Na takto kategoricky položenou otázku musíme odpovědět jednoznačně ano. Katolická církev nemůže ignorovat požadavky sociální spravedlnosti ve světě. Jedním dechem ale musíme konstatovat, že Ježíš Kristus, zakladatel jedině pravé Katolické církve, nepřišel na tento svět proto, aby řešil otázky sociální spravedlnosti, ale aby spasil svět. Jenomže sám Spasitel nebyl lhostejný k materiálním potřebám lidí a vždy neohroženě pranýřoval extrémní případy majetkové nerovnosti.

Hluboký smysl pro sociální spravedlnost charakterizoval celou jeho pozemskou misi. Bible je plná jeho výroků, které se nesou v tomto duchu. Například slova, která Ježíš řekl bohatému mládenci: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mt 19, 21). Nebo slova, která Ježíš řekl svým apoštolům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ (Mt 19, 23–24)

V Bibli je takových výroků mnohem více. O Ježíši Kristu je všeobecně známo, že kudy chodil, konal skutky lásky a milosrdenství. Křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, potěšoval zarmoucené, vnášel světlo do života lidí. Ale nezůstal jen přitom. Přivedl apoštoly k tomu, aby organizovali materiální a finanční sbírky pro ty nejchudší a vykupovali lidi z otroctví. Byl vlastně průkopníkem katolické charity.

V Bibli je na dvou místech zmínka o zázračném rozmnožení chleba a ryb. V evangeliu podle Marka se píše o velkém zástupu lidí, kteří neměli co jíst. Ježíšovi bylo líto těchto lidí, proto zázračně rozmnožil sedm chlebů a několik malých ryb, aby nasytil všechny lidi. A „najedli se dosyta a sesbíralo se ještě sedm košíků zbylých kousků. Těch (lidí) bylo na čtyři tisíce.“ (Mk 8, 8–9) V evangeliu podle Jana se zase píše o nasycení množství lidí, přičemž rozmnožil pět chlebů a dvě ryby. Jak píše evangelista, „mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: ‘Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!’ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů.“ (Jan 6, 10–13)

Ježíšův smysl pro sociální spravedlnost zůstal v Církvi zakotven i po Jeho Nanebevstoupení. Vycházeli z něj i první křesťané v Jeruzalémě vytvořením společenství, které charakterizoval společný majetek, ale i společná péče o sociální zabezpečení každého člena tohoto společenství. Špirko ho charakterizuje následovně: „Při nanebevstoupení Páně měla církev Kristova v celém Judsku a Galilejsku kolem 500 přívrženců, z nichž 120 – když i apoštoly počítáme – žilo v Jeruzalémě. Pod dojmem Petrova kázání v Letniční den dalo se pokřtít 3.000 a skoro pak dalších 2.000 lidí. Byli to židokřesťané, kteří tvořili první církevní obec v Jeruzalémě. S ní vlastně začínají dějiny církve. O jejím vnitřním životě a dalším rozšiřování podávají nám úchvatný obraz Skutky Apoštolské: ‘Množství věřících mělo jedno srdce a jednu mysl a nikdo nepovažoval za své něco z toho, co měl, ale všechno měli společné.’ (Sk 4, 32) Byl to jistý druh komunismu, ovšem ne nanuceného, ale proudícího z křesťanské lásky k bližnímu, která nestrpěla, aby spolubratr trpěl nouzi.“ ¹

Na toto společenství se později odvolávali církevní učitelé (uvádění i jako církevní otcové, či sv. otcové), ostře kritizující sociální nespravedlnost tehdejší společnosti, v níž se zvětšovala propast mezi elitou boháčů a masami bídných. Postoje církevních otců byly opravdu mimořádně radikální. Za všechny uveďme alespoň pár.

Například svatý Jeroným tvrdil: „Boháč je buď nepoctivec, nebo nepoctivcův dědic.“ ² Sv. Ján Zlatoústý se dokonce o boháčích vyjadřuje jako o zlodějích, když „důrazně připomíná: ‘Nedělit se s chudými o vlastní majetek, to je okrádat je a brát jim život. Majetek, který vlastníme, není náš, patří jim.’ (Sv. Jan Zlatoústý, In Lazarum, 1,6: PG 48, 992D) “ (KKC, 2446) Sám sv. Jan Zlatoústý nebyl jen mužem slov, ale především mužem činů. Začal sám od sebe. „Žil a jedl jednoduše a takovou jednoduchost vyžadoval i od duchovenstva. K větší disciplíně vedl zejména mnichy, kteří se rádi toulali mimo klášter a chodili po hostinách v bohatých domech… To, co ušetřil úspornými opatřeními, šlo na pomoc chudým a na podporu charitativních institucí.“ ³ Tento světec založil nemocnici v Cařihradě a podobně postupovali i jiní církevní učitelé té doby. Sv. Augustin založil nemocnici v městečku Hippo a sv. Bazil v blízkosti Cézarey. ⁴ V období působení církevních otců vznikly také první známé katolické kláštery, ve kterých bylo společné vlastnictví. Řeholníci mnoha klášterů se ujímali těch nejchudších a pomáhali jim přežít nejtěžší časy.

