Fryderyk Chopin. Léta se mu klaněla celá Evropa coby jednomu z nejlepších skladatelů své doby. Jeho Nokturna či Smuteční pochod jsou skladby opravdu fenomenální. On sám se neklaněl nikomu a ničemu. Sklonil se až na smrtelné posteli – Bohu. To když se s Ním těsně před smrtí smířil. Na poslední chvíli.

Fryderyk Chopin se narodil 1. března 1810 v obci Żelazowa Wola velice bohabojným rodičům. Jeho katolická výchova však vzala zasvé po příjezdu do Paříže, kam ve svých 21 letech přesídlil. Umělecký svět ho zcela pohltil – a to se vším všudy. Komponování, koncertování, hlavně však neustálé večírky a výlety jej od Boha dočista vzdálily. Navázal četné milenecké vztahy, mj. s Delfínou Potockou, o níž Adam Mickiewicz hovořil jako o „největší hříšnici pod sluncem“. Největší „popularitě“ se dodnes těší jeho dlouholetý románek se spisovatelkou George Sandovou, snad nejkontroverznější ženou Paříže. Žili spolu dlouhá léta, nikdy se však nevzali.

Někdy v roce 1839 se při pobytu na Mallorce nakazil tuberkulózou, nemocí, jež v té době byla neléčitelná. Jezdil po evropských sanatoriích a pozvolna umíral. Jedním z jeho nejbližších přátel (ještě z dob raného mládí prožitého v rodné zemi) byl páter Alexandr Jełowiecki. Ten se jej všemožně snažil přimět ke smíření s Bohem, apeloval přitom i na Chopinovu lásku k matce. Geniální skladatel mu však opáčil, že sice nechce zarmoutit matku tím, že by zemřel bez přijetí svátostí, nicméně ty jsou mu už natolik cizí, že mu nic neříkají. „Můžu ti otevřít duši jako příteli, ale zpovídat se ti nebudu,“ řekl mu. „Ale slibuji ti, že pokud k tomu někdy dostanu chuť, vyzpovídám se jen u tebe.“

Páter Alexandr se po těchto slovech zvedl a odešel do kostela, kde padl na tvář a s rozpaženýma rukama strávil noc na zemi před svatostánkem v modlitbě za svého přítele. Když k němu ráno přišel znovu, omráčil ho Chopin slovy:

„Dobře že jsi tu, už na tebe čekám. Chci, abys mě vyzpovídal.“

„A věříš?“ zeptal se šokovaný kněz.

„Ano, věřím,“ odpověděl Chopin.

„Jak tě to naučila tvá matka?“

„Jak mne to naučila má matka.“

Po dlouhé zpovědi políbil Chopin se slzami v očích kříž, o. Alexandr mu podal viatikum a udělil mu svátost posledního pomazání. Chopin se proměnil před očima. Radost z něj prý doslova tryskala. Posléze uchopil svého přítele za ruku a vzrušeně mu řekl:

„Příteli, bez tebe bych chcípl jako prase.“

Následovala čtyři dny trvající agónie, během níž se o. Alexandr bez přestání modlil u lůžka svého přítele, který jej celou tu dobu držel za ruku. Byl tak svědkem dalšího malého zázraku, když se na Chopinovu výzvu jeho nevěřící, potažmo protestantští přátelé modlili u skladatelova lůžka na kolenou Litanie ke všem svatým.

Své sestře, která za ním přijela, aby se s ním mohla rozloučit, řekl:

„Neplač, sestřičko. Jsem šťastný. Cítím, že umírám. Modli se za mne. Nashledanou v nebi. Bůh mi už odpustil, očišťuje mě tímto utrpením. Kdybych tak mohl přinést ještě nějakou oběť! Jak je Bůh dobrý, že mě trestá na tomto světě! Ach, jak je dobrý!“ vyznával dojatě.

V noci 17. října roku 1849 dostoupila agónie vrcholu.

„Ježíš, Maria, Josef,“ vyslovoval už jen s námahou svatá jména.

Poté do ticha panujícího v místnosti řekl:

„Jsem u pramene Štěstí.“

A vydechl naposledy.