Ne­o­mo­der­nis­tič­tí te­o­lo­go­vé po­sled­ních de­se­ti­le­tí (Kueng, Schille­be­ec­kx, Haag, Zu­leh­ner, Schocke­nhof aj.), hlá­sa­jí­cí blud­nou nauku, od­mít­nu­tou mnoha do­ku­men­ty cír­kev­ní­ho magis­te­ria, tvr­di­li a tvrdí, že prý ka­to­lic­ká víra v po­dá­ní tra­dič­ní­ho ka­techis­mu ne­hlá­sá „ra­dost­nou“, ale „hro­zi­vou“ zvěst. Něm­či­na má pro to ja­dr­né vy­já­d­ře­ní „Fro­hbot­schaft“ proti „Dro­hbot­schaft“. Pokud prý Cír­kev mluví o pekle a snad­né mož­nos­ti věč­né­ho za­tra­ce­ní, je to „Dro­hbot­schaft“ (hro­zi­vé po­sel­ství). Ra­dost­ným po­sel­stvím („Fro­hbot­schaft“) je prý na­o­pak teze, že všich­ni (nebo téměř všich­ni – snad s vý­jim­kou Ne­ro­na, Jacka Roz­pa­ro­va­če, Le­ni­na, Sta­li­na nebo Hit­le­ra) budou spa­se­ni a ne­mu­sí se ni­če­ho obá­vat, pro­to­že „Bůh je láska“ a nikdo, ani ten nej­vět­ší da­re­ba nebo po­pí­rač Boha, ne­bu­de v oka­mži­ku smrti scho­pen odo­lat síle této věčné lásky.

To zní sice nád­her­ně, jenže má jednu pod­stat­nou vadu. Já jako člo­věk si vlast­ně vůbec ne­mu­sím dělat sta­ros­ti s Bo­ží­mi při­ká­zá­ní­mi a ži­vo­tem podle evan­ge­lia, ba ani s vírou v Boha ne, když Bůh si mne na­ko­nec stej­ně tak či onak „při­táh­ne“ do nebe. Proto, milý člo­vě­če, není třeba mít žádné vý­čit­ky svě­do­mí z ži­vo­ta v ci­zo­lož­ství, z po­tra­tů, z uží­vá­ní an­ti­kon­cep­ce, z fi­nanč­ních pod­vo­dů, z krá­de­ží apod., vždyť Boží láska tě stej­ně na­ko­nec spasí.

Je toto sku­teč­ně „ra­dost­ná“ zvěst? V žád­ném pří­pa­dě! Ne­ra­du­ji se přece z toho, o čem vím, že au­to­ma­tic­ky s jis­to­tou na­sta­ne, aniž se o to musím sta­rat, např. že během ně­ko­li­ka minut při­je­de tram­vaj, na kte­rou na za­stáv­ce čekám. To při­jí­mám jako běžné a nor­mál­ní. Pokud by měla má spása na­stou­pit s tou­též snad­nou sa­mo­zřej­mos­tí, byl by to důvod k ra­dos­ti? Ne­ved­lo by mne to spíše ke lhos­tej­né apa­tii, která nemá s věč­nou ra­dos­tí bla­že­ných v nebi nic spo­leč­né­ho? Spása je ne­za­slou­že­ný Boží dar, na jehož po­čát­ku stojí kříž s obětí Bo­ho­člo­vě­ka z pouhé lásky ke mně osob­ně, abych se já, za­tí­že­ný dě­dič­ným hří­chem, mohl do­stat do nebe, do věč­né­ho spo­le­čen­ství s Ním. Ke spo­le­čen­ství je však třeba dvou by­tos­tí, ne pouze jedné.

Spo­le­čen­ství s Bohem není možné bez toho, abych já mu ne­o­pě­to­val svoji lásku, abych mu v úžasu nad Jeho lás­kou ne­pro­je­vil svoji vděč­nost! To by potom ne­by­la žádná spása, žádný věčný život v pří­tom­nos­ti Boží. Bůh je láska a je­di­nou mož­nos­tí, jak „se stát ob­ča­nem nebe“, je sna­žit se mi­lo­vat Boha tak, jak On mi­lo­val mne, i když má lid­ská láska k němu bude vždyc­ky jenom ne­pa­tr­ným zlom­kem pro­mi­le té lásky, jakou On mi pro­ká­zal.