Snahy Katolické církve odstranit nejmarkantnější případy sociální nespravedlnosti a přispět ke spravedlivějšímu obrazu světa pokračovaly i ve středověku a novověku. V tomto směru se vyznamenali mnozí světci. Například apoštol Pavel píše: „Důtklivě připomínej těm, kdo jsou na tomto světě bohatí, aby si o sobě nemysleli kdovíco a aby neskládali svou naději ve věc tak nejistou, jako je bohatství, ale v Boha, který nám všechno hojně poskytuje k užívání. Ať konají dobro, obohacují se dobrými skutky a rádi štědře rozdávají. Tak si mohou naskládat pěkný základ pro budoucnost, aby dosáhli pravého života.“ (1 Tim 6,17–19)

Na tato slova se odkazuje i svatý Tomáš Akvinský, který ve svém díle Summa Theologiae vyzývá bohaté tohoto světa, aby byli štědří, sdílní. ⁵ Tento světec však v tomtéž díle obhajuje právo na soukromé vlastnictví slovy: „Je dovoleno, aby člověk měl soukromý majetek. A je to také nezbytné pro lidský život.“ ⁶

Mnozí světci z bohatých rodin se dobrovolně zřekli majetku, aby mohli naplno sloužit Bohu a lidem. Byli to například sv. František z Assisi, sv. Ignác z Loyoly, sv. František Xaverský a mnozí další.

Snahy odstranit nejmarkantnější případy sociální nespravedlnosti a přispět ke spravedlivějšímu obrazu světa projevovali i mnozí papežové. Byli to například „na počátku 13. století papež Innocenc III., v 16. století sv. Pius V. a v 17. století bl. Innocenc XI.“ ⁷ I v pozdějším období se podobným způsobem angažovali mnozí další papežové. Celé období existence Katolické církve je poznamenáno úsilím církve pomáhat bídným a chudým. Zvlášť intenzivně v době nástupu a rozvoje kapitalismu. Je třeba si uvědomit, že „Katolická církev nikdy nepodporovala kapitalismus ani jako ideologii, ani jako ekonomický systém. Svědčí o tom řada papežských dokumentů už od pontifikátu Pia VI. (1775–99) až po Jana Pavla II., v nichž na něj pohlížela jako na produkt protikřesťanského osvícenství, Velké francouzské revoluce a nábožensky lhostejného liberalismu. „Pius VI. odsoudil mj. i Chapelierův zákon, vyhlášený revolučním Národním shromážděním ve Francii r. 1791, jenž rušil řemeslnické cechy, které chránily námezdně pracující řemeslníky před nelidskými pracovními podmínkami a legalizoval neomezenou zvůli zaměstnavatelů jak ve mzdových, tak i v pracovních záležitostech.“ ⁸

Jiný papež, bl. Pius IX., dbal „na sociální spravedlnost v Církevním státě a podporoval propagátory katolické sociální nauky, osobní přátelství jej pojilo s francouzským zastáncem dělnických práv bl. Fréderikem de Ozanamem a s německým biskupem Wilhelmem von Kettelerem, jenž býval zván jako řečník na dělnická shromáždění a vyzýval k zakládání odborů. Hluboké duchovní pouto svazovalo bl. Pia IX. také s anglickým kardinálem Edwardem Manningem, neúnavným obráncem anglického a irského proletariátu.“ ⁹

V roce 1891 vydal papež Lev XIII. první sociální encykliku Rerum novarum, ve které mimo jiné píše: „Je zřejmé a obecně se to uznává, že dělnictvu v jeho smutném postavení je potřebí poskytnout pomoc. Neboť když byly v minulém století zrušeny staré cechy a jejich místo nenahradila žádná jiná ochranná opatření, dále když bylo z veřejných zařízení i ze zákonů vypuštěno zděděné náboženství, dělníci, opuštěni a bez ochrany, byli vydáni nesvědomitosti zaměstnavatelů a nezřízené ziskuchtivosti. Celé zlo ještě zhoršila bezohledná lichva, která byla sice už jednou Církví odsouzena, ale hrabiví a ziskuchtiví lidé se jí pod různými formami dopouštějí stále. K tomu přistupuje i to, že výroba a obchod se soustředily v rukou snad jen několika lidí, takže malá hrstka boháčů vložila téměř otrocké jho na nesmírné množství proletářů.“ (Rerum novarum, 2)

Zničující kritiku vykořisťovatelského kapitalistického společenského zřízení nacházíme i v druhé sociální encyklice s názvem Quadragesimo anno, vydané papežem Piem XI. dne 15.5.1931, na čtyřicáté výročí encykliky Rerum novarum.V ní nacházíme i tato slova: „Nejnápadnější je dnes skutečnost, že se v současné době nejen bohatství, ale i úžasná moc a despotická hospodářská diktatura soustřeďuje v rukou několika málo lidí, kteří většinou nejsou vlastníky, ale pouze strážci a správci svěřeného jmění, jímž disponují. Tuto ekonomickou nadvládu vykonávají zvláště ti, kdo jsouce držiteli a pány finančního kapitálu, vládnou i nad úvěrem a neomezeně rozhodují, komu se má půjčit a komu nikoli, a proto řídí takříkajíc tepny, kterými proudí veškerá ekonomika, a mají tak ve svých rukou duši hospodářského řádu, takže bez jejich příkazu se nikdo neodváží ani vydechnout.“ (Quadragesimo anno, 105–106)

