Ne­správ­ně apli­ko­va­ný eku­me­nis­mus a di­a­log s ne­křes­ťa­ny způ­so­bil sou­čas­né Ka­to­lic­ké církvi ne­smír­né škody. Při­tom nejde o to, zda má Ka­to­lic­ká cír­kev vést di­a­log s ji­no­věr­ci. Zde je od­po­věď bez­po­chy­by klad­ná. Jde však o to, jak ten di­a­log vést, aby jeho vý­sled­kem byl růst Ka­to­lic­ké církve díky pří­li­vu kon­ver­ti­tů z řad ji­no­věr­ců. Nesmí to být ka­pi­tu­lant­ský di­a­log, tedy di­a­log, při kte­rém se ka­to­lí­ci v zájmu do­sa­že­ní jed­no­ty zří­ka­jí je­di­ně pravé ka­to­lic­ké víry. Toto je za­ru­če­ná cesta do pekla. Je­di­ně správ­ně apli­ko­va­ný eku­me­nis­mus ná­vra­tu a ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s ne­křes­ťa­ny, který při­vá­dí do Ka­to­lic­ké církve kon­ver­ti­ty z řad ji­no­věr­ců, je sku­teč­ným po­žeh­ná­ním, ale i pra­vým po­slá­ním Ka­to­lic­ké církve. O pří­kla­dy správ­ně apli­ko­va­né­ho eku­me­nis­mu ná­vra­tu a ne­ka­pi­tu­lant­ské­ho di­a­lo­gu s ne­křes­ťa­ny z mi­nu­los­ti i sou­čas­nos­ti není nouze.

Když Ti­ta­nic po sráž­ce s le­dov­cem v noci ze 14. na 15. duben roku 1912 začal na­bí­rat do svých útrob vodu a bylo jasné, že na jeho zá­chra­nu není na­dě­je, spolu s lodí se po­tá­pěl také an­g­lic­ký ka­to­lic­ký kněz Tho­mas Byles. Vy­ros­tl v pro­tes­tant­ské ro­di­ně, ale 18 let před svou smrtí kon­ver­to­val ke ka­to­li­cis­mu a na­ko­nec se stal i ka­to­lic­kým kně­zem. Kromě něj za­hy­nu­li na Ti­ta­nicu i další dva ka­to­lič­tí kněží, Otec Ju­o­zas Mont­vi­la z Litvy a Otec Josef Pe­ruschi­tz (Pe­ru­šić), OSB, který se na­ro­dil chor­vat­ským ro­di­čům ve Straßlachu u Mni­cho­va, ale Byles je nej­zná­měj­ší z ka­to­lic­kých kněží, kteří našli smrt při po­to­pe­ní Ti­ta­nicu. Dva­krát mu na­vrh­li, aby na­stou­pil do zá­chran­né­ho člunu a za­chrá­nil si život. Byles však od­mí­tl a do po­sled­ní chví­le zů­stal věrný svému po­vo­lá­ní. Zpo­ví­dal a roz­hře­šo­val lidi a když se loď po­tá­pě­la, s kru­ci­fi­xem v ruce se mod­lil rů­že­nec spolu s ces­tu­jí­cí­mi, kteří se měli uto­pit spolu s ním.

Očitá svěd­ky­ně, irská imi­grant­ka Agnes Mc­Coy­o­vá, která ka­ta­stro­fu pře­ži­la, poz­dě­ji ve své vý­po­vě­di pro New York Te­le­gram mimo jiné uved­la: „Když Ti­ta­nic šel ke dnu, Otec Tho­mas B. Byles stál na pa­lubě a kolem něj kle­če­li ka­to­lí­ci, pro­tes­tan­ti a židé.“¹

Jak úchvat­ný to musel být po­hled! Ka­to­lic­ký kněz vedl ka­to­lí­ky, pro­tes­tan­ty i židy před tvář věč­né­ho Soud­ce. Mod­lil se za věč­nou spásu duší těch, kteří měli ze­mřít spolu s ním, a při­pra­vo­val je na se­tká­ní s Bohem. Ex­ce­lent­ní pří­klad správ­ně apli­ko­va­né­ho ne­ka­pi­tu­lant­ské­ho ka­to­lic­ké­ho eku­me­nis­mu a di­a­lo­gu s ne­křes­ťa­ny! Ta­ko­vé pří­kla­dy se však stá­va­jí v každé době. I v sou­čas­nos­ti.

