Záleží na tom, co si kdo pod pojmem „demokracie“ představuje. Pokud by mělo jít pouze o státní zřízení s volenými orgány, tak tady Magisterium Církve nemá žádnou kompetenci vyjadřovat se k tomu. V takovém případě se jedná o ryze pozemskou záležitost organizace a techniky správy státu, kdežto Církev má poslání hlásat nadpřirozené pravdy o Božím zjevení člověku.

Proto ani v katolickém středověku se Učitelský úřad Církve nikdy závazně nevyjadřoval, jestli je lepší autoritativní monarchie francouzského typu nebo republikánské zřízení malých severoitalských městských států s volenými institucemi. Zaujímal stanovisko pouze tehdy, když došlo ke zneužití moci ze strany vládců, neboť tady se jednalo nikoli o ryze technickou, pozemskou záležitost, nýbrž o morálku – a to už je jeho kompetence. Tak např. papež Innocenc III. na počátku 13. stol. podpořil anglický parlament proti krutému králi Janu Bezzemkovi a vyslovil souhlas s Velkou listinou svobod r. 1215, na niž se dodnes britští demokraté odvolávají.

Něco jiného je však demokracie jako forma státního zřízení – a něco jiného ideologický základ, na němž stojí. A tady závazná vyjádření Magisteria Církve skutečně existují, ať už se to komu líbí či nikoliv. Už totiž sám název „demokracie“, znamenající v překladu „vláda lidu“, je zmatečný. Poprvé byl použit francouzskými osvícenci a svobodnými zednáři v 18. stol. Jean Jacques Rousseau, Charles Montesquieu, Nicolas de Condorcet a další popřeli dosavadní tezi, kterou Církev vždycky hájila, že vládce je ustanoven „z milosti Boží“ a Bohu se bude zodpovídat. Podle osvícenců má ale vladař spravovat zemi nikoli „z milosti Boží“, ale „z vůle lidu“ – a lidu se má zodpovídat.

A právě toto už je bludné. Papež Pius VI. v encyklice „Quod Aliquantum“ z r. 1791 výslovně odsoudil Deklaraci práv člověka a občana, vyhlášenou na úsvitu Francouzské revoluce na podzim r. 1789, jež požaduje „vládu nikoli z Boží milosti, ale z vůle lidu“ a realizaci tzv. demokratických svobod svědomí a náboženského vyznání bez jakéhokoliv vztahu k objektivní pravdě, jako odporující katolické nauce. V tomto duchu se vyjadřovali i jeho nástupci, zejména Řehoř XVI. v encyklice „Mirari Vos“ r. 1832, bl. Pius IX. v „Syllabu“ r. 1864, Lev XIII. v encyklikách „Immortale Dei“ r. 1885 a „Libertas“ r. 1888 a sv. Pius X. v encyklice „Vehementer“ r. 1906.

Tyto výroky jsou sice součástí řádného, nikoli mimořádného, tudíž neomylného Magisteria, nicméně existuje vyjádření papeže sv. Agathona ze 7. stol., že věroučné a mravoučné výroky papežů, které jsou v souladu s naukou Církve (i když jako součást řádného a nikoli mimořádného Magisteria), jsou pro katolíky závazné a jejich nástupci nemají žádné právo hlásat teze, které jim odporují. Jestliže se tedy v rozporu s těmito dokumenty papežové po II. vatikánském koncilu vyjadřovali pozitivně o moderní euroamerické demokracii, pak se octli v rozporu s dosavadním učením Církve.

Byla vláda „z vůle lidu“ požehnaná?

Pokud je vládce „z milosti Boží“, tak se zodpovídá nejdokonalejší a nejsvětější bytosti. Proto už v tomto titulu je obsažen požadavek, že se má snažit Bohu zalíbit svojí snahou o maximální možnou spravedlnost, morálku a duchovní i hmotné blaho poddaných. Jestliže však je pouze „z vůle lidu“ a lidu se zodpovídá, tak se musíme ptát, kdo je to ten „lid“? Nahodilý shluk osob při nějaké nečekané události? Shromáždění jednotlivců při různých kulturních nebo sportovních akcích? Nebo snad všeobecně obyvatelstvo konkrétního státu?

Tento pojem „lid“ nezahrnuje na rozdíl od Boha žádnou etickou hodnotu, jež je pro výkon moci nejdůležitější. Mezi „lid“ patří světci i zločinci, osoby nízkého charakteru i mravní velikáni, jedinci s maximálním vzděláním i analfabeti, mužové a ženy hledající hlubší smysl života i tzv. „šedá zóna“, jíž jde pouze o to, aby se měla materiálně „dobře“. Takový naprosto nesourodý „lid“ si volí své zástupce, aby mu vládli a jemu se ze svého vládnutí zodpovídali.

