Pozn. redakce: S laskvým svolením autora publikujeme na pokračování apologetický text, který sestavil a ve spolupráci s Cisterciáckým opatstvím Vyšší Brod vydal P. Mgr. Ing. Jiří A. Pleskač.

3. Co znamená věřit?

Z almanachu článků pro katolickou spiritualitu Život z víry: „Vím, komu jsem uvěřil“ – fr. Efrem Jindráček OP

O nezbytnosti katolické víry ke spáse, protože, „bez víry se nelze líbit Bohu“ (Žd 11, 6). Mluvit, nebo psát o „víře“ není vůbec snadné. Důvodem těchto obtíží není jen postupující masová sekularizace a odkřesťanštění evropské společnosti a až neuvěřitelně rychlý úbytek těch osob, které jsou ochotny označit sebe sama za „věřící“ v náboženském, konfesionálním smyslu slova, ale také posun významu či přímo mnohoznačnost, jaký slovo „víra“ má. Třebaže není naším úkolem, abychom zde nyní sbírali a porovnávali nejrůznější významy a interpretace tohoto slova, zastavíme se jen před zásadní křižovatkou, která již dlouhou dobu odděluje křesťanský, katolický, význam tohoto slova od různých jiných obecně rozšířených významů, jak se s nimi setkáváme v médiích, ve filmu, v literatuře nebo i běžné řeči.

Věřit a „věřit“

Řekneme-li, že něco je „otázka víry“ nebo že něco „přijímáme vírou“, znamená to totiž pro mnohé lidi něco jako že to je „věc subjektivního názoru“, nebo přímo, že to je tak nejisté, že záleží na každém z nás, pro jakou interpretaci se rozhodne. Přijímat dnes něco „vírou“ znamená téměř všeho možné, jen ne „skrze poznání“ nebo „s jistotou“. A právě tady se diametrálně liší význam slova „víra“ a „věřit“ od teologického a zvláště pak ka tolického smyslu tohoto slova či úsloví. Abychom tedy nemluvili o dvou či více rozdílných věcech a nedopustili se jejich směšování či zamlžování, je nejprve třeba jasně říci, co slovem „víra“ míníme. Píšeme-li z pozice katolické, pak je třeba důkladně vyložit právě tento smysl, který je pro pochopení úlohy a významu „víry“ v náboženském kontextu zásadní. I zde však najdeme alespoň dva poněkud odlišné významy slova „víra“; ty však nejsou nikterak protichůdné, ale spíše komple mentární, vzájemně se doplňující.

Zásadním rozdílem od obecně rozšířeného chápání je především pojetí víry (1) jako jisté trvalé aktivní i pasivní kvality subjektu (člověka, duše), kterou nazýváme „ctností“ a která se s na prostou jistotou, ale nikoli s vnitřní „zřejmostí a pochopením“ obrací ke svému (2) objektu, kterým není nikdo menší než sám Bůh, a to jako Pravda, jako ten, který se dává v průběhu dějin poznat skrze osoby, události a společenství, které si sám vybral a zvláštním způsobem označil a k tomu uschopnil. Toto druhé pojetí víry tedy představuje jistou poznatelnou skutečnost, učení, které nese, podobně jako prve zmiňovaná ctnost, určitou Boží pečeť. Už tento stručný úvod asi stačí, abychom dosti zřetelně naznačili, jak velký je rozdíl mezi slovem „víra“ coby nejistým a iracionálním názorem a „vírou“ jako (a) ctností nebo (b) pravdou, která si dokonce nárokuje mnohem větší stupeň jistoty než jakékoli jiné lidské poznání a vědění.

Víra jako nauka

Pro pochopení nejen nezbytnosti víry, ale i jejího zcela konkrétního rozsahu a obsahu, jsou důležitá závěrečná Kristova slova v jednotlivých evangeliích, zvláště v evangeliu sv. Marka a Matouše, kde se zmrtvýchvstalý Ježíš obrací na svoje učedníky s jednoznačným prohlášením: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvor stvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16, 15–16) Neméně zajímavé je i Matoušovo svědectví: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ (Mt 28, 19–20) Tato tvrzení velmi jasně navazují už i na předchozí texty, které dosvědčují, že „víra“ v Ježíšově pojetí není jen úkonem nebo něčím neurčitým, nýbrž že má svůj přesný obsah, na kterém velmi záleží. Tak např. už v páté kapitole Matoušova evangelia Ježíš říká svým učedníkům: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen pravím vám: Dokud ne pomine nebe a země; nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání – a třeba i to nejmenší – a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší. Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký.“ (Mt 5, 17–19) V apoštolských dobách pak můžeme téměř neustále sledovat starostlivou péči jednotlivých apoštolů o neporušenost nauky, kterou oni přijali od Krista a stejně tak neporušenou ji předali dalším žákům. Připomeňme zde jen pro úplnost dva výroky apoštola Pavla: „Bratři, napomínám vás: Dávejte si pozor na ty, kdo působí různice a pohoršení proti té nauce, ve které jste byli vyučeni! Straňte se jich!“ (Ř 16, 17) nebo „Nuže, bratři, stůjte pevně a držte se těch zásad, v kterých jsme vás vyučili ať už slovem nebo listem!“ (2Te 2, 15).