Můj pří­tel, pol­ský pavlín O. Konrad Bli­char­ski, OSPPE, mi ne­dáv­no vy­prá­věl své vlast­ní po­zo­ru­hod­né zku­še­nos­ti. Byl právě v ne­moc­ni­ci ve městě Vra­nov nad Topľou za­o­pat­řo­vat pa­ci­en­ty a v jed­nom po­ko­ji ležel těžce ne­moc­ný pra­voslav­ný vě­ří­cí, který si žádal du­chov­ní za­o­pat­ře­ní. Řekl však O. Konra­do­vi, že by si přál pra­voslav­né­ho du­chov­ní­ho. Na to mu O. Konrad řekl: „Po­dí­vej­te se, chví­li by to tr­va­lo, než bych vám zde při­ve­dl pra­voslav­né­ho kněze, ale já jsem teď tady. Volba je na vás.“ Ten pra­voslav­ný vě­ří­cí se ne­u­měl roz­hod­nout a tak O. Konrad ode­šel z po­ko­je. Tehdy za ním na chod­bu vy­běh­la sestřič­ka a řekla mu, že ho těžce ne­moc­ný pa­ci­ent prosí, aby ho za­o­pat­řil. O. Konrad se tedy vrá­til, vy­zpo­ví­dal toho pra­voslav­né­ho vě­ří­cí­ho a při­pra­vil ho na smrt.

O. Konrad mi řekl i o ji­ných svých zku­še­nos­tech. Při­šli za ním evan­ge­lí­ci s prosbou, aby je vy­zpo­ví­dal. Řekli mu: „Víme, že nám ne­mů­že­te dát roz­hře­še­ní, pro­to­že nejsme ka­to­lí­ci, ale stej­ně bychom chtě­li, abys­te nás vy­zpo­ví­da­li.“ Takže je O. Konrad vy­zpo­ví­dal bez udě­le­ní roz­hře­še­ní. Poz­dě­ji za ním ještě ně­ko­li­krát při­šli s po­dob­nou prosbou další evan­ge­lí­ci.

Díky ji­né­mu mému pří­te­li, řec­ko­ka­to­lic­ké­mu knězi O. Ľubo­mí­ru No­vá­ko­vi, jsem se do­zvě­děl za­jí­ma­vé in­for­ma­ce o zá­zrač­ných uzdra­ve­ních na přímlu­vu sva­té­ho Šar­be­la Machl­ú­fa z Li­ba­no­nu. Můj pří­tel často na­vště­vu­je pout­ní místo v Li­ba­no­nu, spo­je­né s pů­so­be­ním to­ho­to uzná­va­né­ho li­ba­non­ské­ho svět­ce a pra­vi­del­ně, jed­nou za měsíc, vy­s­lu­hu­je slav­nost­ní li­tur­gie, spo­je­né s uctí­vá­ním re­likvií sv. Šar­be­la a po­ma­zá­ním po­svát­ným ole­jem, který vy­té­ká z těla to­ho­to svět­ce a uzdra­vu­je mnohé ne­moc­né, kteří ho uctí­va­jí.

Před ně­ko­li­ka lety jsme se spolu s man­žel­kou zú­čast­ni­li jedné ta­ko­vé li­tur­gie, při které byl vy­sta­ven re­likvi­ář sva­té­ho Šar­be­la. Po li­tur­gii ná­sle­do­va­ly mod­lit­by a po­ma­zá­ní po­svát­ným ole­jem sva­té­ho Šar­be­la. Ještě před skon­če­ním li­tur­gie však O. Ľubo­mír vy­prá­věl o svých zá­žit­cích z tý­den­ní­ho po­by­tu v Li­ba­no­nu, který ab­sol­vo­val krát­ce před zmiňova­nou li­tur­gií. Ob­zvlášť mě po­tě­ši­ly dvě in­for­ma­ce, tý­ka­jí­cí se zá­zrač­ných uzdra­ve­ní na přímlu­vu sva­té­ho Šar­be­la. Počet zá­zrač­ných uzdra­ve­ní na jeho přímlu­vu začal podle slov O. Ľubo­mí­ra v po­sled­ním ob­do­bí vý­raz­ně na­růs­tat. Za po­sled­ních ně­ko­lik let bylo těch­to uzdra­ve­ní více než za po­sled­ních ně­ko­lik de­se­ti­le­tí před­tím.

Snad ještě za­jí­ma­věj­ší je fakt, že mnoho těch­to zá­zrač­ných uzdra­ve­ní na přímlu­vu sva­té­ho Šar­be­la se ode­hrá­lo i mezi li­ba­non­ský­mi mus­li­my, kteří tvoří v této zemi ma­jo­ri­tu. Svatý Šar­bel, který se stal moc­ným ná­stro­jem v rukou Boha, uzdra­vu­je mus­li­my na těle i na duchu, aby je mohl při­vá­dět k Bo­ží­mu Synu Je­ží­ši Kris­tu. Bůh chce uzdra­vo­vat i ne­křes­ťa­ny a najde-li mus­lim v sobě sílu na­vští­vit pout­ní místo ka­to­lic­ké­ho svět­ce a s po­ko­rou pro­sit o uzdra­ve­ní, Bůh jeho dobrý úmysl ne­jed­nou od­mě­ní.