Ale jakému „lidu“ se mají zodpovídat, komu konkrétně? Těm ušlechtilým, nebo těm průměrným či dokonce špatným? Protože ti první jsou v každé populaci v menšině (katolická nauka říká, že lidská vůle je od prvotního hříchu nakloněna spíše ke zlému než k dobrému), větší díl zodpovědnosti z jejich strany směřuje tedy k těm druhým a třetím, nota bene fakt, že téměř v každé populaci početně převažuje ta druhá skupina spolu s tou nejhorší třetí nad tou první, otevírá dveře možnosti, že budou zvoleni a dostanou se k moci i ti nejhorší gauneři. Proto už od Francouzské revoluce koncem 18. stol. demokratické parlamenty vyhlašovaly ve značné míře zákony buď mravně pochybné, nebo dokonce přímo nemorální. Tomu nahrává i skutečnost, že parlament složený z takových individuí poskytuje různým zlodějům a darebákům legitimní možnost krádeže velkého majetku. Ti potom skupují masmédia a ovlivňují populaci lživými, amorálními a destruktivními pseudoinformacemi a zásadami, jak jsme toho svědky zejména dnes v době tzv. globalizace.

Již za Francouzské revoluce první „demokraticky“ zvolené orgány v Evropě odhlasovaly do té doby nejkrvavější lidská jatka, o jakých se předchozím generacím mohlo jenom zdát. Stovky tisíc bestiálně povražděných katolíků i s malými dětmi během pouhých dvou let za to, že se nechtěli vzdát své víry, další statisíce popravených gilotinou jenom proto, poněvadž každá revoluce nakonec „požírá i své vlastní děti“. To byla skutečně „demokracie“ a můžeme jenom zatleskat papežům za to, že ji odsoudili. Spíš by se hodil název „démonokracie“ a nikoli „demokracie“.

Tyto strašlivé „demokratické“ zločiny mají svá pokračování až do dnešní doby. Více než miliarda sadisticky povražděných dětí v mateřském lůně během posledních cca 50 let ve světě podle zákonů, které to nejen umožňují, nýbrž dokonce označují za „lidské právo těhotné ženy“, mluví za všechno včetně tisíců osob, jež byly postiženy buď vězením, nebo ztrátou zaměstnání jen proto, poněvadž měly odvahu odsoudit tyto krvavé hrůzy.

A stále více „demokratických“ parlamentů světa dnes legalizuje další odporný zločin: eutanazii. Staří a nemocní lidé jsou nejen už pouze na vlastní žádost (i toto je těžkým hříchem), nýbrž stále časteji i na základě rozhodnutí nějakého „konsilia“ lékařů usmrcováni injekcí.

Demokratické parlamenty už v 19. stol. odhlasovaly ve většině evropských zemí rozvody manželství, což dnes pokračuje zákony legalizujícími nejen sexuální promiskuitu, ale i tzv. homosexuální či transsexuální „partnerství“ či dokonce „manželství“ s tvrdým postihem pokut nebo vězení pro tzv. „homofoby“ a „šiřitele nenávisti“, jak jsou nazýváni všichni obránci tradiční rodiny.

Existuje alternativa?

Někteří vidí alternativu proti tomuto systému v totalitních diktaturách nacismu nebo komunismu. Jenže toto je obrovské a nebezpečné šílenství, neboť jak německý nacionální socialismus, tak i marxisticko-leninský komunismus byly logickým vyústěním a plodem demokracie, když tento systém se ocitl v krizi, nota bene tyto zločinecké režimy povraždily bestiálně miliony lidí, jak je dostatečně známo.

Jenže: Nedostali se snad r. 1933v Německu Hitler a r. 1946 v Československu Gottwald k moci právě demokratickými volbami? Nehlásají snad dnes ti největší demokraté v USA a v EU ideje neomarxismu, které stály u zrodu tzv. sexuální revoluce r. 1968 a dnes tvoří podhoubí pro klimatické šílenství, jehož používají globalističtí vládci jako nástroj k vyvolání strachu, kterým by ospravedlnili zavedení nové totality? Nebyla snad nedávná covidová totalita, jež bezdůvodně zavřela lidi do domácího vězení a neumožnila jim ani jít na bohoslužby do kostela (což mimochodem neudělali ani nacisté a komunisté) a v další fázi brutálním administrativním násilím je nutila povinně se nechat naočkovat vakcínami se zhoubnými zdravotními následky, vyhlášena právě demokratickými vládami a demokratickými nadnárodními institucemi, které se holedbaly svým liberalismem a demokracií?

