Bolestný růženec pro naši dobu
Svatý růženec nikdy nebyl a není mechanickou modlitbou. Církevní autority a mistři duchovního života vždycky zdůrazňovali, že jde o modlitbu rozjímavou. Každé tajemství obsahuje mnoho aktuálních námětů k meditaci pro konkrétní dobu a konkrétní události. Pokusme se nyní ve svatopostní době aplikovat bolestný růženec na to, co se děje kolem nás.
1) … který se pro nás krví potil…
Působivý film Mela Gibsona „Umučení Krista“ ztvárňuje scénu, kdy Pán v Getsemanské zahradě se při modlitbě v očekávání svého soudu a smrti potil krví. Podle vizionářky bl. Anny Kateřiny Emerichové Ho pokoušel ďábel, jak to také film prezentuje. Chtěl Spasitele odradit od vykupitelského záměru poukazem na jeho zbytečnost, neboť lidé pohrdnou touto obětí nekonečné lásky. Pán pokušení odrazil, kladl houževnatý odpor „až do krve“. Satan neměl šanci, vždyť Ježíš byl Boží Syn, proto nemohl podlehnout našeptávání ke hříchu!
My lidé jsme ale v jiné situaci. Často podléháme hříchu, protože – jak píše sv. Pavel – „neklademe odpor až do krve“. Když ho ale musel klást sám Boží Syn, tím spíše potom my, slabí lidé. „Odpor až do krve…“ znamená důslednost a houževnatost v odmítání pokušení ve spolupráci s Boží milostí. Jenže jak to můžeme naplnit, když pokušitel nám namlouvá, často žel i skrze církevní autority, že vlastně žádný hřích nemáme a pokud ano, tak jen lehký a bezvýznamný? Slovo „hřích“ téměř vymizelo ze slovníku neomodernistické teologie. Mimomanželský sex, praktikovaná homosexualita, masturbace, sledování pornografie, užívání antikoncepce, ale i bezdůvodná fyzická neúčast na nedělní mši sv., klení nebo „drobné“ lži – vždyť to vlastně ani žádné hříchy nejsou, maximálně lehké – a to všechno automaticky odpouští Boží milosrdenství, nemusím ani nad spáchaným skutkem projevit nadpřirozenou lítost. Proč tedy bojovat s pokušením? To by bylo přece absurdní!
Jenže Kristus ve svém zjevení obsaženém v Písmu sv. a v posvátné Tradici nás nabádá k pravému opaku: vyhýbat se všem příležitostem k pokušení ke hříchu, pokušení odmítat a bránit se mu modlitbou, jak nám samotný Pán dal příklad v Getsemanské zahradě.
„Přesvatá Panno a bolestná Matko! Snažně Tě prosíme v tomto desátku, abys nám vyprosila milost brát hřích vážně, nezlehčovat ho a odolávat veškerému našeptávání ďábla, byť by přicházelo i zevnitř Církve, že nehřešíme a pokud snad ano, tak Boží milosrdenství jaksi ´automaticky´ vše anuluje i bez našeho rozhodnutí ve hříchu nepokračovat. A dále Tě prosíme o vyprošení milosti vyhýbat se blízké příležitosti ke hříchu a v případě pokušení mu radikálně čelit modlitbou. Vypros nám, ať Bůh sešle svého anděla, aby nás v tomto boji posiloval podobně, jako Tvého Syna Ježíše v Getsemanech.“
2) … který byl za nás bičován…
Opět si posloužíme scénou z uvedeného Gibsonova filmu. Suroví vojáci bičují Pána tak krutě, že Jeho krev vytváří na nádvoří pevnosti Antonia úplné jezero, a Panna Maria ji stírá bílým ubrusem. Přesvatá Krev nevinného Beránka, která se za nás vylévá zde a poté na kříži na Golgotě, prostředek naší věčné spásy!
Tato Krev nám ale také připomíná všechnu nevinně prolitou krev už od spravedlivého Abela zavražděného svým bratrem Kainem. Veškerou nevinně prolitou krev všemi zločinci a vrahy světa, zejména těmi, kteří měli a mají v rukou moc. Myslíme zde hlavně na krev křesťanských mučedníků včera a dnes, popravených nebo umučených pouze za to, že se veřejně hlásili ke Kristu a nauce, kterou přinesl na svět. vzpomínáme také nevinně prolitou krev nenarozených dětí při masových vraždách, jež se eufemisticky a podvodně nazývají „umělými potraty“, ve Francii se nyní tzv. „právo ženy na svobodnou volbu“ stalo dokonce součástí ústavy.
Ale zahrnujeme do toho i neviditelně prolitou Krev Spasitele při všech zneuctěních Nejsvětější svátosti. Kolik konsekrovaných hostií již bylo nalezeno v odpadkových koších nebo někde v křoví, kolik je jich kradeno pro satanské rituály! A také – kolik částeček Těla Páně padá na zem při přijímání na ruku, kdy lidé po nich šlapou, to jest po Tělu Páně, jež obsahuje i svatou Krev!
