Vzpomínám na jednu zprávu v tisku: Stalo se to na podzim, kdy odlétali čápi do jižních zemí. Už všichni byli pryč, když tu ornitologové našli u jedné propasti zapomenutého jedince, samce. Veškeré pokusy přimět ho k odletu se ukázaly marné. Pořád kroužil nad propastí a nic jej nepřimělo vzdálit se odtud. Ornitologové pochopili, že příčina bude asi vězet na dně propasti. Sestoupili tedy dolů – a opravdu. Ležela tam zastřelená jeho družka, čapí samice, a on ji nechtěl opustit. Lidský vandalismus a surovost tu vykonaly své zkázonosné dílo, což by ale bylo na jiné téma.

Na tomto příběhu z ptačí říše až dojemně zaráží věrnost nerozumného tvora své monogamní družce, která jde až za hranici smrti. Bezděčně se vkrádá do duše myšlenka, kolik dnešních bytostí, náležejících k druhu „homo sapiens“, by si z něj mohlo vzít příklad. Tento pták – byť pudově a neuvědoměle – zahanbuje všechny, kteří se dopouštějí hříchu manželské nevěry a s ním spojeného hříchu lži a věrolomnosti, když nedodrželi svatební slib a opustili partnera kvůli jiné (-ému). A pokud byli předtím sezdáni svátostně v kostele, tak jejich vina je mnohem větší, neboť porušili přísahu věrnosti danou svému partnerovi před samotným Bohem, jehož si vzali za svědka. Bůh mluví jasně: „Proto opustí člověk otce svého i matku svou a přilne ke své manželce a ti dva budou jedním tělem…“ (Gen 2,24), „Nejsou tedy již dva, nýbrž jedno tělo. Proto, co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ (Mt 19,7).

Věrnost a nerozlučitelnost manželství, které Ježíš Kristus povýšil na svátost, se dnes scestně chápe jako okov, jenž bere člověku svobodu. Ale doživotní manželská věrnost a vzájemná láska jsou ve skutečnosti jednou z nejkrásnějších a nejušlechtilejších součástí života a lze bez nadsázky říci, že dávají lidské svobodě křídla, na nichž se může vznést.

Příklady z minulosti

Již ve Starém zákoně máme jich k tomu mnoho, zejména kniha Tobiáš nabízí krásný a strhující vzor harmonického manželství a vzájemné lásky, což umožňuje obstát ve všech životních zkouškách. A Nový zákon? Pohleďme na sv. Josefa, jak se obětuje pro Pannu Marii a Božské Dítě, jehož je pěstounem: tráví s nimi noc v betlémské stáji, z lásky k nim se vzdává živnosti a odchází s nimi do neznámého Egypta, ačkoliv by nemusel, protože jemu jakožto dospělému smrt od Heroda nehrozila, po návratu pilně pracuje jako tesař, aby Marii a Ježíše uživil, a vzorně o ně pečuje. A Matka Boží? Když nalézá dvanáctiletého Ježíše v chrámu, nezdůrazňuje na prvém místě svoji osobu, neříká „Podívej se, já jsem tě hledala s velikou bolestí…“, ale upřednostňuje svého manžela: „Hle, tvůj otec a já jsme tě s bolestí hledali…“ (Lk 2,48). V této pouhé jediné větě se odhaluje úžasná láska, kterou Panna Maria jako manželka chovala ke svému muži. Vidí nejprve, že on si dělá velké starosti o ztraceného Ježíše, potom teprve vnímá ty své. Skutky apoštolské a některé listy sv. Pavla vzpomínají také příkladný manželský pár prvokřesťanských mučedníků Aquily a Priscilly, obětavých Pavlových spolupracovníků při jeho misijní práci.

O tom, že doživotní manželská láska a věrnost nejsou pouhým „vynálezem“ křesťanství, nýbrž přirozeným mravním zákonem, daným člověku do srdce samotným Bohem, svědčí i příběhy z nekřesťanského prostředí. Už v řecké mytologii se vyskytuje báje o manželském páru Filemonovi a Baucidě, který si dokázal uchovat lásku a věrnost až do vysokého stáří, což v pohanské antice bylo něčím spíše výjimečným. V Homérově eposu „Odyssea“ Penelopé, žena hlavního hrdiny Odyssea, věrně čeká na jeho návrat z trojské války, aniž má zaručeno, že je naživu, a odmítá všechny potenciální nápadníky.

