„Katolický tradicionalismus“ je reakce na krizi Církve. Kdo by to nechápal, když se každodenně setkáváme s důkazy svědčícími o vážné situaci, v níž se katolická Církev nachází?

Je však důležité, aby se tradicionalisté vyhýbali dvěma rizikům. Tradicionalismus může být někdy nemenší pastí, než je ta, z níž chcete uniknout. Především je „tradicionalismus“ nejednoznačný termín, a proto je i hnutí samo složité. Je to mnohostranný jev, často poznamenaný rozdíly mezi různými skupinami a protagonisty. Existují různé tradicionalismy ovlivněné různými teologickými postoji a různými specifickými zájmy v oblasti tradice.

Dále se musíme ptát, jaký je základní účel tradicionalismu. Nikdo nebude zpochybňovat, že jde o obnovu identity katolické Církve. Postoj tradicionalistů je tedy postojem očekávání – čekání na to, až současná krize pomine a katolická Církev opět zazáří ve vší své slávě.

Z toho tedy vyplývá, že si musíme dávat velký pozor, aby se nám tradicionalismus nestal domovem. Dovolte mi vysvětlit, co mám na mysli. Tradicionalismus je maximálně kryt. Můžeme se v něm schovat, než modernistické „bombardování“ pomine. Musíme se mít velmi na pozoru, abychom se v něm nezabydleli, protože tradicionalista by měl především vědět, že mimo Církev není spásy a Církev je institucí vedenou legitimním nástupcem apoštola Petra. Zde existuje přirozeně další fragmentace katolického tradicionalismu, protože někteří současného papeže za legitimního nástupce svatého Petra uznávají, i když jeho činy kritizují, zatímco jiní se uchylují k jiným teologickým postojům, než je „uznávej a odporuj“: sedesvakantisté, sedesmaterialisté a tak dále. Tyto teorie se snaží udělat si z tradicionalismu „domov“ a alternativní Církev.

Katolický tradicionalismus však nelze povyšovat na systém. Je to nouzový úkryt. Musíme se mít velmi na pozoru, aby se z něj nestal kompletní a alternativní systém k oficiální katolické Církvi, a to z několika důvodů. Prvním z nich je to, že systémy mají sklon trvat napořád, což by cílem tradicionalismu být nemělo. Aspirovat by měl maximálně na to, že už ho nebude třeba, jakmile se katolická Církev nakonec vrátí do stavu, v jakém by měla být. Riziko izolacionismu pak vede k přesvědčení, že jde o podstatnou alternativu k oficiální katolické Církvi.

Dovolte mi vysvětlit to ještě lépe: v této chvíli tradicionalismus jistě alternativou de facto je a v praxi umožňuje, aby člověk žil svou víru, aniž by byl vystaven úchylkám, které jsou dnes v Církvi naneštěstí tak často přítomny, nesmí se však stát alternativou de iure, to znamená jakousi „novou církví“. Ten, kdo věří katolicky, musí všemu navzdory věřit, že jediným zákonodárcem v tomto smyslu je papež. Vím, že číst toto je pro mnohé bolestné, ale věříte-li v katolickou Tradici, musíte také věřit, že to je jediná Církev, v níž můžete být spaseni. Alternativy nejsou „Církev, nebo její náhražky“, nýbrž „víra, nebo nevíra“. Vím, že Církev je znetvořena k nepoznání, ale právě to je kříž, na nějž jsme všichni přibiti.

Chápu, že to je pro mnoho lidí bolestná situace a že jsou v pokušení sáhnout k některým řešením, která vypadají jednoduše, avšak chce-li být tradicionalista v souladu sám se sebou, musí mít na paměti, co bylo řečeno výše: extra Ecclesiam nulla salus, mimo Církev není spásy, a tato Církev není ideální konstrukce podle našich představ, ale Církev založená Kristem a (teoreticky) střežená papežem. Vím, že lidsky se zdáme být v pasti, ale v těchto chvílích musíme víc než kdy jindy důvěřovat Bohu a vytrvat na své cestě bojovníků o znovudobytí toho, co je naše.

Ale jak dnes můžeme následovat Církev? Chápu dobře tuto otázku, která je legitimní a bolestná. Víme, že nauka je poničená, liturgie znetvořená, víra ohrožená. Současný tradicionalismus pochází z tohoto všeho, což je nepopiratelné. Problémem není analýza situace – ta může být nemilosrdná –, ale řešení, které někteří zřejmě navrhují, to jest že definitivním řešením je tradicionalismus. Ne, skutečný tradicionalista by si měl přát být katolíkem, nikoli tradicionalistou. Ale jak to dnes v Církvi udělat? Dobře víme, že řešení krize nebude okamžité, a proto toto drama bude muset prožívat ještě hezkých pár dalších generací. Říká se „tradice je krásná“. Avšak tradicionalismus qua tradicionalismus není krásný ani trochu, protože vzniká z bolesti a prožívá se v utrpení. Krásná je krása katolictví, kterou tradicionalismus brání.

Jaké je tedy řešení? Rád bych řekl, že znám odpověď, ale bohužel tomu tak není. Spolu s přítelem a žurnalistou Aldem Maria Vallim jsme se pokusili zachytit toto drama v knize, která podle nemalého počtu lidí příhodně popisuje jejich drama jako katolíků v dnešní Církvi: Uprooted (Vyhnaní, nebo také Vykořenění – pozn. překl.).

Skutečně, mnozí si dnes připadají vyhnaní z domova, jako by byl neobyvatelný po útoku nepřátelských jednotek. Zůstává však naším domovem a snadným řešením a falešným alternativám musíme důrazně vzdorovat.

Zdroj:* PORFIRI, Aurelio. Traditionalism is Not a Home. OnePeterFive [online]. 2024-01-30. Dostupné z: https://onepeterfive.com/traditionalism-is-not-a-home/?mc_cid=7d072e4354