„Přesvatá Panno a bolestná Matko! Prosíme Tě v tomto desátku o milost opravdové lítosti nad tím, že jsme byli lhostejni ke krutostem a nevinně prolévané krvi kolem nás, zvláště pak nenarozených dětí, a tím se stali spoluviníky strašlivého hříchu. Vypros nám od Pána odvahu a sílu změnit svůj postoj a chovat se podle Božího zákona. A také prosíme o milost lítosti nad tím, jestli jsme někdy přijímali na ruku a takto se – byť nevědomky – dopustili potupy Tvého Těla a Tvé Krve, a milost odvahy odmítnout tuto praxi i za cenu posměchu a pohrdání.“
3) … který byl za nás trním korunován…
Sv. Pavel píše v 1. listu Kor (15,25), že On, Ježíš, „musí kralovat, dokud Mu všichni nepřátelé nebudou položeni k nohám“. A v listu Filipanům (2,11) zase říká, že „při jménu Ježíšově musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí, a každý jazyk musí ke slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán“. Tak hovoří i encyklika papeže Pia XI. „Quas Primas“ r. 1925.
On má plné právo žádat, aby se Mu všichni státníci a mocní tohoto světa poklonili a uznali Ho za svého svrchovaného Pána. Nejen až v nebi, ale už i na této zemi. Jenže oni Mu místo královské nasazují korunu trnovou. Ne pouze Ho urážejí a tupí, ale též mučí, neboť ostré trny pronikají i přes lebeční kosti. „Nechceme, aby tento kraloval nad námi…“ tak zní jejich rouhavé poselství, které žel přichází i z nitra Jeho Církve.
Nejen ti, kdo v Pána nevěří, ale žel i mnozí církevní hodnostáři, co se navenek k Němu hlásí, vyhlašují rovnost všech náboženství, jejichž různost si prý dokonce „Bůh přeje“. Krista tak řadí na stejnou úroveň s Buddhou, Zoroasterem, Konfuciem či dokonce s masovým vrahem a lupičem Mohamedem. Tím fakticky napomáhají vojákům v Jeruzalémě nasadit Pánu trnovou korunu místo královské.
Mnoho věřících katolíků jedná podobně. Chodí sice na mši sv. a hlásí se formálně ke katolické víře, ale v duchu pokoncilního neomodernismu oceňuje „krásné a pozitivní hodnoty“ i v jiných náboženstvích nebo dokonce v bezbožných ideologiích včetně těch, jejichž reprezentace křesťany pronásleduje. Proto se klidně nechají zasvětit do reiki, chodí k věštcům a kartářkám nebo na spiritistické seance, slaví halloween, neozvou se, když jejich děti jsou ve škole mravně a duchovně mrzačeny tzv. sexuální výchovou, bez skrupulí ve volbách odevzdají hlas propotratovým politikům a podlým ničemům jen proto, že hodně slibují, když uslyší v práci nebo ve společnosti sprosté vtipy, urážky Spasitele nebo mediální lži o údajných hříších Církve v minulosti, mlčí, ba co více, ještě se – aby byli „in“ – někdy i přidají. Nasazují tímto způsobem Pánu trnovou korunu místo královské, napomáhají Jeho nepřátelům.
„Přesvatá Panno a bolestná Matko! S důvěrou se k Tobě obracíme. Pros za nás u Pána o milost jednat ve všech životních situacích jako ´občané´ Jeho království. Chovat se před lidmi vždy tak, aby bylo zřejmé, že Kristus je naším svrchovaným Vládcem, a nikdo jiný.“
4) … který pro nás nesl těžký kříž…
Pán bere na svá ramena kříž. My lidé odmítáme nést kříž, ale nevyhneme se tomu. Nemoci, zklamání, nejrůznější těžké životní situace… to postihuje věřící i nevěřící. Pán ale od nás, kteří Jej chceme následovat, žádá ještě něco víc. Nést kříž ústrků, nepochopení a někdy i pronásledování za to, že Ho vyznáváme a snažíme se žít podle Jeho přikázání. Je to křížová cesta naší spoluúčasti na Jeho vykupitelském díle. Pán na ní fyzicky padal, my padáme duchovně svými slabostmi a hříchy. Setkáváme se stejně jako On s nenávistným davem, který řve „Ukřižuj!“, ale i s těmi, kdo stojí při nás: především s Jeho Matkou Pannou Marií, jež nám stále otevírá svoji mateřskou náruč, a také s mnoha Šimony a Veronikami, co nám pomáhají a nás podporují.
