Edward Gibbon ve svém autoritativním historickém díle Úpadek a pád římské říše označil ztrátu občanských ctností za „skrytý jed“, který podkopal rozrůstající se globální impérium a nevyhnutelně vedl k jeho zániku. Katolická Církev se nerozpadne stejným způsobem, jak se to stalo římské říši, zdá se však, že její jednota, založená na neomylném papežském magisteriu, se drolí a její věčné nauky již nejsou v bezpečí před radikálními změnami.

V Církvi patrně dokážeme izolovat několik takových jedů, které podkopávají poklad víry, ale jeden je obzvlášť zákeřný. Zahrnuje odklon od toho, co liberální teologové považují za „sexofobní morálku“, a je odpovědný za profánní dokumenty, jako je Fiducia supplicans. Jak už touto dobou každý ví, toto prohlášení Dikasteria pro nauku víry dovoluje žehnání homosexuálním dvojicím a párům v neregulérních situacích, pokud takové žehnání není liturgické a nevyvolává dojem, že se jedná o manželství.

Fiducia supplicans přímo vychází z principů a premis formulovaných v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Ta sleduje dekadentní dráhu morální teologie sedmdesátých let a autoritativní Boží přikázání dezinterpretuje jako „pravidla“, která vyjadřují „ideály“, o něž bychom se všichni měli snažit. Ignoruje skutečnost, že některá z těchto přikázání, například Boží zákaz cizoložství, nedovolují žádné výjimky. „Pravidla“ naopak výjimkám, omluvám a polehčujícím okolnostem podléhají. Vzhledem k naší slabosti a dispozici k noetické i mravní křehkosti není každému možné tato pravidla dodržovat, zejména ne ta, která se týkají sexuální morálky. Podle Amoris laetitia někteří katolíci „nejsou ve stavu plně…praktikovat objektivní požadavky zákona“ (295). Papež dále vysvětluje, že lidé v neregulérních situacích, například rozvedení katolíci, kteří uzavřeli nový sňatek bez anulace předchozího manželství, nežijí nutně ve stavu smrtelného hříchu, i když příslušnou normu znají. „Dotyčný, přestože dobře normu zná, …se může nacházet v konkrétních podmínkách, které mu nedovolují jednat odlišně a přijmout rozhodnutí, k němuž by se nepojily další viny“ (301).

Amoris laetitia jasně naznačuje, že jedním z těchto ušlechtilých ideálů je i tradiční chápání nerozlučitelného, monogamního manželství v Církvi, zakotvené ve slovech samotného Ježíše. Hovoří o „manželském ideálu a jeho závazku výlučnosti a stability” (34). Ačkoli tento „ideál“ nelze popřít, v zájmu dosažení psychické vyrovnanosti těch, kteří nedokážou žít podle jeho nároků, je zapotřebí větší flexibility. Církev musí začít modifikovat a omezovat své zastaralé představy o sexualitě, i když tak činí způsoby, které jsou zásadně rozporné.

Amoris laetitia proto věřícím prezentuje změněný postoj ke hříchu (a obzvlášť hříchu sexuálnímu), který změkčuje naléhavou potřebu obrácení a pokání. Hřích se nechápe ani tak jako urážka Boha, ale spíše jako neschopnost dostát aspiracím. Někteří katolíci nedokážou Boží přikázání dodržovat a mají před sebou vyhlídku na život velmi vzdálený ideálům, jako je nerozlučitelné manželství nebo čistota. Z této nové teologie vyplývá, že stejnopohlavní dvojice si požehnání Církve zaslouží, neboť jejich jedinou vinou je to, že nedokážou žít v souladu s mravními ideály, které jsou často příliš obtížné.

V odpovědi na dubia pěti kardinálů předložená těsně před synodou o synodalitě papež napsal, že ačkoli sexuální vztah stejnopohlavních dvojic není z objektivního hlediska morálně přijatelný, „pastorační láska vyžaduje, abychom s jinými lidmi, jejichž vina nebo odpovědnost může být oslabena různými faktory, které ovlivňují subjektivní odpovědnost, nezacházeli jednoduše jako s ,hříšníkyʼ …” (zvýraznění přidáno).

Podle Amoris laetitia se navíc „pastýř u těch, kdo žijí v ,neregulérníchʼ situacích, nemůže spokojit jenom s aplikací mravních zákonů, jako by to byly kameny vrhané na život lidí“ (305). Místo házení kamenů, jako to dělali farizeové v Janově evangeliu, se uděluje požehnání a uznávají se pozitivní prvky vztahu – „všechno, co je v jejich životech a vztazích pravdivé, dobré a lidsky platné“ (Fiducia supplicans, 31). Tyto pozitivní prvky znamenají přinejmenším nedokonalý život podle ideálu a požehnání vyjadřuje naději, že daná dvojice se bude snažit žít v úplné věrnosti evangeliu. Jediným způsobem, jak této věrnosti dosáhnout, je však zdrženlivost nebo ukončení těžce hříšného vztahu. Bolestná skutečnost, že tyto dvojice se oddávají nemravnosti, se ignoruje a zastírá spletitou sítí eufemismů.

Stejnou vysoce pochybnou argumentaci nacházíme v odpovědích na nedávná dubia kardinála Duky ohledně zpovědi a svatého přijímání rozvedených katolíků, kteří uzavřeli druhý, občanský svazek. Tato dubia žádala vyjasnění nejednoznačnosti Amoris laetitia v této věci. V Amoris laetitia se tvrdí, že po období rozlišování mohou rozvedení katolíci obdržet svátostné rozhřešení a svaté přijímání, i když ve druhém svazku nežijí čistě.