Není proto pře­kva­pe­ním, že Ka­to­lic­ká cír­kev je v sou­čas­nos­ti za­pla­vo­vá­na pří­li­vem kon­ver­ti­tů z is­lá­mu. Jedná se o masy bý­va­lých mus­li­mů z růz­ných zemí světa.

Jak se při jedné pří­le­ži­tos­ti vy­já­d­řil ar­ci­bis­kup Paul Des­far­ges SJ, před­se­da Re­gi­o­nál­ní bis­kup­ské kon­fe­ren­ce Se­ver­ní Af­ri­ky, do Ka­to­lic­ké církve při­vá­dí bý­va­lé mus­li­my sám Ježíš Kris­tus, který se jim zje­vu­je ve snech.

Při­tom Cír­kev je ne­vy­hle­dá­vá, ale oni při­chá­ze­jí sami. Jeden za dru­hým. Ar­ci­bis­kup do­slo­va uvádí: „Při­chá­ze­jí, neboť hle­da­jí samy sebe, du­chov­ně se roz­ví­je­jí. Mnozí z nich, mnozí z nich, měli sen, vizi, která otřás­la je­jich ži­vo­ty. A právě po této udá­los­ti při­chá­ze­jí a kle­pou na dveře Církve.“²

Asi 25 % mus­li­mů, kteří se zří­ka­jí is­lá­mu a stá­va­jí se ka­to­lí­ky, vděčí za svou kon­ver­zi právě vizím a snům. Mi­si­o­nář David Garri­son, který se za­bý­val vý­zku­mem is­lá­mu a kon­ver­zí mus­li­mů na křes­ťan­ství, uvádí ohro­mu­jí­cí fakta. Za prv­ních ne­ce­lých 14 sto­le­tí exis­ten­ce is­lá­mu bylo cel­kem 15 hnutí, při kte­rých se velké sku­pi­ny mus­li­mů staly křes­ťa­ny. Garri­son při­tom de­fi­nu­je „hnutí“ jako sku­pi­nu nejmé­ně 1 000 mus­li­mů z ur­či­té ko­mu­ni­ty, „kteří nejen vy­zná­va­jí svou víru v Kris­ta, ale i po­tvr­zu­jí ji dob­ro­vol­ným křtem. Jen za první dvě de­se­ti­le­tí to­ho­to 21. sto­le­tí však Garri­son na­po­čí­tal již 70 ta­ko­vých kon­verz­ních po­hy­bů – téměř pět­krát tolik jako za před­cho­zích 1400 let. A přes­to­že je islám nej­rych­le­ji ros­tou­cím ná­bo­žen­stvím na světě, ob­rov­ské množ­ství mus­li­mů dnes uvě­ři­lo v Je­ží­še, mnozí z nich v uza­vře­ných ze­mích pro­střed­nic­tvím snů a vizí.“³

Je ne­zpo­chyb­ni­tel­né, že ka­to­lic­ká víra má ne­smír­nou při­taž­li­vost pro ji­no­věr­ce. V dubnu le­toš­ní­ho roku in­for­mo­va­la svě­to­vá média o ka­to­lic­ké kon­ver­zi ame­ric­ké­ho herce, ko­mi­ka, scé­náris­ty a re­ži­sé­ra Roba Schne­i­de­ra. Tento umě­lec, který při­pra­vu­je film o turín­ském plát­ně, se o po­ci­tech ze své kon­ver­ze vy­ja­dřu­je v su­per­la­ti­vech. Za vše mluví jeho slova: „Ka­to­lic­ká cír­kev pra­cu­je pro mě, pro­to­že je nej­blí­že sku­teč­ným slo­vům Je­ží­še Kris­ta.“⁴

Známý je i pří­pad Bree Sol­sta­do­vé, bý­va­lé por­no­he­reč­ky a pro­du­cent­ky filmů pro do­spě­lé, která ofi­ci­ál­ně vstou­pi­la do Řím­sko­ka­to­lic­ké církve během Ve­li­ko­noč­ní vi­gi­lie v so­bo­tu 30. břez­na 2024. O svých po­ci­tech po při­je­tí Nej­svě­těj­ší svá­tos­ti dne 30. břez­na 2024 na­psa­la: „Když jsem při­ja­la svou první Eu­cha­ris­tii na Ve­li­ko­noč­ní vi­gi­lii, celý můj život se změ­nil. Pla­ka­la jsem od velké ra­dos­ti, když jsem po­pr­vé při­ja­la Je­ží­šo­vo Tělo a Krev a můj život už ne­bu­de nikdy ta­ko­vý, jako před­tím.“⁵ Dnes tato bý­va­lá por­no­he­reč­ka pro­dá­vá své ručně vy­rá­bě­né rů­žen­ce a těší se ze své ka­to­lic­ké kon­ver­ze.

