Katolická církev prý byla spojencem fašismu a podporovala jeho zločiny, tak se to učilo ve školách za komunismu, tak je to hlásáno médii hlavního proudu dodnes. Slovo „fašista“ se stalo nadávkou pro všechny „politicky nekorektní“: odpůrce potratů, homosexuální a genderistické agendy, covidového a klimatického šílenství, katolické „fundamentalisty“ atd. Přitom se tady záměrně matou pojmy. Fašismus se ztotožňuje s německým nacismem, což není jedno a totéž.

Zatímco nacismus vznikl v Německu, fašismus v Itálii. Ideově vycházel z protikřesťanské filozofie Friedricha Nietscheho, Georgese Sorrella, Giovanniho Gentileho a Benita Mussoliniho, jenž jako diktátor (tituloval se „Duce“, tj. Vůdce) se stal ztělesněním fašismu (tento název „fasci“ znamená „svazek“). Jeho ideologie vyzvedávala moc a slávu pohanského starověkého Říma a dávala křesťanství za vinu zánik tohoto impéria. Fašismus přijímal existenci Boha, chápal ho ale panteisticky ve smyslu, že on je všude a ve všem, dokonce i ve státě, který absolutizoval. Je známá Mussoliniho věta: „Vše ve státě, vše pro stát a nic mimo stát.“

Katolická církev nikdy nemohla takové názory akceptovat, proto spisy Gentileho, hlavního ideologa fašismu, byly dány na index zakázaných knih, a papež Pius XI. r. 1931 italsky psanou encyklikou “Non abbiamo bisogno“ odsoudil fašistické povýšení státu na božskou úroveň jako pohanské.

Přesto však fašismus byl nesrovnatelně mírnější než hitlerovský nacismus nebo sovětský komunismus. V Mussoliniho Itálii let 1922–43 legislativa neznala trest smrti, političtí odpůrci byli internováni na ostrově Lipari a mohli se svobodně pohybovat po celé jeho ploše, dostávali dokonce i kapesné, aby si mohli posedět v některé z místních kavárniček. Největším odpůrcem režimu byl zakladatel komunistické strany Itálie Antonio Gramsci, odsouzený na doživotí. Ve vězení mohl zcela svobodně psát, zde také vznikla jeho stěžejní teoretická díla. Když onemocněl rakovinou, dostalo se mu nákladné péče v nejdražších klinikách. To vše se lze dočíst v Ridleyově životopise Mussoliniho, přičemž autor byl zásadním odpůrcem fašismu. Italský fašistický režim nijak nezasahoval do vědy, kultury a umění, těmto disciplínám ponechal na rozdíl od nacismu a komunismu volnost.

Italský fašismus na rozdíl od německého nacismu nebyl antisemitský, Židé žili v Mussoliniho Itálii bezpečně, mnoho jich bylo i ve vedení fašistické strany a zaujímalo důležité pozice v ekonomice země i ve státní správě (např. vrchní velitel policie Dante Amalsi). Duce veřejně odsuzoval Hitlerovu protižidovskou kampaň jako „stupidní“. Teprve r. 1938 na nátlak Německa, pod jehož vliv se Itálie stále více dostávala, vyhlásil antisemitské zákony, jež však byly pouhým slabým odvarem Hitlerových norimberských rasových zákonů. Na postavení Židů ve společnosti se toho ve skutečnosti změnilo velmi málo, k jejich pronásledování a odvozu do vyhlazovacích táborů došlo až r. 1943, kdy severní a střední Itálii včetně Říma obsadili Němci.

Vůči Katolické církvi se Mussolini choval podstatně lépe než předchozí liberální režim. Výuka náboženství se vrátila jako povinný předmět do škol, zrušené kláštery byly opět obnoveny, katolický tisk a spolky dostaly naprostou svobodu s podmínkou, že se nebudou vyslovovat k politickým záležitostem. R. 1929 uzavřel fašistický stát se Sv. stolcem tzv. Lateránské dohody, jimiž byl zřízen nynější samostatný stát Vatikán jako symbolická náhrada za Papežský stát, zabraný protiprávně r. 1870 Garibaldim. To ale neznamená, že vztahy Katolické církve a fašistické Itálie byly bezproblémové. Mussolini usiloval o totalitní diktaturu a chtěl mít proto pod svojí mocí i Církev, proto se biskupové i Sv. stolec museli často bránit písemnými protesty. Napětí ve vztazích obou subjektů trvalo až do Mussoliniho pádu r. 1943. Diktátor poté, když jej unesli němečtí agenti z vězení, založil na severu země loutkový stát (hlavní město Saló) pod přímou kontrolou Hitlera a stal se jeho trapnou figurkou.

Fašismus a katolická nauka stojí tedy vůči sobě v protikladu, katolík proto nikdy nemůže být fašistou. Mussolini sice u příležitosti podepsání Lateránských dohod ostentativně přistoupil ke zpovědi a sv. přijímání, potom ho ale už opět nikdo v kostele neviděl. Programově se ke Katolické církvi nikdy nehlásil. Jeho osobní život poznamenaný četnými manželskými nevěrami a milostnými skandály budil pohoršení. Katolík proto na jedné straně odmítne ztotožňování italského fašismu s německým nacismem a po pravdě řekne, že jeho represivní metody byly nesrovnatelné s represivními metodami nacistů a komunistů, nicméně zároveň prohlásí, že ideologie fašismu je s katolickou naukou stejně neslučitelná jako kterákoliv jiná protikřesťanská ideologie novověku.