Křesťanský středověk se může pochlubit mnoha rytířskými romány, v nichž je věrná a obětavá manželská láska vyzvednuta jako jedna z nejvyšších ctností. Román „Erec a Enide“ ze 12. století líčí strasti mladé Enide, která pozoruje, jak její muž Erec zanedbává své rytířské povinnosti. Nepodléhá však pokušení jiných vztahů a svého manžela neopouští, modlí se za něho a projevy opravdové něžné lásky jej vychovává k tomu, že se nakonec stává dobrým rytířem a spolehlivým sluhou svého krále. S podobnými motivy se setkáváme v románech „Yvain neboli rytíř se lvem“, „Lancelot“ apod. Básnířka Kristina Pisánská opěvuje lásku ke svému manželovi, jenž zemřel mlád, a vyjadřuje svoji víru, že jejich spojení i po smrti nadále trvá, i když jen duchovně. Kamenný náhrobek dvou manželů v chrámu v Nancy ve Francii představuje návrat křižáka Huga, jehož Saracéni drželi šestnáct let v otroctví. Doma byl pokládán za mrtvého a na jeho ženu Annu vyvíjeli příbuzní nátlak, aby se znovu vdala. Ta ale odmítá a trpělivě čeká. Hugo se nakonec vrátí v rozedraných hadrech a Anna jej vítá se slzami v očích, jak je zobrazeno na náhrobku. Středověké kroniky velmi vyzvedávají u francouzského krále sv. Ludvíka IX. jako jednu z největších ctností jeho krásný vztah k manželce Markétě, uvádějí jeho slova těsně před smrtí, kdy bere do ruky snubní prsten a hrdě říká: „Po celý život jsem byl tomuto slibu věrný, nikdy jsem ho neporušil.“

Dějiny rozvratu manželství

Dnes nabízejí literatura a umění pravý opak. Kladný hrdina románů nebo filmů, který nemá mimomanželské, promiskuitní nebo homosexuální vztahy, v nich neexistuje. Odkud se to vzalo? Na tyto otázky se pokouší dát odpověď současný švýcarský filozof Denis de Rougemont. Tvrdí, že počátky nutno hledat už ve středověku, kdy se ve 12. a 13. století začaly masově šířit bludy heretické sekty katarů albigenských, kteří považovali manželství za dílo ďáblovo, neboť je prý založeno na tělesném spojení muže a ženy, čili na něčem fyzickém, hmotném. Podle těchto bludařů byla veškerá hmota včetně lidského těla od ďábla, proto satanského původu je prý i pohlavní styk. To však neznamená, že se mu kataři vyhýbali. Pouze jejich představitelé, tzv. „dokonalí“, žili v přísném celibátu, ostatní, označení prostým slovem „věřící“, měli povinnost plodit děti, což se u nich chápalo jako nutné zlo od satana. Podle jejich nauky je každý sex špatný, v manželství i mimo ně. Proto, když věřící jej musí v zájmu zachování potomstva praktikovat, není prý rozhodující, jestli tak učiní v manželství nebo v příležitostném konkubinátě.

Albigenská hereze tak nenápadně podvázala manželství jako svátost a zpochybnila jeho nerozlučitelnost. Někteří potulní pěvci, zvaní trubadúři, ovlivnění někdy názory albigenských, táhli od města k městu a od hradu k hradu. K jejich repertoáru patřily mj. i zpěvy o nešťastném manželství, kdy on nebo ona se zamilují do jiné či jiného a nemají možnost tuto svoji lásku realizovat jinak než konkubinátem, protože manželský svazek, v němž žijí, je nerozlučitelný a Katolická církev nad tímto ustanovením bdí. Podle Rougemonta právě tenkrát začalo první zpochybňování manželské věrnosti, potažmo manželství jakožto svátosti. Zároveň ožívají a získávají na popularitě pohanské mýty, a to jak řeckořímské, tak i keltsko-germánské, směřující proti manželské věrnosti. Právě ve 13. století se hojně opisoval starý keltský epos „Tristan a Isolda“, později v 19. století zhudebněný jako opera Richardem Wagnerem. Láska Tristana k Isoldě, provdané za jiného muže, láme okovy manželského svazku, jenž je zde líčen jako nějaký duchovní žalář. Gnosticismus (filozofie, že nad reálnou skutečností existuje ještě skrytá tajná, přístupná pouze vyvoleným) albigenského původu se omezil pouze na nářky nad „nelidskou“ institucí manželství, jež prý brání mnoha nešťastníkům v plnosti realizovat svůj vztah k jiné osobě než k vlastnímu manželskému partnerovi.

Renezanční kultura, jež potom následovala, však jde podle Rougemonta ještě dál: Nabízí recept, jak „manželská pouta“ přetrhat: frivolní život ve smilstvu a cizoložství. Toto propaguje řada divadelních dramat a literárních děl té doby, např. Boccacciův Dekameron, básně Françoise Villona, spisy Niccola Macchivelliho aj. Bezostyšně se hlásá sexuální egoismus: ne sebekázeň a respekt vůči slibu lásky a věrnosti manželskému partnerovi, ale užívat si dle libosti. Ještě dále pokročilo protikřesťanské osvícenství, které vznáší požadavek legalizace manželského rozvodu s možností nových sňatků. To bylo uskutečněno poprvé za Francouzské revoluce let 1789–1799.

