Neomodernističtí teologové posledních desetiletí (Kueng, Schillebeeckx, Haag, Zulehner, Schockenhof aj.), hlásající bludnou nauku, odmítnutou mnoha dokumenty církevního magisteria, tvrdili a tvrdí, že prý katolická víra v podání tradičního katechismu nehlásá „radostnou“, ale „hrozivou“ zvěst. Němčina má pro to jadrné vyjádření „Frohbotschaft“ proti „Drohbotschaft“. Pokud prý Církev mluví o pekle a snadné možnosti věčného zatracení, je to „Drohbotschaft“ (hrozivé poselství). Radostným poselstvím („Frohbotschaft“) je prý naopak teze, že všichni (nebo téměř všichni – snad s výjimkou Nerona, Jacka Rozparovače, Lenina, Stalina nebo Hitlera) budou spaseni a nemusí se ničeho obávat, protože „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten největší dareba nebo popírač Boha, nebude v okamžiku smrti schopen odolat síle této věčné lásky.

To zní sice nádherně, jenže má jednu podstatnou vadu. Já jako člověk si vlastně vůbec nemusím dělat starosti s Božími přikázáními a životem podle evangelia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne nakonec stejně tak či onak „přitáhne“ do nebe. Proto, milý člověče, není třeba mít žádné výčitky svědomí z života v cizoložství, z potratů, z užívání antikoncepce, z finančních podvodů, z krádeží apod., vždyť Boží láska tě stejně nakonec spasí.

Je toto skutečně „radostná“ zvěst? V žádném případě! Neraduji se přece z toho, o čem vím, že automaticky s jistotou nastane, aniž se o to musím starat, např. že během několika minut přijede tramvaj, na kterou na zastávce čekám. To přijímám jako běžné a normální. Pokud by měla má spása nastoupit s toutéž snadnou samozřejmostí, byl by to důvod k radosti? Nevedlo by mne to spíše ke lhostejné apatii, která nemá s věčnou radostí blažených v nebi nic společného? Spása je nezasloužený Boží dar, na jehož počátku stojí kříž s obětí Bohočlověka z pouhé lásky ke mně osobně, abych se já, zatížený dědičným hříchem, mohl dostat do nebe, do věčného společenství s Ním. Ke společenství je však třeba dvou bytostí, ne pouze jedné.

Společenství s Bohem není možné bez toho, abych já mu neopětoval svoji lásku, abych mu v úžasu nad Jeho láskou neprojevil svoji vděčnost! To by potom nebyla žádná spása, žádný věčný život v přítomnosti Boží. Bůh je láska a jedinou možností, jak „se stát občanem nebe“, je snažit se milovat Boha tak, jak On miloval mne, i když má lidská láska k němu bude vždycky jenom nepatrným zlomkem promile té lásky, jakou On mi prokázal.

Radostná zvěst, evangelium, nespočívá v klamné a nebezpečné iluzi, že všichni (nebo téměř všichni) automaticky budou spaseni a vyhnou se peklu, ale v tom, že Ježíš Kristus svou smrtí na kříži umožnil každému člověku dosáhnout věčný život v nebi. Jedinou podmínkou je chtít, což znamená přijmout tuto skutečnost jako pravdivou a zaujmout postoj vděčnosti s tím, že toto jsem si v žádném případě nezasloužil. S tím též souvisí přijetí všeho, co Pán učí skrze Písmo svaté a nauku Církve, snaha žít podle přikázání, která Bůh člověku dal, a prokazovat potřebným bližním svoji pomoc. Kdo toto odmítne i v posledním momentě před smrtí a neprojeví před Ježíšem lítost nad svými hříchy, do nebe určitě nepřijde a skončí v pekle.

I ten, kdo nenáleží ke Katolické církvi, odpadl od ní nebo třeba vůbec v Boha nevěří, má až do posledního okamžiku života čas navázat tento vztah a být spasen. Jenže pozor! Pokud celý život ostentativně porušoval Boží přikázání, bude mít v posledním momentě před smrtí podstatně horší dispozici k přijetí Boží nabídky spásy a je u něj mnohem větší pravděpodobnost, že ji odmítne a půjde do pekla než u toho, který, i když Boží pravdu nepoznal, se snažil poctivě alespoň žít podle přirozeného mravního zákona.