Podle papežů Jana Pavla II. a Benedikta XVI. tyto svátosti přicházely v úvahu jen u párů žijících čistým životem. Avšak podle odpovědí na dubia, které sepsal kardinál Fernández, „František zachovává u rozvedených a znovusezdaných v novém svazku návrh na úplnou zdrženlivost, ale připouští, že s jejím praktikováním mohou být problémy, a proto v některých případech, po řádném rozlišování, umožňuje udělení svátostí smíření [a svatého přijímání], i když člověk věrně nedodržuje zdrženlivost, k níž vybízí Církev.“ Katolické páry ve druhém manželství tedy nemusejí zanechat sexuálních styků, dojdou-li k závěru, že to není možné.

Teologická argumentace Amoris laetitia má samozřejmě mnoho vážných nedostatků. Tvrzení, že pro některé lidi je nemožné zachovávat Boží přikázání, naprosto odporuje Písmu i Tradici. Ježíš nám říká: „Začkoli budete prositi v modlitbě, věřte, že to dostanete, a stane se vám to“ (Mk 11,24). Útěchu můžeme nacházet i v Ježíšově napomenutí svatému Pavlovi: „Postačí ti moje milost; neboť síla v slabosti se zdokonaluje“ (2 Kor 12,9).

Heterodoxní nauka Amoris laetitia také odporuje jasnému učení tridentského koncilu: „Bůh nepřikazuje nemožné, nýbrž přikazováním napomíná, abys jak činil to, co můžeš, tak abys prosil o to, co nemůžeš, a pomáhá ti, abys mohl“ (6. zasedání, hlava 11). Boží milost tedy umožňuje každému křesťanovi vyhnout se těžkému hříchu. Amoris laetitia také přehlíží dlouhou a neochvějnou tradici Církve absolutně zakazující hříchy těla včetně cizoložství, smilstva a homosexuální aktivity, kterou dosvědčili mnozí mučedníci od svaté Agáty a Anežky až po svatou Marii Gorettiovou.

Argumenty, které křísí papež František, nebyly neznámé ani papeži Janu Pavlovi II., který se jimi značně otevřeně zabýval v encyklice Veritatis splendor:

Bylo by velmi těžkým omylem dospět k závěru, že předpisy, jimž učí církev, jsou samy o sobě jen „ideál“, který pak musí být přizpůsobován, úměrně rozdělen a odstupňován, jak se říká, s ohledem na konkrétní lidské možnosti …. O jakém člověku se mluví? O člověku ovládaném chtivostí, anebo o člověku vykoupeném Kristem? Vždyť právě o to jde, totiž o pravdu Kristova vykoupené. Kristus nás vykoupil! To znamená dal nám možnost uskutečnit plnou pravdu o našem bytí. Osvobodil naši svobodu od nadvlády žádostivosti. (103)

Na rozdíl od papeže Františka papež Jan Pavel II. věřil, tak jak Církev věřila vždycky, že vykoupený člověk je i přes svou slabost schopen žít podle požadavků evangelia a uskutečnit „plnou pravdu o svém bytí“. Tato pravda znamená, že sexuální vztahy směřující k plození jsou výhradní výsadou muže a ženy v manželství, kteří „už nejsou dva, ale jeden“ (Mt 19,5).

Spojenci papeže, například arcibiskup Paglia, hovoří o Amoris laetitia jako o posunu paradigmatu, a toto bujaré tvrzení není pouhou nadsázkou. Nejenže jako takové otevírá dveře svatokrádežným skutkům, jako je žehnání homosexuálním svazkům. Slovy italského filosofa Augusta Del Noceho také ohlašuje přechod od „asketického křesťanství“ ke křesťanství více „zesvětštělému“. To pomalu povede k naprostému převrácení katolické nauky o sexualitě, kterou tak jasně dosvědčuje evangelium. Jak zdůrazňuje Del Noce, tento nový permisivní postoj vymaže „pasivní a umrtvující ctnosti“, jako je cudnost a čistota. Tyto soukromé ctnosti se už nyní považují za „represivní“, třebaže církevní autority se neodvažují to výslovně přiznat.

Vzhledem k vadné teologii, kterou v Amoris laetitia předkládá papež Fratišek, nepřekvapuje, že se odmítá setkávat se skupinami, jako je Courage, které vyzývají aktivní homosexuály k životu v čistotě. Raději podporuje práci Dignity a New Ways Ministry, které od svých následovníků nic takového nepožadují. Papež také několikrát hovořil o přehnaných starostech o „hříchy od pasu dolů“. V rozhovoru s portugalskými jezuity během Světových dnů mládeže si postěžoval, že Církev stále hledí na takzvané hříchy těla „zvětšovacím sklem“, zatímco jiná zla – jako je vykořisťování dělníků, lži a podvody – se minimalizují. Z toho vyplývá, že politické ctnosti mají mít přednost před ctnostmi soukromými.

Má však papež pravdu, když zjevně odmítá asketické křesťanství a ostrakizuje ctnosti, jako je cudnost a čistota? A mýlilo se magisterium Církve až do papeže Františka, když je chránilo a podporovalo jako integrální součást víry a nezbytnost pro spásu?

Zdroj: SPINELLO, Richard. The Poisonous Fruit of Amoris Laetitia. Crisis Magazine [online]. 2023-12-29. Dostupné z: https://crisismagazine.com/opinion/the-poisonous-fruit-of-amoris-laetitia

Pozn. redakce: K tématu dubií viz také článek “Další „dubia“ kardinálů a odpověď Vatikánu na dotaz kardinála Dominika Duky”