Snad v každé době se kritizoval „slovník“ mladého pokolení, ačkoliv děti se tomu učily právě od dospělých. Jenže dnes už se nejedná pouze o běžné vulgarismy, které, správně použity, někdy naopak nejlépe vystihují podstatu problému. Poslat někoho do jistých partií těla je srozumitelnější než mu vysvětlovat, že otravuje a zdržuje. „Sexuální“ terminologií jsme se však jako kluci před více než půl stoletím častovali pouze v ústraní a báli se, aby nás někdo dospělý, zvláště nedej Bože učitel, neslyšel (přiznám se kajícně, že jsem se v tomto, ač katolík, také jako chlapec dal někdy z nevědomosti strhnout spolužáky a hřešil sprostým vyjadřováním, abych se nelišil). Dnes ale mládež nemá v tomto zábrany. Svoji „krasomluvu“ prezentuje bez skrupulí někdy i ve škole před pedagogem.

Ani dospělí nejsou lepší. Ostentativní záliba v oplzlostech souvisí podle psychologů s nevyzrálostí osobnosti, která chce upoutat na sebe pozornost. Sklony k tomu rostou, když se člověku dává zřetelně najevo: Jsi nula, musíš „držet hubu a krok“. Proto snad nejvíce „kanálových“ slov lítalo na vojně, jak dokazují Haškův Švejk i Švandrlíkovi Černí baroni. Za komunismu bylo občanům sugerováno, že mají svou hodnotu pouze v davu, v mase, ne jako jednotlivci. Ponižovaný občan si potom svůj komplex méněcennosti a bezmoci vybíjel ponejvíce v hospodě u piva, kde sexuální slovník mu podvědomě dodával zdání aspoň chvilkové síly. Zatímco za první republiky patřily tyto termíny k verbální zásobě převážně společenské spodiny a spořádaný občan se jim instinktivně bránil, během totality pozvolna ztrácel tento žumpovní lexikon své místo hanby v českém jazyce a nenápadně se stal součástí lidové mluvy.

Jak z toho ven? Pouze motivací. Dokud nebude opět patřit k nezbytnému bontónu, že vážený podnikatel, manažer, řemeslník, lékař, advokát, kantor, tím spíše pak politik, se úzkostlivě alespoň na veřejnosti vyhýbá mluvě čerpané z nízkých zdrojů, dokud se tato neřest nestane mimo jiné též brzdou jeho profesního a společenského vzestupu, dotud nelze čekat zlepšení. U nás se naopak mnohdy zdá, že čím větší hulvát a sprosťák, tím má větší šanci na úspěch a vzestup, tím více dokáže „oslnit“ své okolí. Na většinu zábavných pořadů v televizi se ani nedá dívat, dokonce i na Silvestra při lidové muzice tam profesionální „baviči“ vykládají vtipy, za něž by se dříve červenal i honák dobytka. A publikum se chechtá jak utržené z řetězu. Inu, ukázka patřičné úrovně. „Čeho srdce plné, tím ústa přetékají,“ řekl sám Božský Spasitel.

Pro katolického křesťana by nadto mělo platit, že záliba v užívání sprostých slov je hříchem, zejména pak, jestliže souvisí s lidskou sexualitou, která je Božím darem člověku a proto se nesmí stát předmětem obhroublé profanace. Podle katolické morálky je používání běžných tzv. „normálních“ vulgarismů (exkrement, zadní část těla apod.) materiálně (objektivně) lehkým (všedním) hříchem, avšak formálně (subjektivně) jím nemusí být vůbec, když např. není k nalezení jiný výraz, jak nejlépe vystihnout danou situaci, nebo když se vyskytne nutnost přesně citovat (např. u soudu). Ale pozor! Jsou okolnosti, jež mohou i tento hřích učinit formálně (subjektivně) těžkým, konkrétně když má někdo v tomto obzvláštní zálibu a chce takto být za každou cenu originální a upoutat na sebe pozornost.

Sexuální oplzlosti jsou ale vždycky materiálně (objektivně) těžkým hříchem. Mnozí katolíci si to ani neuvědomují a jen proto, že chtějí být „in“ a nelišit se od druhých, klidně vykládají ve společnosti nebo na pracovišti sprosté vtipy, které dráždí lidskou sexualitu, nebo se jim smějí, když je vyprávějí druzí, zpívají spolu s nimi nemravné písně apod. Zažil jsem před lety otřesný případ, kdy katolická farní mládež na hodech při průvodu před farou, kde zdravila pana faráře, mu bez uzardění zazpívala nemravnou píseň „Studentská halenka“ (dříve narození si ji možná ještě pamatují). Kněz se mile usmíval, aniž projevil sebemenší zdání nesouhlasu. Jenže katolická morálka je jednoznačná: každá řeč nebo i píseň s úmyslem dráždit lidskou sexualitu je těžkým hříchem. Je to téměř na stejné úrovni jako sledovat a šířit pornografii.

Proto ve svatopostní době se může právě toto stát součástí sebezáporu, k němuž nás ono období vybízí. Pokud jsem, aniž mi bylo známo, že jde objektivně o těžký hřích, vykládal oplzlé anekdoty nebo zpíval sprosté písně nebo jsem se jim smál, tak si dám předsevzetí, že už tak činit nikdy nebudu. A také se budu snažit jako projev sebezáporu co nejvíce vyvarovat i používání běžných vulgarismů. Jde též o krásný projev křesťanského svědectví na veřejnosti. Jestliže nás katolíky poznají mimo jiné i podle toho, že nebudeme vykládat sprosté vtipy ani se jim smát, nebudeme zpívat neslušné písně nebo v řeči používat sexuální nadávky a narážky, tak nám to zcela jistě Pán započte jako ctnost a zásluhu pro věčnost.