Mainstreamová masmédia jsou již řadu let plná zpráv o „pedofilním zneužívání“ v Katolické církvi ze strany kněží nebo vychovatelů. Na to již jsme si jaksi zvykli a bereme tyto informace s klidnou hlavou. Ne že bychom tyto hanebné činy ze strany některých osob Církve ospravedlňovali a nebylo nám upřímně líto jejich obětí, naopak trváme na přísnějším postihu těchto hnusných činů ze strany církevních představených, nicméně zároveň vnímáme stále jasněji též odvrácenou stranu mince. Tou je skutečnost, že mnoho těchto obvinění se prokázalo jako vylhaných (klasickým příkladem je nedávno zesnulý australský kardinál George Pell) – a ta, která jsou jednoznačně pravdivá, tvoří menšinu ve srovnání se sexuálním zneužíváním u jiných profesí ve světské sféře, jež jsou reprezentovány především nekatolíky nebo nevěřícími osobami (učitelé, sportovní trenéři, lékaři, šéfové ve firmách aj.). Podle statistik ale dochází k největšímu počtu zneužívání v rodinách, přesněji ale spíše v karikaturách rodin, kde matka si každou chvíli přivede domů nového „přítele“, nebo když homosexuální pár nějaké dítě adoptuje. O tom média hlavního proudu většinou nereferují, tyto informace pouze tu a tam probleskují zejména v tzv. „politicky nekorektních médiích“, případně se s nimi setkáváme při běžném kontaktu s lidmi.

Jak je zřejmé, případy fyzického zneužívání v současném boji proti pravé víře Kristově již tolik nezabírají jako ještě před pár lety. Teď podle všeho nastupuje nový šlágr: tzv. „duchovní zneužívání“. Tento termín je stále více mainstreamovými sdělovacími prostředky skloňován ve všech pádech. Objevuje se ve stejně negativních konotacích jako fyzické zneužívání i v mnoha vyjádřeních neomodernisticky smýšlejících církevních autorit a teologů.

V krajně modernistickém internetovém portálu Getsemany čtu překlady z Concilia a dalších zahraničních médií tzv. progresivního katolicismu, kde se autoři pokoušejí vysvětlit, co je to vlastně tzv. „duchovní zneužívání“ věřících církevními autoritami. A tady mi přímo zatrnulo. Nejčastějším prostorem, kde prý k duchovnímu zneužívání dochází, je zpovědnice. Sice se v těchto textech setkáváme s alibistickým tvrzením, že ne každá zpověď je duchovním zneužíváním, nicméně prst ukazující na ni je jasně viditelný. A v souvislosti s tím se tam objevuje i další nebezpečný slogan: duchovní sebeurčení. Kněz, který prý toto „duchovní sebeurčení“ kajícníka nerespektuje a vnucuje mu jistý způsob života, se dopouští „duchovního zneužívání“. Konkrétně tedy – a ve jmenovaných textech to též zaznívá – když zpovědník zaváže penitenta, aby se zřekl života ve smilstvu a odloží mu rozhřešení do doby, než se rozhodne tak učinit, jde prý o „duchovní zneužívání“. Podobně prý když kněz přesvědčuje ve zpovědnici ženu, aby přestala brát antikoncepci.

Bude-li toto v celé Církvi prosazeno, potom je ovšem po svaté zpovědi veta. Svátost pokání a smíření tak poklesne na úroveň pouhého pohovoru, podobného rozmluvě v ordinaci psychologa či psychiatra. Trend je v souvislosti s (pseudo)dokumenty papeže Františka Amoris Laetitia a Fiducia Supplicans takový, aby zpovědník nevyžadoval od penitenta přerušení života ve hříchu a nepokračování v něm pod hrozbou odepření svátostného rozhřešení. Penitent zkrátka a dobře „má právo“ žít v těžkém hříchu a zpovědník to musí respektovat, jinak se dopouští „duchovního zneužívání“!!! To je z článků v modernistických periodikách, tištěných i internetových, jasně patrné, k tomu to směřuje. Kněz ve zpovědnici má být zavázán striktně tolerovat toto „duchovní sebeurčení“ kajícníka a pouze ho láskyplně „doprovázet“. Doprovázet kam? Na cestě do pekla?

