Bouřlivé demonstrace ochránců zvířat probíhají čas od času v celé Evropě. Jaké je vlastně stanovisko Církve k tomuto problému? V minulosti i současnosti? Málokdo ví, že Církev již ve 13. století se vyjádřila v tomto směru jasně při procesech, které byly vedeny proti housenkám, co poškodily vinice v jižní Francii, a proti delfínům, již zablokovali přístav v Marseille. Světský soud zde řešil otázku, jestli housenky a delfíni jsou Boží tvorové, chovající se ve shodě s přirozeným právem nebo naopak podléhají démonům usilujícím vždy a za všech okolností uškodit lidem. Rozhodnutí padlo v neprospěch zvířat, nicméně jejich přední advokát, duchovní osoba, jménem Církve argumentoval tím, že zvíře jako Boží stvoření má právo žít, není to stroj, ale bytost, která cítí a trpí. Vyskytl se – rovněž ve Francii – dokonce i proces ve prospěch žab, jimž mělo být umožněno procházet pod cestou, neboť mnoho těchto obojživelníků hynulo na ní pod koly vozů. Soud nařídil vykopat pro ně průchod pod vozovkou.

Zásadu ochrany zvířat se Církvi ve středověku nepodařilo příliš prosadit (nebyla tedy v této době tak „všemocná“, jak se jí mylně připisuje). Katolická Církev schvalovala zabití zvířete jen v případě sebeobrany (napadení), při nebezpečí závažného ohrožení člověka hmotnou škodou, již trvale působí, a za účelem potravy. Vyžadovala přitom však rychlý zákrok, který by mu působil jen minimální bolest. Týrání a bezdůvodné zabití zvířete bylo od počátku křesťanství pokládáno za hřích.

Písmo sv. je plné dokladů o poutech přátelství mezi člověkem a zvířetem, vzpomeňme jen na Kristovu identifikaci sama sebe s dobrým pastýřem, jenž dává život za své ovce. Sv. František z Assisi se svojí spiritualitou, vidící i ve zvířatech „bratry a sestry“, významně přispěl k posunu chápání vztahu středověkého člověka k nim. Ta nejsou pro lidi pouze zdrojem užitku, ale stávají se jejich partnery a přáteli, proto si zaslouží slušné a laskavé zacházení. Františkánské řehole patřily až do novověku k předním obráncům humánního zacházení se zvířaty. Na tuto tradici navazovaly později v novověku laické organizace bojující za ochranu zvířat, první moderní zákon tohoto druhu byl přijat r. 1850 ve Francii, kde Katolické církvi po bouřlivém r. 1848 za vlády Napoleona III. byla vrácena určitá privilegia a kde získala nějaký vliv na legislativu. Nový zákon stanovil přísné peněžité tresty i odnětí svobody za týrání nebo svévolné usmrcení zvířete.

Katolická Církev i v současné době vystupuje proti jakémukoliv ubližování zvířatům a podporuje všechny aktivity v tomto směru, pokud nezacházejí do extrémů poplatných hinduismu, který odmítá zabíjení zvířat i za účelem potravy, neboť věří v možnost reinkarnace duše člověka do zvířete. Toto pojetí je v naprostém rozporu s katolickou naukou, která vždycky hlásala to, co je patrné na první pohled: totiž že mezi člověkem a zvířetem tkví nepřeklenutelná propast v intelektuálních schopnostech, proto také zvíře vždycky bylo, je a bude člověku podrobeno, jak říká na několika místech Písmo sv. Starého zákona. K velkému pokrytectví současné doby také náleží na jedné straně nárůst až přehnané citlivosti vůči zvířatům, na druhé straně však absolutní cynismus vůči zabíjení nenarozených dětí, vražděných buď chirurgicky nebo chemicky způsobem, který jim působí ty nejstrašnější bolesti a utrpení. Žel existuje v dnešním světě čím dál víc lidí, kteří se stejným radikalismem, s jakým se zasazují za práva zvířat a vegetariánství, bojují za údajná „práva“ žen rozhodnout o svém těhotenství, čili o životě a smrti nenarozeného dítěte – a to na globální úrovni. Je to jeden z mnoha příkladů pokryteckého farizejství, které je produktem života bez Boha, popírání Božství a odmítání nauky Ježíše Krista.