Ra­dost­ná zvěst, evan­ge­li­um, ne­spo­čí­vá v klam­né a ne­bez­peč­né iluzi, že všich­ni (nebo téměř všich­ni) au­to­ma­tic­ky budou spa­se­ni a vy­hnou se peklu, ale v tom, že Ježíš Kris­tus svou smrtí na kříži umož­nil kaž­dé­mu člo­vě­ku do­sáh­nout věčný život v nebi. Je­di­nou pod­mín­kou je chtít, což zna­me­ná při­jmout tuto sku­teč­nost jako prav­di­vou a za­ujmout po­stoj vděč­nos­ti s tím, že toto jsem si v žád­ném pří­pa­dě ne­za­slou­žil. S tím též sou­vi­sí při­je­tí všeho, co Pán učí skrze Písmo svaté a nauku Církve, snaha žít podle při­ká­zá­ní, která Bůh člo­vě­ku dal, a pro­ka­zo­vat po­třeb­ným bliž­ním svoji pomoc. Kdo toto od­mít­ne i v po­sled­ním mo­men­tě před smrtí a ne­pro­je­ví před Je­ží­šem lí­tost nad svými hří­chy, do nebe ur­či­tě ne­při­jde a skon­čí v pekle.

I ten, kdo ne­ná­le­ží ke Ka­to­lic­ké církvi, od­pa­dl od ní nebo třeba vůbec v Boha ne­vě­ří, má až do po­sled­ní­ho oka­mži­ku ži­vo­ta čas na­vá­zat tento vztah a být spa­sen. Jenže pozor! Pokud celý život os­ten­ta­tiv­ně po­ru­šo­val Boží při­ká­zá­ní, bude mít v po­sled­ním mo­men­tě před smrtí pod­stat­ně horší dis­po­zi­ci k při­je­tí Boží na­bíd­ky spásy a je u něj mno­hem větší prav­dě­po­dob­nost, že ji od­mít­ne a půjde do pekla než u toho, který, i když Boží prav­du ne­po­znal, se sna­žil po­cti­vě ale­spoň žít podle při­ro­ze­né­ho mrav­ní­ho zá­ko­na.

Tím se do­stá­vá­me ke klí­čo­vé otáz­ce: Exis­tu­je vůbec ně­ja­ká „jis­to­ta spásy“? Mohu si být např. jistý tím, že když jsem podle ka­to­lic­ké nauky ve stavu po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti, tzn. nemám na duši těžký hřích, pra­vi­del­ně cho­dím na mši sv. a ke svá­tos­ti smí­ře­ní, budu zcela ne­po­chyb­ně spa­sen? Ano, ka­to­lic­ká nauka je ne­o­myl­ná v tom, že pokud v tomto stavu zemřu, půjdu buď do nebe, nebo do očist­ce, pokud zbý­va­jí ještě ne­od­py­ka­né tres­ty za hří­chy, pekla se bát ne­mu­sím.