Tím se dostáváme ke klíčové otázce: Existuje vůbec nějaká „jistota spásy“? Mohu si být např. jistý tím, že když jsem podle katolické nauky ve stavu posvěcující milosti, tzn. nemám na duši těžký hřích, pravidelně chodím na mši sv. a ke svátosti smíření, budu zcela nepochybně spasen? Ano, katolická nauka je neomylná v tom, že pokud v tomto stavu zemřu, půjdu buď do nebe, nebo do očistce, pokud zbývají ještě neodpykané tresty za hříchy, pekla se bát nemusím.

Ale mohu mít jistotu, že v tomto stavu posvěcující milosti opravdu zemřu? Sv. Pavel varuje: „…kdo se domnívá, že stojí, ať hledí, aby nepadl…“ (1 Kor 10,12). Vždycky nutno mít na zřeteli, že stav posvěcující milosti, v němž se momentálně nalézám, je nezaslouženým Božím darem. Jakmile si začnu namlouvat, že je to má zásluha, a zaujímat před Bohem postoj „pohleď, Pane, jaký jsem dobrý a ctnostný…“, potom se ocitám v pozici farizeje ze známého Kristova podobenství o farizeji a celníkovi. Zatímco celník prosil Boha o odpuštění svých hříchů, farizej se před ním chlubil svými „zásluhami“. Kristus o něm říká, že odešel „neospravedlněn“. Připisovat zásluhy za to, že žiji ctnostně, sobě a nikoli Bohu, je pýchou, která brání vstupu do nebe a může v okamžiku smrti být důvodem, proč odmítnu Kristovu nabídku spásy, neboť On po mně bude nepochybně chtít, abych uznal, že nebe si nejsem schopen dobýt sám, ale mohu je od Něho přijmout jako dar. Tak i navenek ctnostní a zbožní lidé mohou kvůli své pýše skončit v pekle, ne jenom rouhači, vrahové, zloději a smilníci. Zlí duchové se snaží ctnostné a zbožné lidi získat právě skrze pokušení pýchy, namlouvají jim iluzi o „jejich“ zásluhách namísto Kristovy milosti.

Tady ovšem je nutno vyvarovat se i druhého extrému. Ten první spočívá v mylném učení dnešních progresistů a neomodernistů o všeobecné spáse, že peklo buď neexistuje, nebo je „prázdné“. Opačný blud je ale ten, že spása je „úzkoprofilovým zbožím“ a absolutní většina lidstva prý půjde do pekla, jen pár světců-asketů bude spaseno. To hlásali v 17. stol. jansenisté, jejichž hereze odsoudil papež Klement XI. bulou „Unigenitus“ r. 1713. My, tradiční katolíci, se držíme výroků Písma sv. o velkém počtu zavržených, ale i o obrovském množství spasených – sv. Jan píše o zástupu, „který by nikdo nespočítal“ (Zj 7,9).

Jsem-li tedy v milosti posvěcující, nemusím se třást hrůzou před peklem a ďáblem. Jen jednoho je třeba: Mít se na pozoru, abych si nezačal namlouvat lež o „svých zásluhách“, nebo se dokonce nechlubil před Bohem, jaký jsem „dobrý a ctnostný“. Budu-li mít neustále před očima, že jsem hříšník a můj život v milosti posvěcující je Boží zásluha a nikoli moje, jestliže budu neustále v modlitbě děkovat Pánu za jeho lásku ke mně, která Ho vedla až na kříž, budu-li Ho neustále prosit o milost setrvání v dobrém až do konce a o šťastnou hodinku smrti, potom mé křesťanství se stane opravdu „radostnou zvěstí“ nejen pro mne, ale i pro druhé. Tato „radostná zvěst“ neznamená automatickou „jistotu spásy“, ale to, že jdu ke spáse po správné cestě, která tam s jistotou vede, a když budu Pána neustále prosit, aby nedopustil mé „odbočení z tohoto směru“, určitě tam dojdu.