Epocha romantismu 19. století přináší v některých svých projevech částečný návrat autentických křesťanských hodnot včetně manželské věrnosti, čehož dokladem je např. Beethovenova opera „Fidelio“, kde milující manželka v mužském přestrojení pronikne i za cenu rizika ke svému muži do žaláře, aby mu dopomohla ke spravedlnosti, jde ale spíš o výjimky. Většina literárních děl a dramat té doby v duchu ideologického liberalismu líčí naopak údajnou nesnesitelnost a nelidskost manželského svazku (např. L. N. Tolstoj: Anna Kareninová), od něhož vysvobozuje teprve život v dokonalé promiskuitě (např. romány Guye de Maupassanta). Ve 20. století šel potom vývoj rychlým tempem. Ve většině států světa se masově legalizovaly rozvody s možností následných sňatků, v bolševickém Rusku byl r. 1920 poprvé v dějinách uzákoněn umělý potrat, po II. světové válce nastoupil rychlý rozvoj umělé antikoncepce, potrat se stal legální ve většině států světa, film a televize vydatně šířily pornografii nejhoršího zrna, ke konci 20. století k tomu přistoupil tlak na legalizaci eutanazie a povýšení homosexuální zvrácenosti na úroveň řádného manželského svazku. To je na počátku 21. století ospravedlňováno a umocňováno ideologií gender, jež nejenom neguje jakékoliv rozdíly mezi pohlavími, ale též uměle „vytváří“ nová pohlaví.

Katolická manželství mají být příkladem

Jako katolíci jsme vyzváni k protestům proti všem těmto trendům a snahám a k tomu, abychom bránili manželství a rodinu všude, kde máme možnost. Žel je třeba dělat to i v rámci samotné Církve, neboť neomodernisté ve vysokých církevních úřadech opovážlivě a rouhavě prosazují, byť „za určitých okolností“, bezhříšnost mimomanželských styků.

Jenže to samo nestačí. Lidé dneška potřebují poznat, že věrný doživotní manželský svazek jednoho muže a jedné ženy není pouhým institucionálním vynálezem, jenž „zotročuje“, ale přirozenou potřebou člověka, neboť sám Bůh řekl na úsvitu lidských dějin: „Není dobře, že je člověk samoten. Zjednám mu pomoc, která by byla jeho protějškem…“ (Gen 2,18). Tato pomoc je ve formě pouze jedné ženy a jednoho muže doživotně, jak logicky ze starozákonního textu vyplývá. Svátostné manželství, v němž oba partneři zaměřili svůj vztah společně k Bohu, který je Láska, vede zákonitě k touze prokázat také svému partnerovi lásku, dělat mu radost a být mu spolehlivou oporou v každé situaci. To už samo o sobě naplňuje radostí a poskytuje opravdovou jistotu, že nejsem v tomto životě sám, ale mám někoho, na něhož se mohu vždy spolehnout, i když má své nedostatky a chyby právě tak, jako je mám já. Bůh ustanovil manželství a v Ježíši Kristu je povýšil na svátost nikoli proto, aby člověku odňal svobodu, ale proto, aby mu ulehčil život a dal mu v oddanosti jednoho vůči druhému aspoň na „několik promile“ zakusit tu úžasnou sílu lásky, jakou je On sám v Božské Trojici. Když oba partneři takto pochopí svůj slib, který u oltáře dávají Bohu, nebudou zklamáni.

A ještě úplně na závěr: Smrtí jednoho z manželů manželství jako takové končí a sám Pán Ježíš řekl, že v nebi „se nebudou ženit ani vdávat…“ (Mt 22,30). Jenže sv. Pavel píše: „Láska nikdy nekončí…“ (1 Kor 13,8). Máme proto právo věřit, že manželství jako instituce sice smrtí jednoho z partnerů zaniká, ale láska, kterou si oba slíbili při uzavírání sňatku, nikoliv. Krásně to vyjadřuje formule manželského slibu v byzantské liturgii, kde si snoubenci slibují věrnost slovy: „…dokud nás smrt navěky nespojí“. Svátost manželství není proto určena pouze pro tento život, ale, jako ostatně každá svátost, zasahuje do věčnosti. To je tím největším důvodem k opravdové radosti. Když katoličtí manželé ji budou vyzařovat na své okolí, poznají i ti druzí, pokud v sobě nepotlačili smysl pro hodnoty a dobrou vůli, úžasnou krásu, cenu a jistotu tohoto trvalého doživotního vztahu lásky a věrnosti a zamyslí se, jestli nestojí za to jej následovat.