„Co to máš, má milá, za pasem?“ „Růženec sobě vzala jsem.“ „Zahoď jej pryč – neb máme spěch!“ – zní zkrácený dialog z Erbenovy Svatební košile. Mrtvý milý růženec zahazuje a hned „byli skokem dvacet mil“. O dvacet mil blíže hřbitovu, o dvacet mil blíže zatracení díky předchozím nehodným dívčiným prosbám. Jen včasným obrácením se k Bohu a k Boží Máti se na poslední chvíli tato dívka zachrání.

Podobně jako na mrtvého milého může působit růženec na lidi (doufejme, že ne až tak démonického charakteru) i dnes – odmítat jej, zahodit… a proč? No, „neb máme spěch“ a takovéto dlouhé modlitby, neustále dokolečka se opakující, působí jako přítěž. Žijme moderně, s dobou, s tím vším, co k ní patří. Růženec působí hezky na předním zrcátku auta, toť vše, stejně tak tam ale lze pověsit třeba Mickey Mouse. Cetka jako každá jiná, k modlení to ale není, je zastaralý, nepotřebný, omezující, „jako had tebe otočí, zúží tě, stáhne tobě dech“, zúží nás, vezme nám čas. Jo, pro ty svíčkové báby prosím, ale my, křesťané dneška, musíme i v modlitbě uvažovat pragmaticky, hospodárně. A navíc – má vůbec smysl? Nestačí modlit se po svém, bez toho, aniž by mi někdo něco předepisoval?

Výzvy svatých v čele s Pannou Marií k modlitbě růžence vždy byly a budou jen a pouze výzvami bez jakéhokoli imperativního nádechu. Apelovali na ustavičnou, případně co nejčastější modlitbu růžence bez toho, aby stanovili datum, od kterého už této modlitby nebude zapotřebí. Jak moc je potřebná a účinná, svědčí kupř. ona známá námořní bitva u Lepanta r. 1571. Křesťanské loďstvo zde (podporováno věřícími celé Evropy modlitbou růžence) v jedné z nejrozhodnějších bitev dějin porazilo početně silnějšího tureckého nepřítele a zastavilo tak jeho vpád do Evropy. Z vojenského hlediska se jednalo o zázrak.

Omílání jednoho a téhož přestane být omíláním, dáme-li do těchto slov srdce a uvědomíme-li si, že s někým hovoříme a navážeme tak vztah. Jako při neustálém ujišťování o lásce k milované osobě nevadí tato četnost vyznání ani jedné z obou stran, proč by mělo vadit Marii, že vzdáváme chválu Jejímu Synu, že se pozdravem archanděla Gabriela vracíme do oné pro Ni dozajista nezapomenutelné chvíle, kdy Jí bylo oznámeno, že počne Božího Syna? A proč by nám mělo vadit tolikrát zdravit a velebit Nejsvětější Pannu? Kvůli nám, kvůli času?

Co může být „hospodárnějšího“ než staletími prověřená modlitba, jež má neuvěřitelnou sílu, jež nejenže dech nestahuje, ale naopak rozšiřuje, vhání do plic našich srdcí životodárný vzduch, jejíž účinky ve své podstatě opravdu dech berou, jež není hadem, ale naopak nám pomáhá se hadů zbavovat, s jejíž pomocí se nám podaří hada usyčet a poskočit vskutku o dvacet mil, ale na opačnou stranu než Erbenův pár.

V opojení růžencem totiž zapomeneme na jeho „hospodárnost“, na to, že máme spěch, zapomeneme na sebe a budeme si užívat blízkosti Královny posvátného růžence a Jejího Syna, který je přece ústřední postavou této přenádherné modlitby.