Ale mohu mít jis­to­tu, že v tomto stavu po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti oprav­du zemřu? Sv. Pavel va­ru­je: „…kdo se do­mní­vá, že stojí, ať hledí, aby ne­pa­dl…“ (1 Kor 10,12). Vždyc­ky nutno mít na zře­te­li, že stav po­svě­cu­jí­cí mi­los­ti, v němž se mo­men­tál­ně na­lé­zám, je ne­za­slou­že­ným Božím darem. Jakmi­le si začnu na­mlou­vat, že je to má zá­slu­ha, a za­u­jí­mat před Bohem po­stoj „po­hleď, Pane, jaký jsem dobrý a ctnost­ný…“, potom se oci­tám v po­zi­ci fa­ri­ze­je ze zná­mé­ho Kris­to­va po­do­ben­ství o fa­ri­ze­ji a cel­ní­ko­vi. Za­tím­co cel­ník pro­sil Boha o od­puš­tě­ní svých hříchů, fa­ri­zej se před ním chlu­bil svými „zá­slu­ha­mi“. Kris­tus o něm říká, že ode­šel „ne­o­spra­ve­dl­něn“. Při­pi­so­vat zá­slu­hy za to, že žiji ctnost­ně, sobě a ni­ko­li Bohu, je pý­chou, která brání vstu­pu do nebe a může v oka­mži­ku smrti být dů­vo­dem, proč od­mít­nu Kris­to­vu na­bíd­ku spásy, neboť On po mně bude ne­po­chyb­ně chtít, abych uznal, že nebe si nejsem scho­pen dobýt sám, ale mohu je od Něho při­jmout jako dar. Tak i na­ve­nek ctnost­ní a zbož­ní lidé mohou kvůli své pýše skon­čit v pekle, ne jenom rou­ha­či, vra­ho­vé, zlo­dě­ji a smil­ní­ci. Zlí du­cho­vé se snaží ctnost­né a zbož­né lidi zís­kat právě skrze po­ku­še­ní pýchy, na­mlou­va­jí jim iluzi o „je­jich“ zá­slu­hách na­mís­to Kris­to­vy mi­los­ti.

Tady ovšem je nutno vy­va­ro­vat se i dru­hé­ho ex­tré­mu. Ten první spo­čí­vá v myl­ném učení dneš­ních pro­gre­sis­tů a ne­o­mo­der­nis­tů o vše­o­bec­né spáse, že peklo buď ne­e­xis­tu­je, nebo je „prázd­né“. Opač­ný blud je ale ten, že spása je „úz­ko­pro­fi­lo­vým zbo­žím“ a ab­so­lut­ní vět­ši­na lid­stva prý půjde do pekla, jen pár svět­ců-as­ke­tů bude spa­se­no. To hlá­sa­li v 17. stol. jan­se­nis­té, je­jichž he­re­ze od­sou­dil papež Kle­ment XI. bulou „Uni­ge­ni­tus“ r. 1713. My, tra­dič­ní ka­to­lí­ci, se dr­ží­me vý­ro­ků Písma sv. o vel­kém počtu za­vr­že­ných, ale i o ob­rov­ském množ­ství spa­se­ných – sv. Jan píše o zá­stu­pu, „který by nikdo ne­spo­čí­tal“ (Zj 7,9).

Jsem-li tedy v mi­los­ti po­svě­cu­jí­cí, ne­mu­sím se třást hrů­zou před peklem a ďáblem. Jen jed­no­ho je třeba: Mít se na po­zo­ru, abych si ne­za­čal na­mlou­vat lež o „svých zá­slu­hách“, nebo se do­kon­ce ne­chlu­bil před Bohem, jaký jsem „dobrý a ctnost­ný“. Budu-li mít ne­u­stá­le před očima, že jsem hříš­ník a můj život v mi­los­ti po­svě­cu­jí­cí je Boží zá­slu­ha a ni­ko­li moje, jestli­že budu ne­u­stá­le v mod­lit­bě dě­ko­vat Pánu za jeho lásku ke mně, která Ho vedla až na kříž, budu-li Ho ne­u­stá­le pro­sit o mi­lost se­tr­vá­ní v dob­rém až do konce a o šťast­nou ho­din­ku smrti, potom mé křes­ťan­ství se stane oprav­du „ra­dost­nou zvěs­tí“ nejen pro mne, ale i pro druhé. Tato „ra­dost­ná zvěst“ ne­zna­me­ná au­to­ma­tic­kou „jis­to­tu spásy“, ale to, že jdu ke spáse po správ­né cestě, která tam s jis­to­tou vede, a když budu Pána ne­u­stá­le pro­sit, aby ne­do­pus­til mé „od­bo­če­ní z to­ho­to směru“, ur­či­tě tam dojdu.