodným člověkem, ne otrokem konzumní diktatury, která deformuje lidskou mentalitu. Jestliže nemám peníze na novou Toyotu, kterou mi neustále reklama předkládá jako nutnost pro lidi, kteří chtějí něco znamenat, nebudu škudlit peníze na úkor potřeb rodiny jen proto, abych si ji mohl koupit, když má škodovka dosud docela dobře funguje. Tím spíše pak se budu varovat jakékoliv půjčky, zvláště když je nejisté, jestli jsem solventní pro její splácení na vysoký úrok. Pokud nemám peníze na dovolenou na Mallorce, tak nebudu je shánět za každou cenu, abych tam mohl být, vždyť i naše vlast oplývá mnoha přírodními i jinými krásami.

Nejlepší terapií k dosažení této autentické křesťanské svobody a nezávislosti na penězích a hmotných statcích je dávání, jak učila Matka Tereza. Z toho, co nutně ke svému životu nepotřebuji, dávám těm, kteří se bez pomoci druhých neobejdou. Starý zákon znal formu desátků, kdy každý Izraelita byl povinen dávat desetinu svých příjmů na potřeby kultu. Návrat k duchu tohoto ustanovení představuje nejúčinnější formu boje proti pokušení lakoty. Bůh samozřejmě není účetní, který by přesně počítal, jestli dávám opravdu desetinu, pro někoho může být i tato částka příliš vysoká, nicméně každý katolík by měl zvážit, kolik je schopen ze svých přebytků pravidelně dávat druhým, potřebnějším než on. Je zcela lhostejné, jestli si zvolí nějakou charitativní instituci, nebo konkrétního člověka, jenž upadl do finančních potíží, nebo jestli věnuje své peníze chrámu či potřebám Církve, nebo iniciativám na ochranu nenarozeného života… Bohu jde především o úmysl, o postoj srdce, nikoli o formální stránku věci. Křesťan, který rád a z upřímného srdce dává potřebným, je nejvíce imunní proti pokušení lakoty, druhého hlavního hříchu.