Vize katastrof

Ocitáme se opět před novou kapitolou knihy našeho života, před nastupujícím rokem 2024. Neznámou a tajemnou, tak jako všechny předchozí. Co nám přinese? Neukojitelná zvědavost patří k lidské přirozenosti. Jak rádi bychom – pokud možno co nejpřesněji – věděli, co se stane!

Někteří zbožní lidé v tom mají jasno. Posílají mi různé katastrofické předpovědi z církevně neschválených soukromých zjevení – a to již léta. Kolikrát už mělo dojít ke třetí světové válce, kdy celá střední Evropa se měla změnit v prach a popel, kolikrát již se měla naše planeta srazit s jinou, kolikrát již měla být Praha zcela srovnána se zemí, kolikrát již oceán měl zaplavit většinu Evropy, kolikrát již měly nastat dny temnoty a věřící byli vyzýváni, aby si opatřili zásoby potravin a dokonce se přesně popisovalo, jakých… Prý to předpověděli tu jeden mnich v 17. stol., jenž měl vidění Panny Marie, která mu to sdělila, tu zase nějaká řeholnice v 19. stol., jíž se zjevil Pán Ježíš atd.

Velice prosím: Neposílejte mi to. Budu upřímný: Jde mi to totiž na nervy. Proč? Nikoli proto, že tomu a priori nevěřím. Otázka, jestli to je pravdivé nebo ne, zde totiž není adekvátní. Problém spočívá jinde. V tom, že já jako katolický křesťan si nesmím tyto katastrofické vize stanovit jako podstatu svého náboženského života! Obávám se, že právě toto učinili šiřitelé těchto zpráv.

V Novém zákoně představují katastrofické předpovědi pouhý zlomek veškeré nauky. Božský Spasitel přesně předpovídá pouze pád Jeruzaléma, k němuž došlo r. 70, jinak brzdí zvědavost učedníků tím, že na jejich dotazy ohledně konce světa a toho, co tomu bude předcházet, odpovídá jenom obecně: Budou přírodní katastrofy, války a pronásledování Jeho věrných, aniž sdělil něco konkrétnějšího nebo dokonce nějaké datum.

V církevně schválených soukromých zjeveních se rovněž vyskytují některé předpovědi budoucích věcí včetně těch katastrofických. Na počátku 17. století řeholnice z ekvadorského Quita ct. Mariana de Jésus Torrés předpověděla na základě zjevení Krista a Panny Marie hromadný odpad od víry v 19. a 20. stol. a zavraždění ekvadorského katolického prezidenta Gabriela Garcíi Morena r. 1875 svobodnými zednáři, protože zasvětil zemi Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Splnilo se. V 19. století bl. Anna Kateřina Emmerichová ohlásila budoucí destrukci Církve svobodnými zednáři, kteří proniknou až na nejvyšší místa. Splnilo se. Panna Maria ve zjevení v La Salette r. 1846 oznamuje katastrofální neúrodu brambor ve Francii jako trest za hříchy rouhání a klení. Splnilo se. Ve Fatimě r. 1917 Matka Boží předpověděla druhou světovou válku, což mělo předznamenat tajemné světlo na obloze. Splnilo se, v únoru r. 1938 skutečně došlo k jevu mimořádně silné polární záře, která byla viditelná i v místech, kde tomu normálně být nemělo.

Jenže když si přečteme pozorně obsah těchto zjevení, tak zjistíme, že Pán Ježíš nebo Panna Maria, kteří zde skrze omilostněné osoby hovoří, nekladou prvořadý důraz na předpověď katastrofy či jiného zla, jež má přijít, ale na obrácení a změnu života, na to, aby si člověk zamiloval Boha a Jeho přikázání. Modlitbou a pokáním lze i předpovězené katastrofy odvrátit nebo alespoň zmírnit. Koneckonců největší katastrofou pro člověka není ani nějaké tsunami, ani zemětřesení či jaderná válka, ale těžký hřích, pokud v něm setrvává, odmítá s ním skoncovat a činit pokání. Když se ani těsně před smrtí neobrátí, skončí v pekle. To je ta nejhorší katastrofa, jež může člověka potkat.

Před ní je třeba varovat a na ni se zaměřit ve svém duchovním životě. Katolický křesťan má usilovat hlavně a na prvém místě o život v milosti posvěcující, tj. bez těžkého hříchu. To má zaměstnávat jeho mysl a srdce, a nikoli zprávy o katastrofách předpovídaných skrze Církví neschválená soukromá zjevení, nota bene kdy já nemám žádnou možnost ověřit si, zda jde o spolehlivý zdroj informací. Proto do Nového roku přejeme všem čtenářům hlavně toto: život bez těžkého hříchu v milosti posvěcující. A pokud se stane a někdo přesto do těžkého hříchu upadne, tak honem ke svaté zpovědi! Všechno ostatní je vedlejší a méně důležité, i kdyby se nás sebe víc dotklo, ať už jsou to katastrofy, pronásledování nebo války.

Poučení z katolického kalendáře

K tomu nás vede i katolický kalendář v době mezi vánočními svátky a Novým rokem. Idylka jesliček na svátek Božího Narození, i když pro Svatou rodinu rodit ve chlévě určitě žádnou idylkou nebylo, rychle končí hned následující den na svátek sv. Štěpána, prvního mučedníka. Zde si připomínáme pronásledování Církve, které Spasitel předpověděl a které ustavičně v různých formách a obměnách trvá, někde sice měla nebo má Církev svobodu, jako např. v některých zemích katolického středověku nebo baroka, přesto ale nikdy se nestalo, že by na oplátku v jiné části světa nebyla pronásledována. V dnešní době se tak děje dokonce ze strany oficiální církevní reprezentace, sestávající z velké části z odpůrců Pánova evangelia. Není důvod, proč bychom toto neměli očekávat i v nastupujícím roce, i když nevíme, jakou bude mít podobu a jaké konkrétní události máme čekat. Na pronásledování Kristovy Církve upozorňují před Novým rokem také svátek sv. apoštola Jana, jehož vhodili na rozkaz císaře Domiciána do kotle s vařícím olejem a jen zázrakem zůstal naživu, a svátek sv. Tomáše Becketa, arcibiskupa anglické Canterbury zavražděného r. 1170 přímo v katedrále u oltáře, protože nechtěl uznat poručníkování krále Jindřicha II. nad Církví. Je zde také svátek Mláďátek, tj. nevinných betlémských dětí povražděných králem Herodem. Tady Církev tradičně pamatuje na nenarozené děti vražděné v lůně matek dnes téměř celosvětově. Není naděje, že toto v nastupujícím roce 2024 přestane.

Pokud katolický křesťan na to bude reagovat hledáním různých předpovědí, co konkrétně proběhne, je to v principu špatně. Správnou odpovědí je modlitba, abych při pronásledování, ať už bude mít jakoukoliv podobu, obstál, vydržel a prokázal věrnost Spasiteli. A také – což je neméně důležité – abych dokázal pomoci všem, kdo tímto pronásledováním trpí a nebál se jich třeba i veřejně zastat. To se týká hlavně nenarozených dětí. Katolík, který mlčí k potratům nebo dokonce dělá tady nečestné kompromisy á la různí rádoby „křesťanští“ politikové, hanebně a jidášsky zrazuje Krista. Prosme tedy Pána, ať k takovým v příštím roce, ale ani v následujících, nikdy nepatříme.

Dle výroků Spasitele platných pro všechny časy budou tady i v nadcházejícím roce přírodní katastrofy, války a neštěstí. Hledat ale a brát vážně konkrétní předpovědi v různých církevně neschválených soukromých zjeveních rozhodně není katolické. Věřící katolický křesťan bude i tady prosit Pána ne, aby se něco konkrétního dozvěděl, ale aby se i v těchto jakýchkoliv situacích zachoval jako Jeho učedník a následovník. V naší zemi jsme těsně před Vánocemi zažili masakr na Filozofické fakultě v Praze. Nikdo to nemohl předvídat. Je krutým, ale pravdivým tvrzení, že těmto činům nikdy nelze úplně zabránit a pokud někteří politikové říkají, že pomocí je tady např. zpřísnění předpisů pro držení střelných zbraní, tak buď jsou naivní, nebo lžou. Šílenci, kteří budou chtít vraždit, si vždycky nástroj opatří.

Je pozitivní, že toto neštěstí vyvolalo vlnu solidarity s obětmi a jejich rodinami a ochoty pomoci. I Církev se aktivně zapojila. Jenže pro nás, tradiční katolíky, se tato katastrofa může stát inspirací k boji proti veřejnému hříchu. Nikde v médiích se o tom totiž nemluví, přesto je ale faktem, že přemíra násilí ve filmové produkci vede u psychicky labilních jedinců k nutkání „vyzkoušet si to také“, jak říkají odborníci psychologové. Je to stejně logické jako teze, že pornografie podněcuje sexuální pud u maniaků, kteří pro jeho uspokojení sáhnou nakonec i ke znásilnění. Ve filmech, v televizi i v různých videích na internetu převládají kromě porna i krutost a bestiální vraždy, kdy není zřejmé, na čí straně je dobro a na čí zlo, tvůrcům jde pouze o to, aby poskytli divákům nevšední „podívanou“ podobnou krutým vraždám v arénách při gladiátorských zápasech, což nabízeli lidu ve starověku římští císařové. Porno a prezentace krutých vražd bez orientace, kde je dobro a zlo, jsou veřejným hříchem, proti němuž je třeba vystupovat. Oficiální reprezentace Církve poplatná novopohanství to žel nedělá, řada je proto na nás, tradičních katolících. Nepodléháme samozřejmě iluzi, že zákazem bestiálního násilí ve filmové produkci eliminujeme to, co se stalo 21. prosince v Praze, ale kdoví, možná to zabrání nějakému jedinci s narušenou psychikou, aby získal stimul. Buď ale jak buď, jedná se zde o veřejný hřích – a tady katolík nesmí mlčet. První zásadou a předsevzetím do Nového roku by tedy mohlo být, že nebudu v televizi nebo na internetu sledovat různé pochybné thrillery nebo akční filmy převážně americké produkce.

Jenže Nový rok může přinést i leccos pozitivního. Také o tom hovoří církevní kalendář, když poslední den občanského roku je zasvěcen sv. Silvestru, papeži, jenž jako první pontifik mohl řídit Církev již v časech relativní svobody po Konstantinově milánském ediktu r. 313, který ukončil krvavé pronásledování křesťanů pohanskou státní mocí. Neměla sice dlouhého trvání, neboť ve 4. stol. nastoupilo další pronásledování katolíků ze strany císařů poplatných herezi arianismu, nicméně přece jen umožnila Církvi se „nadechnout“ a načerpat nových sil.

Možná i nás v roce 2024 čeká z přirozeného hlediska i něco radostného, nevíme. Ze srdce to každému přejeme. Každopádně ale platí, že největší radostí pro člověka je život bez těžkého hříchu v jednotě s Pánem, v praktikování lásky k Bohu a k bližnímu. Nic lepšího nemůžeme přát ani sobě, ani Vám. Tak tedy P.F. 2024!