Být v roce 2024 katolíkem není jednoduché. Masivní dechristianizace Západu pokračuje v takové míře, že se zdá, že katolictví mizí z veřejného prostoru. Jinde nepřestává růst počet křesťanů pronásledovaných za svou víru. Církev se navíc zdá být postižena vnitřní krizí, která se projevuje ústupem od praktikování víry, úbytkem kněžských a řeholních povolání, snižováním počtu udělených svátostí a dokonce sváry mezi kněžími, biskupy či kardinály, které by byly v minulosti nemyslitelné. K prvkům, které mohou přispět k vnitřní obrodě Církve a k obnově její misijní horlivosti patří především důstojné a svaté slavení její liturgie, jemuž může mocně napomáhat příklad a přítomnost tradiční římské liturgie.

Přes všechny pokusy docílit toho, aby zmizela, zejména za současného pontifikátu, tato mše svatá nadále žije, šíří se a posvěcuje křesťanský lid, který k ní má přístup. Nese evidentní plody zbožnosti a nárůstu povolání a konverzí. Přitahuje mladé lidi, je zdrojem mnoha vzkvétajících děl, zejména ve školství, a doprovází ji solidní katecheze. Nikdo nemůže popřít, že je nástrojem zachování a předávání víry a náboženské praxe v prostředí, kde víra slábne a věřící odcházejí. Tato mše svatá se díky svému úctyhodnému stáří může také chlubit tím, že posvěcovala duše po staletí. Mezi jinými živými silami, které se v Církvi dosud projevují, ta, jež představuje tento bohoslužebný život, přitahuje pozornost svou strukturou, kterou jí dává nepřerušený lex orandi.

Samozřejmě, dostala či spíše jí byl tolerován určitý životní prostor, až příliš často se jí však jednou rukou odebíralo to, co druhá dávala. Nikdy se však nepodařilo docílit toho, aby zmizela.

Od velké deprese těsně po koncilu se mnohokrát vyzkoušelo všechno možné, aby se oživilo praktikování víry, znovu začala růst kněžská a řeholní povolání a zachovala se víra křesťanského lidu. Všechno, kromě umožnění prožitku tradice, kromě šance pro takzvanou tridentskou liturgii. Zdravý rozum však dnes naléhavě vyžaduje, aby byla dána možnost žít a prosperovat všem živým silám v Církvi a zejména této, která se těší právům trvajícím více než tisíc let.

Aby nedošlo k omylu: tato výzva není prosbou o další toleranci jako v letech 1984 a 1988, dokonce ani o obnovení statutu, který tradiční liturgii v roce 2007 poskytlo motu proprio Summorum pontificum, jež její práva sice v principu uznalo, ale ve skutečnosti je omezilo na režim neochotně udělovaných povolení.

Jako prostým laikům nám nenáleží soudit druhý vatikánský koncil, jeho kontinuitu či diskontinuitu s předchozí naukou, oprávněnost či neoprávněnost reforem, které z něj vyplynuly atd. Naproti tomu je třeba bránit a předávat dál prostředky, jichž prozřetelnost použila, aby si rostoucí počet katolíků zachoval, posílil či nalezl víru. Tradiční liturgie svou transcendentností, krásou, nadčasovostí a věroučnou jistotou má v tomto procesu zásadní místo.

Proto jednoduše žádáme, z titulu skutečné svobody Božích dětí v Církvi, aby byla uznána plná a naprostá svoboda tradiční liturgie se svobodným užíváním všech jejích liturgických knih, aby z ní všichni katolíci latinského obřadu mohli bez překážek čerpat prospěch a všichni kněží ji sloužit.

Jean-Pierre Maugendre
generální ředitel Renaissance catholique
22. dubna 2024

Tato výzva není peticí, která se má podepisovat, nýbrž poselstvím, jež se má šířit, případně přejímat ve všech podobách, které by se mohly zdát vhodné, a předkládat a vysvětlovat kardinálům, biskupům a prelátům univerzální Církve. Jestliže má Renaissance catholique v této kampani nějakou iniciativu, je to jen proto, že chce tlumočit velké přání v tomto smyslu, které se projevuje v celém katolickém světě. Tato kampaň není kampaní Renaissance catholique, nýbrž všech, kdo se jí budou účastnit, šířit ji a posilovat, každý svým způsobem.

Zdroj: https://renaissancecatholique.fr/blog/campagne-liberte-liturgie-traditionnelle/