Pius XI. jednoznačně konstatuje, že bezuzdná konkurence v kapitalistické společnosti způsobila ekonomickou a politickou nadvládu kapitálu v celosvětovém měřítku. Papež píše:

„Toto nahromadění moci a sil, které je jakýmsi mateřským znaménkem hospodářství poslední doby, je přirozeným důsledkem neomezené svobodné soutěže, jež ponechává naživu pouze ty životaschopnější; jinými slovy ty nejnásilnější a ty, kdo nejméně dbají hlasu svědomí.“ (Quadragesimo anno, 107)

Zdrcující kritiku kapitalistické společnosti umocnil Pius XI. slovy: „Konečné důsledky individualistického ducha v ekonomice vidíte a stěžujete si na ně, ctihodní bratři a milovaní synové, sami: volná soutěž zničila sama sebe; na místo volného trhu nastoupila hospodářská diktatura; na místo snahy po zisku nezkrocená chtivost moci. Veškerý hospodářský život se stal nesmírně tvrdým, bezcitným a ukrutným… Co se pak týká vzájemných vztahů mezi jednotlivými státy, z téhož pramene pocházejí dva různé důsledky: přehnaný nacionalismus nebo též hospodářský imperialismus na jedné straně a z druhé strany pak neméně zhoubný a zavrženíhodný finančně-kapitalistický internacionalismus neboli mezinárodní finanční imperialismus, jehož vlast je tam, kde se vede dobře.“ (Quadragesimo anno, 109)

V započatém díle Lva XIII. a Pia XI. pokračovali ve svých sociálních encyklikách i jeho následovníci. Byli to papežové Jan XXIII., Pavel VI. a Jan Pavel II. Ve smyslu všech uvedených faktů tedy musíme konstatovat, že Katolická církev má povinnost angažovat se v zápase o vytvoření sociálně spravedlivého světa. Jenže je toto jejím hlavním posláním?

Geniální odpověď na tuto otázku nacházíme v sociální encyklice Mater et magistra Jana XXIII., vydané 15. května 1961 k sedmdesátému výročí encykliky Rerum novarum. Autor encykliky deklaruje, že i když je „posláním Církve především přivádět duše ke svatosti a dát jim účast na nebeských statcích, přesto se stará i o každodenní potřeby lidí. Nejde jí však jen o to, co je k životu nezbytné. Stará se též o blahobyt a prospěch lidí v nejrůznějších kulturních oblastech, jak to doba žádá. Tím Církev svatá uskutečňuje pověření svého zakladatele Ježíše Krista – On má na mysli především věčnou spásu člověka, když říká: ‘Já jsem cesta, pravda a život’ (Jan 14,6) a na jiném místě: ‘Já jsem světlo světa.’ (Jan 8,12) Když však při pohledu na hladovějící zástupy s pohnutím volá: ‘Je mi líto zástupu’ (Mk 8,2), ukazuje tím, že mu záleží i na pozemských potřebách lidu.“ (Jan XXIII. Mater et magistra, 3–4)

Je zde tedy hierarchie hodnot, kterou tento papež jednoznačně definuje. Nezpochybnitelně prvořadým úkolem Katolické církve je vést duše k svatosti a poskytnout jim podíl na nebeských statcích. Na druhé straně však papež nezpochybňuje povinnost Katolické církve pečovat nejen o duchovní blaho věřících, ale zajímat se i o sociální spravedlnost ve světě. Jenže – a to je nezbytné připomínat – Katolická církev nemůže schvalovat marxisticko-leninské řešení přeměny reálných společenských poměrů, včetně násilné změny vlastnických vztahů pomocí revolučního třídního boje. Proto odmítala a odmítá násilné revoluce, ale i krvavé rebelie, při kterých vyteklo nemálo krve a zahynulo mnoho lidí.

Ježíš Kristus tvrdými slovy kritizoval nenasytnost boháčů, ale nikdy nepožadoval násilná řešení sociální nerovnosti ve světě. Vždy apeloval na svědomí a svobodné rozhodnutí člověka. Proto ani dnes Katolická církev, která hlásá lásku dokonce i k nepřátelům, nemůže schvalovat ateistický komunismus, založený na nesmiřitelné třídní nenávisti. Neodmítá však a priori kolektivní vlastnictví, ale pouze v tom případě, pokud vzniklo nenásilnou cestou. Světlým příkladem toho může být existence jezuitského státu v Paraguayi v letech 1609–1768 ¹⁰, či největší družstevní komplex na světě Mondragón Corporación Cooperativa (MCC) ve španělském Baskicku, za jehož vznikem stál katolický kněz José María Arizmendiarrieta Madariaga. ¹¹

Poznámky: