Nevezmeš jméno Boží nadarmo! Každý katolík toto přikázání zná – a mnoho z nich ho neustále porušuje. Sakrování, ježíšmarjování, krucifixování… Kolika z nás toto ulítne v hněvu nebo při nečekané události!

Klení, ulevování si svatými jmény v těžkých nebo nečekaných situacích, ale i při projevech radosti nebo i v běžném všedním hovoru. Víme o této své slabosti, zpovídáme se z ní, ale spíše ji podceňujeme. Nic s tím neděláme, protože jsme si už na to „zvykli“.

Mylně se domníváme, že jde „jen“ o lehký hřích. Nikoliv, objektivně se jedná o hřích těžký, neboť je to projev neúcty k Bohu, ke Kristu, k Matce Boží a ke svatým. Ve většině případů ale, protože člověk vysloví neuctivě svatá jména ve stavbu polodobrovolnosti (k těžkému hříchu je zapotřebí plného vědomí a plné dobrovolnosti při zcela svobodném rozhodnutí), kdy se plně neovládá, se jedná formálně o hřích lehký, jenže pozor!

Těžkého hříchu se člověk klením nebo braním jména Božího nadarmo dopouští tehdy, když sám tento skutek podceňuje, když si namlouvá, že o nic tak mimořádného nejde. Ve skutečnosti by měl prolévat slzy lítosti nad tím, že takto denně uráží Boha, a snažit se usilovně tohoto zlozvyku zbavit. Ještě horší potom je, když si někdo v tom libuje, slyšel jsem dokonce názor, že „život by byl nudný, kdyby si jej člověk nezpestřil nějakým tím sakrem“. Tady už je těžký hřích naprosto jasně spáchán. Známý český vydavatel katolické literatury ze Staré Říše u Jihlavy v době mezi světovými válkami Josef Florian byl známý svojí pohostinností, ale běda, když někdo v jeho domě začal klít nebo brát Boží jméno nadarmo. Takového okamžitě vyhodil ven.

To, že si člověk navykl na klení a braní jména Božího nadarmo, je důsledkem nedostatečného vědomí úcty před Božím majestátem. Katolík mající neustále na zřeteli, kdo jsem já a kdo je Bůh, jenž si toto hluboce zafixoval do svého vědomí a potažmo podvědomí, se tohoto hříchu nedopouští. Má vnitřní zábrany, které i při šoku, hněvu nebo projevu úžasu znemožní vypuštění Božího nebo Mariina jména z úst.

Takže nejlepší prostředek, jak se odnaučit brát Boží jméno nadarmo, je neustálé kladení si při modlitbě a rozjímání otázky: Kdo jsem já a kdo je Bůh? Když promedituji, jak On je veliký a jak já nepatrný, On Stvořitel a já tvor, když si uvědomím, za co mu vděčím, jak On podstoupil za mne na Kalvárii svůj život, abych já mohl dosáhnout nebe, potom si vytvářím vnitřní zábrany proti zvyku klít nebo lehkovážně vyslovovat svatá jména. Při vytrvalé modlitbě a prosbě o Boží pomoc ve snaze zbavit se tohoto zlozvyku se výsledek určitě dostaví. Mnoho katolíků by mohlo o tom vydat svědectví.

Kéž Bůh žehná a pomáhá na této cestě všem bratřím a sestrám, kteří se dosud nezbavili tohoto hříchu, ale upřímně se o to snaží. Podporujeme je svojí modlitbou. A přejeme jim pocítit a prožít tu úžasnou radost, až se dostaví výsledek.