Iluzí je rovněž představa tzv. křesťanské demokracie. Po II. světové válce měla značná část Evropy v čele politiky křesťansky orientovaných stran. Máme velikou úctu k osobnostem typu Konrada Adenauera v Německu, Leopolda Figla v Rakousku nebo Alcida de Gasperiho v Itálii, jenže pováleční křesťanští demokraté a křesťanští sociálové nikdy neodmítli heretický a zhoubný princip, na němž je novodobá demokracie postavena: tzv. vládu z vůle lidu místo vlády z milosti Boží – a právě toto byl po odchodu uvedených charizmatických zakladatelů jejich konec. Aby byli zvoleni, museli se přizpůsobovat „požadavkům lidu“, zmanipulovaného masmédii. Proto kapitulovali ve věci legalizace potratů, manželských rozvodů a ideologie LGBT.

Závěr je tedy jednoznačný: Katolík věrný tradiční nauce Církve musí současnou tzv. demokracii odmítat. Nikdy nebylo oficiálně zrušeno odsouzení věty, že „římský velekněz se může a má smiřovat s pokrokem, liberalismem a moderní civilizací a přizpůsobovat se jim….“ (Pius IX.: Syllabus Errorum r. 1864, čl. 80). To platí pro katolíka trvale jako závazné.

Nicméně obhájci demokracie, když nemohou popřít krvavou řež té francouzské za velké revoluce, tak argumentují americkou demokracií od r. 1787 (vyhlášení ústavy USA), která takové hrůzy postrádala. To je sice pravda, americká demokracie byla spíše než na ateismu a antichristianismu založena na protestantismu prosáklém samozřejmě svobodným zednářstvím a osvícenstvím, nicméně legální otroctví bylo něčím naprosto nemorálním a odsouzeníhodným, stejně tak jako její v ústavě zakotvené tzv. „právo na štěstí“, chápané ryze materialisticky, jež umožňuje získat majetek i na úkor někoho slabšího. Krom toho USA mají dodnes spolu s komunistickou Čínou nejliberálnější potratovou legislativu na světě a její krvavé intervenční války, které vyvolávají nebo i samy vedou v nejrůznějších částech světa, rozhodně nemluví ve prospěch americké demokracie.

Jenže o jakou podobu vlády má katolík usilovat? Odpověď je jednoduchá. Princip nespočívá ve volbě vlastní techniky uplatnění moci, ale ve volbě ideového zakotvení. A to nemůže být jiné, než učí Církev po staletí: vládce je zodpovědný Bohu (z Boží milosti), nikoli lidu. V praxi to znamená, že dokud nebude v ústavě trvale zakotvena jako základní princip priorita Božích zákonů, s nimiž ty pozemské odhlasované parlamentem nebo vládou nesmějí být v rozporu, tak katolík nemůže pokládat takový stát za morálně akceptovatelný, což samozřejmě neznamená, že bude vyzývat k revoluci. Naší metodou je naopak kontrarevoluce, tj. úsilí čelit všemi možnými pokojnými prostředky realizaci satanského pořádku. Zbraň je možno vzít do ruky až v krajním případě, kdy půjde bezprostředně o život můj nebo jiných.

Jednou ze zrad, jichž se dopustilo vedení Církve už na II. vatikánském koncilu, bylo přijetí moderní demokracie včetně principu „vlády z vůle lidu“ namísto „vlády z milosti Boží“. Již koncem 60. let to byl právě pokoncilní Vatikán, kdo prosadil ve švýcarském katolickém kantonu Wallis, ve Španělsku, v Itálii a v latinskoamerické Kolumbii zrušení ústavně zakotvené zásady priority katolického náboženství a z ní vyplývající nutnosti souladu legislativy s katolickou morálkou, což je praktická aplikace termínu „vlády z milosti Boží“. Výsledek? Ve všech těchto státech došlo téměř ihned nato k legalizaci potratů a rozvodů manželství. Za dnešního pontifikátu papeže Františka jsme pak smutnými svědky spolupráce Vatikánu s globalistickými silami na zavedení „nových pořádků“ podle Billa Gatese a Georgese Sorose, které mají spočívat dle výroku Klause Schwaba v tom, že „lidé nebudou nic vlastnit a přesto budou šťastni“, samozřejmě se počítá s terorem vůči všem, kdo pozvednou svůj hlas na obranu nenarozeného života nebo řádné monogamní rodiny.

Obrana je tedy prostá: Žít naplno katolickou vírou, modlit se a šířit náležitou osvětu, jak nám přikazuje Církev skrze skutek duchovního milosrdenství „poučovat nevědomé“. Jiný recept nenabízí ani sám Božský Spasitel. Jen taková aktivita povede k cíli, který zná pouze On v jednotě s Otcem a Duchem Svatým.