Uve­de­né pří­pa­dy však vůbec nejsou oje­di­ně­lé. Ka­to­lic­ká cír­kev ve Fran­cii a Bel­gii hlásí vý­raz­ný ná­růst počtu křtů do­spě­lých, který se za po­sled­ní dva roky téměř zdvoj­ná­so­bil. Po­tě­ši­tel­né je, že „roste i počet kon­ver­ti­tů z is­lá­mu.“⁶

Ne­smí­me se bát kon­tak­tů s ji­no­věr­ci. Naším úko­lem je přece nejen za­cho­vá­ní ka­to­lic­ké víry, ale také sta­rost o růst počtu členů Ka­to­lic­ké církve při za­cho­vá­ní pravé ka­to­lic­ké víry. Každý z nás je vlast­ně mi­si­o­nář, ať už dobrý nebo špat­ný. Každý na svém poli pů­sob­nos­ti. Otec a matka jsou mi­si­o­ná­ři pro své děti, uči­te­lé ve škole pro své žáky, atp.

Ne­smí­me se uzavřít a po­sta­vit kolem Ka­to­lic­ké církve po­my­sl­nou čín­skou zeď z obavy před ji­no­věr­ci. Právě na­o­pak, mu­sí­me s od­va­hou vy­ko­ná­vat ne­for­mál­ní mi­sij­ní čin­nost. Jenže zde je bo­hu­žel třeba kon­sta­to­vat, že ofi­ci­ál­ní struk­tu­ry Ka­to­lic­ké církve často se­lhá­va­jí na tomto poli. Přímo alar­mu­jí­cí je si­tu­a­ce Ka­to­lic­ké církve ve Fran­cii, jejíž ofi­ci­ál­ní hi­e­rar­chic­ké struk­tu­ry nejen re­zig­no­va­ly na evan­ge­li­za­ci mezi mus­li­my, ale ne­do­ká­žou ani uspo­ko­jit všech­ny mus­lim­ské zá­jem­ce o kon­ver­zi. Na­štěs­tí jsou zde or­ga­ni­za­ce an­ga­žo­va­ných ka­to­lí­ků, které po­dá­va­jí po­moc­nou ruku mus­li­mům, při­ta­ho­va­ných ka­to­lic­kým uče­ním. Jedná se o or­ga­ni­za­ce jako Jésus le Mes­sie, Mis­si­on Ismé­rie, Com­mu­nau­té de l’Em­ma­nu­el a jiné. Zvlášť po­tě­ši­tel­né je, že kon­ver­ti­té z řad mus­li­mů, kteří vstu­pu­jí do Ka­to­lic­ké církve, se sami stá­va­jí sku­teč­ný­mi mi­si­o­ná­ři mezi mus­li­my. Patří k nim na­pří­klad Nadia Pic­carre­ta, bý­va­lá mus­lim­ka, která při­ja­la křes­ťan­ství a v sou­čas­nos­ti vy­u­ču­je ka­te­che­zi na ško­lách ve Fran­cii. Ona sama říká: „Ne­mů­že­me vy­lu­čo­vat mus­li­my z evan­ge­li­za­ce.“⁷

Ne­vy­lu­čuj­me tedy ji­no­věr­ce z evan­ge­li­za­ce a ne­od­mí­tej­me a pri­o­ri di­a­log v mi­sij­ní čin­nos­ti Ka­to­lic­ké církve. Nikdy však ne­za­po­mí­nej­me na os­tra­ži­tost a ne­u­stá­le zdů­razňujme tu nej­dů­le­ži­těj­ší zá­sa­du: je­di­ně správ­ně apli­ko­va­ný eku­me­nis­mus ná­vra­tu a ne­ka­pi­tu­lant­ský di­a­log s ne­křes­ťa­ny, který při­vá­dí do Ka­to­lic­ké církve kon­ver­ti­ty z řad ji­no­věr­ců při za­cho­vá­ní je­di­ně pravé ka­to­lic­ké víry, je sku­teč­ným po­žeh­ná­ním, ale i pra­vým po­slá­ním Ka­to­lic­ké církve. To je, oč tu běží.

Po­znám­ky: