Tato ideologie má více podob a odstínů. Jsou některé z nich přijatelné? Může být liberalismus v nějaké své formě protiváhou nebezpečně se šířícího neomarxismu nebo alespoň menším zlem?

Na tyto otázky odpověděl již několikrát polský odborník prof. Jacek Bartyzel. V jedné své přednášce ho nazval „tichým zabijákem Evropy“ bez ohledu na to, jakou má konkrétní podobu. Jistě, existuje rozdíl oproti marxismu nebo anarchismu. Zatímco tyto dvě ideologie připomínají darebáky, kteří usilují násilím vniknout do domu, liberalismus se snaží potichu a nenápadně tam vklouznout se stejným záměrem: co nejvíce dům devastovat. Liberalismus se na rozdíl od otevřeně rozvratnických ideologií neprezentuje jako nepřítel, ale jako terapeut, jenž nikomu nic nevnucuje a jehož cílem je pouze vytvoření podmínek, v nichž každý bude moci „žít po svém“.

Jeho deklarace působí dojmem uvážlivého lékaře, proto jsou mnoha lidmi přijímány s důvěrou a hodně jich se dívá s nadějí na tyto recepty. Po jisté době se ale ukáže, že liberální ideje pouze zdánlivě brání konfliktům ve společnosti, zato však účinně ničí víru a odnímají náboženství jakoukoliv „chuť“. Když ale postižený, jenž si tohoto tichého vetřelce nejprve pustil do domu, mu potom odmítne poslušnost, pak onen „dobroděj“ začne domácí poutat do svěracích kazajek údajné „bezpečnosti“, krok za krokem přebírat vládu a rozkazovat.

Podvod liberalismu

Tichost, s jakou liberalismus proniká do našeho společenského života je jedním z atributů jeho účinnosti. Rozšiřuje svou moc nad lidským vědomím bez zbytečného kraválu. Nepřikazuje člověku, aby přestal věřit nebo aby odmítal víru jiných. Omezuje se pouze k napomínání, že je nutno dovolit každému jít svou vlastní cestou: „Nikdo ti neupírá právo žít po svém, proto ani ty ho neupírej jiným…“ Toto hlásá a tak budí dojem spravedlnosti a vyváženosti.

Jenže právě v těchto líbivých formulacích je skryta hluboce zakonspirovaná a snadno přehlédnutelná démoničnost; je obsažena ve skrytém pokynu, že hlásání radostné zvěsti Evangelia osobám, které si to nepřejí a využívání vhodných nástrojů, které ulehčují člověku poznání cesty ke spáse je… formou zotročení jiných. Marxista křičí „zbořte kostely“, liberál zase žádá, aby náboženství neopouštělo zdi svých kostelů a společenský život byl od něj separován. Bdělému katolíkovi ještě řekne, že to bude pro jeho náboženství lepší: „Podívej se, kolik lidí přestává chodit do kostela kvůli podezřelým kontaktům duchovenstva s politiky a kvůli tomu, že se kněží příliš vměšují do světských záležitostí…“.

Je to rafinovaná metoda sekularizace společnosti, kdy se pod záminkou péče o víru usiluje o její ukrytí pod kbelík, jak říkal v jednom podobenství Kristus, aby nemohla vyzařovat na ty, kteří ji ještě nezakusili. Kdyby tato starost byla upřímná, tak by se liberálové snažili najít nějaký způsob, jak uzdravit formu účasti duchovních ve veřejném životě nebo jak korigovat jejich (někdy zcestné) politické vazby. Jenže to ne, oni navrhují falešnou alternativu totálního odseknutí jejich činnosti od veřejné sféry – a tím udušení náboženství v těsné kleci, aby byla znemožněna evangelizace a katolická formace. Proto liberální tzv. „laický stát“ není vůči katolicismu neutrální, nýbrž nepřátelský.

O podvratném charakteru liberalismu svědčí také šermování pojmem svoboda, který je z katolického úhlu pohledu překroucený; toto překroucení je natolik rafinované, že někdy mu podléhají i sami nedostatečně bdělí katolíci.

„Velmi mnoho lidí následujících Lucifera v jeho odbojném hlase ‚nebudu sloužit‘ chápe pod pojmem svoboda obyčejnou svévoli. Jsou to ti, kdo náleží do tolik rozšířené a mocné školy, která si vypůjčila od svobody jméno, a chtějí, aby byli nazýváni liberálními…“ napsal r. 1888 papež Lev XIII. v encyklice „Libertas“.

A skutečně – v infantilních formulacích liberalismu je infiltrováno právě toto pojetí svobody, které papež Lev silnými slovy odsoudil jako odporující Bibli a Tradici. Podle katolické nauky svoboda nespočívá ve volnosti konat dobro nebo zlo (páchat hřích), neboť – jak říká Písmo sv. a potvrzují největší autority Církve – volba hřešit není svobodou, nýbrž otroctvím.

Ve své dřívější encyklice „Immortale Dei” r. 1885 Lev XIII. rozebírá tento problém ještě důkladněji a vyvrací samotné základy liberálních hodnot. Svoboda podle něj není žádnou hodnotou, když nevede k Bohu. Žel je nutno říct, že dnes je takový postoj považován za archaický nebo pro společnost přímo nebezpečný.

Spoluúčast státu v díle spásy samozřejmě neznamená, že každý hřích má být zákonem zakázán. Nepřiměřenost v jídle a pití, neslušné vyjadřování se o spolupracovnících nebo závist jsou samozřejmě hříchy, z nichž je třeba se zpovídat, ale to neznamená, že by se tím měl zabývat prokurátor. Ale důsledný liberál a přívrženec laického státu bude dogmaticky odmítat jakoukoliv, třeba i správnou a účinnou spoluúčast státních institucí na usnadnění realizace nejvyššího lidského cíle.

Nad hodnotu spásy jsou vynášeny jiné, např. tolerance nebo pluralismus – záležitosti typicky časné, nikoli věčné. Instituce státu se v liberalismu stává „duchovně exteritoriální“, to jest vyčleněná z podřízenosti Boží moci. Právě toto tiché přeskládání hodnot bez zbytečného humbuku můžeme nazvat ďábelským – protože vytváří podmínky k usnadnění cesty k věčnému zatracení. Nelze proto čekat, že by se Církev mohla za tohoto statu quo dohodnout s liberály.

Liberální falzifikátoři náboženství

Vraťme se na chvíli k liberální terapii spočívající na vytvoření pokojného prostoru koexistence různých ideově a doktrinálně odlišných sociálních skupin. V kontextu katolické nauky je nutno si všimnout dvou bodů této praktiky. Nemusíme mít ani mimořádný postřeh, abychom zjistili, že vyznavači různých náboženství a ideologií mají často úplně protichůdná přesvědčení, která se navzájem vylučují. Udržet je v patřičných hranicích, aby svými vzájemnými boji nenarušili pořádek v zemi, vyžaduje jisté „osekání“ každého z nich. Proto liberalismus chce z katolicismu udělat náboženství pluralismu, různosti a tolerance, tyto hodnoty mají být vyneseny na piedestal, zatímco jiné, především trvání na zjevené pravdě jako jediné nebo jednoznačnost v morálních otázkách, mají být zamlčeny nebo změněny.

Po takovém liberálním „přepracování“ jsou rozmanité světonázorové tábory schopny na čas koexistovat ve zdánlivém míru, ale děje se tak díky jejich kvalitativní změně. Jinými slovy: Nejsou to již tytéž světové názory, jakými byly před touto liberální intervencí. Již dnes je to výrazně viditelné – „katolický liberalismus“ přizpůsobený tuláckému životu v pluralistickém světě v mnoha bodech obsahuje pokřivenou nauku, stačí jen připomenout jeho postoj k obracení nevěřících, k sexuálním zvrácenostem nebo k feministickým idejím.

Pokojné soužití různých náboženství a ideologií v liberální demokracii je tak vykoupeno neustálým bojem o podobu náboženských doktrín, v němž se zastánci originálního a věrného postoje vystavují nebezpečí vyloučení z řad tzv. „slušných lidí“, ti druzí ale, kteří se přizpůsobili nebo lavírují, jsou bohatě odměňováni. Jenže z perspektivy Katolické církve vláda liberální demokracie a její atributy nejsou hodnotami, kvůli nimž stojí za to obětovat podstatu své víry.

Proces liberální „řízené evoluce“ náboženských doktrín probíhá pomalu a metodicky, a jeho efektem může být to, co sociologové z USA identifikovali jako moralistický terapeutický deismus (MDT) – novou formu „křesťanství“, jehož obsah se zužuje do infantilismů typu: „Bůh chce, aby lidé byli k sobě milí”, „hlavním cílem lidského života je štěstí“ apod. Liberalismus tak vykuchává náboženské doktríny, aby nad nimi vládl.

Druhým elementem liberální praktiky smiřování protikladných táborů v současném světě je snaha udělat z pluralismu inherentní hodnotu (tj. samou o sobě). Podle této teorie se máme radovat z každé různorodosti ve všech projevech, neboť ona činí svět bohatším. Ideová výměna a dialog mezi skupinami odlišných názorů vede prý k vypracování nových slibných řešení ve prospěch společného dobra. Takové „radostné soužití“ musí ale logikou věcí časem vyústit do polohy, kterou Roberto de Mattei označil názvem „diktatura relativismu”. To je ovšem újma pro víru, protože katolík, jenž se této diktatuře poddá, již nebude schopen vyznávat, že jeho náboženství je pravdivé. Odchod od přesvědčení o pravdivosti katolicismu a falešnosti jiných kultů se tak bude rovnat znevážení křesťanského Creda.

Liberální desakralizace

Liberalismus místo toho, aby šířil náboženskou toleranci, se sám stal náboženstvím a každým rokem své vlády nad lidským myšlením prohlubuje proces vylučování autentických náboženských doktrín a jejich nahrazování doktrínami „náboženství podobnými“, které hlásají na prvém místě víru v iluzorní prioritu svobody. Taková činnost je ovšem odlišná (zato však mnohem účinnější) od násilného prosazování tzv. „státních ateismů“, které svojí brutalitou a neskrývaným nepřátelstvím nutily křesťany setrvávat ve stavu neustálé bdělosti a často je mobilizovaly ke kladení odporu. Liberalismus se svojí manifestací svobody a demokracie tuto bdělost nejprve uspává, aby poté víru erodoval, přetvořil a zfalšoval.

Co v takové situaci očekává od nás Církev? Nic více a nic méně než to, abychom naslouchali varování těch skvělých papežů a autorit, kteří prohlédli toto nebezpečí již staletí předtím. To by nás ochránilo před lstivostí antikatolických lží a před jejich důsledky, jež dnes vyústily do jedné z největších krizí víry, jakou zažívá naše kultura.

Zdroj: Článek „O mefistofeliczności liberalizmu“ in www.pch24.pl 27. 1. 2024