Tak už to chodí v parlamentní demokracii. Politický subjekt, který jednou volby vyhraje a octne se u moci, musí počítat s tím, že to nebude navždy. Jednou prohraje a bude nucen uvolnit místo jiným. V Polsku konzervativně-národní strana Právo a spravedlnost (PiS), která se mj. odvolávala i na katolickou tradici národa, byla u moci 8 let. Teď sice volby vyhrála, ale proti předchozím volebním výsledkům ztratila, takže fakticky prohrála. Zůstává sice stranou s největším počtem odevzdaných hlasů, jenže nemá v parlamentě potřebnou většinu k sestavení vlády. Musí si vzít někoho do koalice, ale nikdo s ní jít nechce. Druhou v pořadí je liberální strana Donalda Tuska Občanská platforma (PO), s níž jsou ochotny jít do vládní koalice komunisté z uskupení Levice a umírnění liberálové z uskupení tzv. Třetí cesty. Tento slepenec bude s maximální pravděpodobností vládnout v Polsku následující období.

Prohrát – a to nejen v politice, ale i ve sportu, v soutěži, v soudním sporu atd. – zdaleka ne vždycky je hanbou. Čestná prohra může být i morálním vítězstvím. Z dějin antiky je známá porážka spartského vojska od Peršanů u Thermopyl, kde hrdinní Řekové pod vedením krále Leonidase se bili až do posledního muže. Získali obdiv všech pozdějších generací.

Ptejme se tedy: Je porážka PiS v Polsku pro tuto formaci ke cti nebo k hanbě? PiS vstupovala před lety do voleb jako strana bránící nenarozený život, rodinné hodnoty a polské vlastenectví proti nátlaku Bruselu. Jak splnila tyto sliby?

Zde je třeba říci bez okolků: Zklamala – až na některé jednotlivce – na plné čáře. Předák této strany Jaroslaw Kaczyński nevyužil příležitosti, kterou mu katoličtí voliči přinesli přímo na zlatém podnose tím, že PiS získala většinu hlasů k utvoření jednobarevné vlády, tudíž nemusela uzavírat pochybné kompromisy s potenciálními koaličními partnery. Přesto se nikdy nepokusila, ačkoliv měla možnost, prosadit změny zákonů ve prospěch rodiny, nenarozených dětí a nezávislosti země na diktátu nadnárodních sil.

Konkrétní příklad: V Polsku od r. 1993 platil tzv. potratový kompromis, kdy se podařilo dosáhnout relativně nejpřísnějšího potratového zákonodárství v Evropě (s výjimkou Malty, Andorry a tehdy ještě Irska). Zabití nenarozeného dítěte bylo možné pouze v případě ohrožení života nebo zdraví matky, incestu a znásilnění.

Jenže ani toto není podle katolické morálky v pořádku. PiS měla jedinečnou příležitost odhlasovat v parlamentě totální zákaz potratů včetně abortivních či potenciálně abortivních antikoncepčních prostředků, disponovala totiž poslaneckou většinou. Nejenže se nikdy o to nepokusila, ale Kaczyński několikrát prohlásil a jiní představitelé PiS to po něm opakovali, že „za kompromis z r. 1993 nelze dále jít“. Proč ne, když PiS měla většinu, aby si to odhlasovala? Bála se reakce Bruselu? Před dvěma lety Ústavní soud v zemi zakázal potraty v případech, kdy ženě byl diagnostikován poškozený plod. Vláda PiS ale ke zklamání všech polských organizací bojujících za ochranu nenarozeného života tento verdikt nijak nadšeně neprosazovala.

Spíš naopak, krátce před volbami vyšlo najevo, že ministerstvo zdravotnictví v čele s Adamem Niedzielským tajně připravuje koncept, jak rozšířit zločinné „právo na potrat“ obezličkou o „psychologických důvodech“, které by se staly součástí dosavadní legislativy umožňující zabití nenarozeného dítěte. Pod tzv. „psychologické důvody“ lze totiž schovat potrat z jakýchkoliv příčin. PiS se tedy vydala cestou téměř všech západoevropských křesťanskodemokratických a křesťanskosociálních stran, které již v průběhu 60. a 70. let před volbami slibovaly obranu nenarozeného života, aby si zajistily podporu katolického elektorátu, ale potom úplně „otočily“. A nešlo jenom o potraty. PiS měla také skvělou možnost zavést do škol řádnou rodinnou výchovu bez genderové propagandy a tzv. sexuální výchovy již předškolních dětí. Nic neudělala. Mohla též zakázat pornografii, propagaci homnosexuality a promiskuitního chování – opět nula. Nabízela se zde eventualita rozsáhlé výchovné kampaně obyvatelstva od školních let až do dospělosti ve prospěch řádné rodiny, věrného manželství a ochrany nenarozených, starých a nevyléčitelně nemocných. Vůbec nic z toho.

Čeho se vláda PiS bála? Povykujících a násilných nemravů a úchylů, kteří přepadávali pokojné průvody obránců nenarozených dětí a řádného manželství a rodiny? To neměla odvahu nasadit k jejich ochraně policii? Strachovala se opět Bruselu a jeho reakce, nebo reakce mainstreemových médií, jež by vykřičely polskou vládu jako fašistickou a porušující lidská práva?

Další obrovskou ostudou PiS byly také lockdown během covidu a vakcinace. Vláda, která jinak na každém kroku demonstrovala svoji podporu Katolické církvi, tentokrát omezovala, nebo dokonce přímo zakazovala bohoslužby a vnucovala vakcíny mající spojitost s umělými potraty. Řada katolických voličů se proto začala od PiS odvracet.

Spekulovat, jestli by volby dopadly lépe, kdyby vláda PiS jednala dle těchto skutečně katolických principů, nemá smysl. Možná ano, kdyby se jí podařilo rozvinout všestrannou kampaň ve prospěch uvedených hodnot a přesvědčit maximum obyvatelstva, možná ale nikoliv. Tady v tom druhém případě by se jednalo o čestnou porážku, o prohru hrdinnou. Polská PiS ale prohrála nikoli hrdinně, nýbrž trapně. Tak jako každý politik,. jenž před volbami slíbí – ale po nich „skutek utek“.

Modleme se tím intenzivněji za Polsko, které dosud bylo pro nás, tradiční katolíky, nadějí v otázkách ochrany výše uvedených hodnot. Tuskova PO se netají svým záměrem maximální liberalizace potratů a prosazení genderové ideologie. Nota bene nezklamala pouze PiS, ale i velká část katolické hierarchie, neboť nepodpořila dosti razantně bojovníky za rodinu a nenarozené děti. Zklamání v politice však neznamená v žádném případě definitivní prohru. Dějiny ukazují, že autentická křesťanská civilizace většinou vyrůstala mimo tento rezort – a v tom je naše síla i naděje.