Přiznejme si: Jak často jsme se ocitli v pokušení tuto nastoupenou cestu opustit a žít jako ti ostatní, nelišit se. Je mnohem snadnější a pohodlnější chodit sice v neděli do kostela, ale mezi lidmi se chovat tak jako novodobí pohané a ateisté. Akceptovat hodnoty tohoto světa i za cenu hříchu, tu a tam nějaký nečestný kompromis, podvůdek, podraz na druhého nebo lež – všechno je dobré, když nám to pomůže ke kariéře, když si materiálně polepšíme.
Tím opouštíme tuto křížovou cestu následování Pána. Jenže pouze ona, trnitá – jak sám Spasitel říká – vede do věčné blaženosti, kdežto ta široká a prostorná, po níž často pošilháváme, vede do záhuby.
„Přesvatá Panno a bolestná Matko! Snažně k Tobě voláme a prosíme o milost, abychom nikdy tuto nastoupenou cestu s nesením kříže, cestu opravdového následování Ježíše, neopustili.“
5) … který byl za nás ukřižován…
Dokonáno jest. Pán dovršil svoji oběť za lidstvo do všech důsledků. Oběť, která jediná mohla smýt hříchy celého světa, starozákonní oběti zvířat nikoliv. Jenže tato věroučná pravda se stala kamenem úrazu. Odpůrci Církve jsou ochotni ještě tak maximálně připustit, že Ježíš, velký filozof, náboženský a mravní reformátor, zakladatel jednoho ze světových náboženství, byl ukřižován za své přesvědčení a za nebojácnou kritiku mocných v tehdejším Izraeli. Ano, za to si zaslouží podle nich úctu a obdiv, ale smrt pro naši věčnou spásu? Ne, to již je mýtus a teologický výklad Katolické církve, který Ježíše vyvyšuje nad všechny ostatní velké muže starověku.
Přijmout Kristovu smrt pouze jako akt odvahy a věrnosti svému přesvědčení, to nezavazuje a nic po člověku nechce. Vše se přece odehrálo za jiných okolností a v jiných historických podmínkách, nemůžeme tedy tohoto filozofa Ježíše následovat a řídit se jeho příkladem, nanejvýš ho obdivovat. Ale jestli byl opravdu Bohem a obětoval se za věčnou záchranu člověka – to již je jiná kategorie, to už po nás žádá změnu života, a to nechceme, to je příliš těžké.
Neomodernistická teologie uvnitř Církve, aby nenarazila, všemožně rozmělňuje myšlenku oběti Bohočlověka za spásu lidí. Proto se dnes zdůrazňuje, že mše sv., zpřítomnění Jeho kalvarské oběti, je „večeří Páně“ nebo „společenstvím“. Tak je to snadnější a pohodlnější. Když totiž uznáme, že On za nás přinesl oběť nekonečné a naším rozumem nepochopitelné úžasné lásky, vrhá nás to na kolena. Žijeme na dluh, nikdo z nás si takový dar pro své hříchy nezasloužil. Každý projev vděčnosti je tady absolutně nedostačující.
Jediné, co můžeme, je naplnit Jeho vůli a snažit se – i když ve své lidské nedokonalosti – milovat bližní dle Jeho příkladu. Každého člověka včetně nepřátel, vždyť On se na kříži za ty, kdo Ho mučili a popravili, modlil. Tato láska k bližnímu ale neznamená českobratrsko-tolstojovské „neodpírání zlu“. Naopak všem vnějším projevům zla nutno čelit, vždyť Spasitel sám vzal v chrámu bič na kšeftaře, kteří svatyni znesvěcovali, a použil ostrá slova na adresu zákoníků, saduceů a farizeů. I my jsme vyzváni, abychom na pachatele současných zločinů, zejména proti nenarozeným dětem a nevyléčitelně nemocným (eutanazie), pozvedli ostrý meč slova a byli ochotni v případě krajní nezbytnosti vzít do ruky i fyzický meč dle příkladu francouzských katolíků ve Vendée za bezbožecké revoluce v 18. stol. nebo mexických cristeros ve 20. stol.
Chceme-li být ale Kristovými následovníky, nesmíme ani tyto Jeho a naše nepřátele nenávidět, nýbrž přát jim obrácení a věčnou spásu, jak On sám šel příkladem. A pomoci nejen svým rodinným příslušníkům a přátelům, ale i jim, odpůrcům, když se octnou v nouzi.
„Přesvatá Panno a bolestná Matko! Když Pána ukřižovali, jen nepatrný hlouček stál pod křížem. I my chceme být připočteni k této malé skupince osob. Také dnes katolíci věrní Kristu, Jeho nauce a Jeho Církvi, tvoří navenek mizivou menšinu lidstva. Ale pouze ona s ukřižovaným a posléze zmrtvýchvstalým Bohočlověkem v čele změnila svět. Panno Maria, prosíme o milost setrvat za každou cenu bez ohledu na vnější překážky a ‚klacky pod nohama‘ v tomto ‚malém stádečku‘, neboť jedině v něm spočívá díky prolité Krvi Tvého Syna záchrana pro nás i pro všechny, kdo uvěří. Amen.“