Rádi mlsáte? Pak nejste sami. Čokoládové výrobky značky „Ferrero Rocher“ nebo „Ferrero Raffaello“ – to je opravdu pochoutka, alespoň pro mnohé z nás určitě! Málokdo ale ví, že tyto sladké produkty jsou spjaty s podnikatelem svatého života Michelem Ferrerem, který byl jejich výrobcem.

Za komunistické diktatury jsme už od nejútlejších dětských let ve školních lavicích museli do omrzení poslouchat řečičky o „kapitalistických vykořisťovatelích“ utlačujících dělnickou třídu. Každý, kdo vlastnil dílnu, továrnu nebo řemeslnickou provozovnu a zaměstnával jiné lidi, se automaticky stával „nelidským vykořisťovatelem“, a proto mu jeho živnost musela být „znárodněna“, správně řečeno ukradena.

Katolická nauka vyjádřená především v sociálních encyklikách Lva XIII. „Rerum novarum“ r. 1891, Pia XI. „Quadragesimo Anno“ r. 1931 a „Centesimus Annus“ Jana Pavla II. r. 1991 však jasně hovoří o soukromém majetku jako principu prosperity každého státu a o jeho morální povinnosti respektovat tuto zásadu. Každá tzv. „socializace“ je krádeží. Na druhé straně však papežové zdůrazňují povinnost podnikatelů platit svým zaměstnancům důstojnou mzdu, stanovit jim únosnou pracovní dobu a bezpečnost při práci.

Jak podnikatelé, tak i zaměstnanci jsou lidé. A mezi lidmi vždycky byli světci i zločinci – a to v každé sociální vrstvě a profesi. Jak mezi dělníky, tak mezi továrníky… Ano, i mezi fabrikanty, dle komunistického žargonu „vykořisťovateli“, existovali světci. Michele Ferrero je typickým příkladem.

Narodil se r. 1925 v Dogliani v severní Itálii ve zbožné katolické rodině drobného kavárníka, která po II. světové válce založila firmu na výrobu čokolády. Jejím sídlem se stala obec Alba v provincii Piemont. Michele po absolvování katolických škol se stal r. 1946 spoluvlastníkem firmy svého otce a po jeho smrti r. 1950 jediným majitelem. R. 1962 se oženil a měl dva syny. V podnikání se mu dařilo, neboť při výrobě čokoládových produktů nahrazoval drahé kakao levnějšími ořechy a olejem. Dbal na vysokou kvalitu výrobků a dle svědectví zaměstnanců úzkostlivě hlídal, aby zákazník nebyl ošizen např. menším množstvím potřebných ingrediencí v čokoládovém produktu.

Dalším předmětem jeho péče byli zaměstnanci. Firma, zaměstnávající několik tisíc lidí, se stala široce dalece známou svými výhodami, které jim poskytovala: zdravotní péče, rekreace, příplatky při narození dítěte, finanční pomoc při pořízení bytu apod. Tak Michele Ferrero „vykořisťoval“.

R. 1957 se vypravil na pouť do Lurd, kde zasvětil svoji firmu Panně Marii. Vrátil se zpět s její sochou, kterou umístil na dvoře továrny v Albě. Později vyznal: „Panna Maria mne vždycky chránila. Od r. 1957 pravidelně organizujeme pouť zaměstnanců do Lurd.“

Je signifikantní, že socha Matky Boží byla předmětem úcty i nevěřících osob zaměstnaných u Ferrera. Jeden z nich, jistý Antonio Buccolo, napsal: „Tato socha je v továrně prvkem jednoty. Každého dne procházíme kolem ní a bez ohledu na to, jestli je kdo věřící nebo nevěřící, všichni jaksi cítí, že Maria tady je a chrání nás.“

R. 1994 postihla továrnu v Albě ničivá povodeň. Osobní řidič Michela Ferrera Serafino Bindello vzpomíná: „Toho strašlivého dne, kdy továrna se ocitla pod vodou a pod blátem, jsem vzal pana Michela na místo. On se mne nejprve zeptal: ‚Jsou nějaké oběti na životech?‘ Odpověděl jsem: ‚Naštěstí ne.‘ ‚A socha Panny Marie?‘ ptal se dále. ‚Valící se voda ji strhla do bláta,‘ řekl jsem. Pan Michele ji osobně odtud vylovil, očistil a poprosil mne, abych ji každé ráno čistil.“

Ferrero ukázal tento hluboký vztah k Panně Marii Lurdské i při povodni v samotných Lurdech r. 2012, kdy voda řeky Gávy pronikla až do jeskyně zjevení. Nabídl se, že jestli dojde k poškození nebo zničení sochy, na vlastní náklady všechno obnoví, ale chtěl zůstat až do své smrti v anonymitě.

Panna Maria a svatí byli pro Ferrera nedílnou součástí jak jeho osobního, tak i veřejného života. Když měl učinit nějaké rozhodnutí týkající se podniku, nikdy nechyběla předchozí modlitba k Panně Marii. Byl přesvědčen, že po této prosbě k ní právě ona inspiruje jeho záměry a činy.

I když firma prosperovala a on sám měl velký majetek, žil osobně velice skromně. Vše, co nepotřeboval nutně k životu, rozdal charitativním institucím nebo přímo konkrétním osobám potřebujícím pomoc. Jak ale vzpomíná výše uvedený řidič Bindello, tyto skutky dobročinnosti konal v přísném utajení. „Nikdo nevěděl, že ráno na jeho příkaz vozívám vždy peníze někomu, o němž on se předchozí den dozvěděl, že se nachází v těžké materiální situaci,“ poznamenává Bindello.

Hluboká starost o zaměstnance podniku patřila k jeho prioritám. Mnoho z nich podává svědectví, že snahou pana Ferrera bylo, aby každý z pracovníků, ať už manažer, úředník, technik nebo dělník, se cítil být spolupodnikatelem a spolutvůrcem úspěchu firmy. Jeden z bývalých dělníků Francesco Fulci uvádí: „Nejvíce jsem si u pana Michela cenil, že jednal s belgickým králem, s knížaty, ministry a velvyslanci s naprosto stejnou vlídností a přívětivostí jako s posledním dělníkem své továrny.“

Michele Ferrero zemřel r. 2015 ve věku 89 let v pověsti svatosti. Firmu již několik let vedli jeho oba synové. Jeho soukromý i pracovní život dokazují, že být úspěšným podnikatelem a osobou svatého života se vůbec vzájemně nevylučuje, naopak může existovat v naprosté vzájemné symbióze a shodě. Kéž by jeho příklad se stal inspirací pro všechny katolíky, kteří podnikají a dávají práci druhým.