Výše uvedené Františkovy dokumenty, jakož i jeho četná prohlášení, ukazují, že zdaleka nejde pouze o nějaké jednotlivé úlety jistých teologů. I z úst hierarchů poplatných neomodernismu toto stále častěji zaznívá. Kardinál Wilton Gregory z Washingtonu v USA se nechal nedávno slyšet, když mluvil o prezidentu Bidenovi, že prý správným a dobrým katolíkem může být i ten, kdo hlásá nebo prosazuje něco, co je v rozporu se zjevenou pravdou, v Bidenově případě legitimní potraty. I papež František označil Bidena za dobrého katolíka navzdory tomu, že sám konstatoval jeho nesoulad s naukou Církve ve věci potratů. Až do II. vatikánského koncilu však platil úplný opak. Katolík, jenž se choval jako Biden, byl církevní autoritou nejprve napomenut – a když neposlechl, exkomunikován.

Největší vinou, za niž média hlavního proudu kategoricky odsuzují Katolickou církev, bylo a je právě její trvání na jediné pravdě zjevené samotným Pánem, jenž se stal člověkem, byl ukřižován a vstal z mrtvých. Tento neodpustitelný „zločin“ předhazovali Církvi všichni novodobé nepřátelé: zednáři, osvícenci, liberálové, nacisté, komunisté, neomarxisté i současní globalisté. Podařilo se jim do čela Církve dosadit své lidi, kteří mají vést věřící k pluralistickému pojetí pravdy a odmítnutí její jedinosti.

V neomodernistických textech, na něž jsem výše upozornil, lze také číst, že každý katolík by prý měl pociťovat stud za středověké upalování kacířů a zaujímat proto kvůli tomu vůči světu „kající postoj“. Proč a z jakého důvodu? Nikdo ze současných katolíků přece v té době nežil, proč by se měl za to stydět a kát před světem? Když v parlamentu předválečné Československé republiky sociálně demokratický poslanec Rudolf Bechyně ukázal prstem na svého kolegu – katolického kněze a politika mons. Jana Šrámka a pateticky se tázal „Kdo nám upálil Husa?“, Šrámek klidně odvětil: „Pane kolego, já ne.“

To by měl být i náš postoj. Značná část heretiků byla tenkrát popravena za zjevně teroristickou nebo další ryze kriminální činnost, nikoli za své kacířské přesvědčení – a tam, kde k tomu skutečně došlo, což nijak neospravedlňujeme a naopak odsuzujeme, nutno vidět, že ideologičtí odpůrci Církve mají v novověku na svém kontě mnohonásobně více obětí z řad katolíků, ať už jde o šíření protestantismu, Francouzskou revoluci, hitlerismus, komunismus nebo islám. Za co se tedy stydět a omlouvat?

Důvod, proč tuto absurditu po nás neomodernistická sekta skrytá uvnitř Církve chce, je zřejmý: Ono to trestání kacířů smrtí mělo jakousi souvislost s naukou o jediné pravdě, jež existuje pouze v Katolické církvi. Tato základní teze má být zdiskreditována, přičemž se mnohem horší a mnohonásobně horší zločiny ve jménu „pluralismu pravd“ (srvn. výše) úmyslně a cíleně zamlčují.

Katolická církev má být zbavena své základní identifikace: jednoznačnosti a jedinosti pravdy, která není ve skutečnosti její pravdou, nýbrž Boží pravdou, již On lidstvu zjevil. Církev je pouze její hlasatelkou a má poslání chránit ji před porušením. V plánech nepřátel se však má Katolická církev stát pouhou pluralistickou žvanírnou s tolerancí každého nesmyslu a každého rouhání, proto jasné pojmenování těžkého hříchu a nucení kajícníka ve zpovědnici, aby s ním skoncoval, je totálně nepřípustné. Místo lítosti nad hříchy má tak zastoupit „duchovní sebeurčení“ a když to kněz nebude respektovat, bude obviněn z „duchovního zneužívání“ – a to jak světskými, tak modernisty obsazenými církevními orgány.

To jsou satanské prognózy Božích nepřátel. My ale víme, že poslední slovo bude mít vždycky Bůh. „Je-li On s námi, kdo proti nám ?“ – píše sv. Pavel. My, tradiční katolíci, víme, jak se chovat. Chodíme ke zpovědi pouze k těm kněžím, o nichž víme, že smýšlejí pravověrně. O to ostatní se už postará Pán.