Je známo, že mezi křesťany byli od počátku lidé vzdělaní i prostí, bývalí farizeové, kněží, lékaři, stejně tak jako vojáci a otroci. Velmi brzo se tak mezi křesťany otevřela otázka, jaké je nezbytné penzum křesťanské nauky, kterou má dospělý člověk znát a výslovně vyznávat. Existuje zde totiž jak nebezpečí jistého minimalismu, které by ani výslovně křesťanské nebylo (věřím v „něco nad námi“, věřím „v Boha“), tak i křesťanského intelektualismu, které si plete křesťanskou pravověrnost se studiem teologie. Někteří autoři se domnívali, že toto nezbytné a výslovné minimum bylo vymezeno autorem Listu Židům, který říká: „Bez víry se však Bohu nelze líbit; kdo chce přijít k Němu, musí uvěřit, že (Bůh) je a že odměňuje ty, kdo ho hledají.“ (Žd 11, 6) Tento text lze však jen stěží pokládat za ustanovení křesťanského minima nezbytné nauky. Jednak proto, že se jedná o popis Henochovy – tedy starozákonní – svatosti,¹ a na jiných místech pak apoštolové trvají na výslovné znalosti např. osoby Ducha Svatého.² Jednak už i sám Ježíš na otázku lidu „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ odpovídá: „To je skutek Boží, abyste věřili v Toho, koho On poslal.“ (J 6, 28–29) Podobně i sv. Petr na otázku Židů, co mají (po svém obrácení) dělat, odpovídá: „Čiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého.“ (Sk 2, 38)

Připomeneme-li si zde i výše uvedené závěry Markova a Matoušova evangelia, jedná se pokaždé o odkaz na důležitost osoby Božího Syna v souvislosti s Otcem a Duchem Svatým, tedy trinitárním Tajemstvím, které stálo od počátku v srdci křesťanské nauky, na rozdíl od židovství nebo jakýchkoliv jiných kultů.

Proto hned od počátku apoštolského působení vznikaly pro potřebu katechezí ale i pro vy mezení se od bludných nauk první symbola a kréda (vyznání víry). Nejedná se o teologická pojednání, ale právě o výslovné zformulování toho, co je pro pravověrnou křesťanskou Církev určující a nezbytné ve výše uvedeném smyslu. Mezi těmito krédy (běžně užívanými a doloženými již od 2. století) připomeňme alespoň ta nejznámější jako je třeba Apoštolské vyznání „Věřím v Boha, Otce všemohoucího.“, vyznání Nicejského koncilu (r. 325) „Věříme v jednoho Boha, Otce všemohoucího.“ nebo Konstantinopolské krédo (r. 381), které vstoupilo i do mešní liturgie. Základy i výklad katolické nauky pak byly, zvláště po Tridentském koncilu, systematicky zpracovávány a vydávány v katechismech, které mají jak duchovním, tak laikům pomoci v prohlubování znalosti obsahu víry a jejího založení na pramenech Zjevení, kterými jsou Tradice a biblické texty.³

Víra jako ctnost

Druhou a neméně významnou stránkou křesťanského smyslu „víry“ je její pojetí jako ctnosti, jako nadpřirozeného daru od Boha, který uschopňuje člověka věřit, tedy s naprostou jistotou přijmout právě onu výše popsanou nauku, která sice lidskému rozumu nijak neodporuje, ale přesto není člověku přirozeně dostupná nebo filosoficky dokazatelná. Také už v Novém zákoně najdeme texty, které evidentně slovem „víra“ nemíní jen předanou nauku, ale jistou činnost věřících, která roste nebo naopak jejich malověrností slábne. Již v Lukášově evangeliu apoštolové žádají Krista: „Rozhojni naši víru!“ (L 16, 5) Podobně pak píše i apoštol Pavel Timoteovi o víře, která se s Kristovou milostí rozhojnila spolu s láskou,⁴ v Listě Galaťanům je víra uvedena jako ta, jež působí skrze lásku nebo je i uvedena mezi plody Ducha Svatého.⁵ Tyto texty jasně dosvědčují, že vedle víry jakožto nauky je zde také víra jako reakce, jako aktivita člověka, která může sílit nebo slábnout, je Božím darem a člověk nese osobní mravní zodpovědnost za její uchování a rozvoj.

Církevní otcové věnovali velkou pozornost tématu víry a to nejen pokud jde o víru jako o „nauku“, ale také pokud jde o aktivitu člověka obdarovaného Bohem. Jeden z nejvýznamnějších scholastických teologů, pařížský biskup Petr Lombardský, hluboce inspirován texty sv. Augustina⁶, pojednává o víře také jako o ctnosti: „Víra je ctnost, kterou věříme to, co nevidíme.“⁷ Nauku o víře jako ctnosti pak ještě mnohem podrobněji rozvedl církevní Učitel, sv. Tomáš Akvinský.⁸

Zásadní úlohu při formování nauky o víře podal zvláště I. vatikánský koncil, který ji přímo definoval jako „počátek lidské spásy, nadpřirozenou ctnost, jíž s podporou a s pomocí Boží milosti věříme, že to, co Bůh zjevil, je pravdivé, ne proto, že bychom pronikli světlem přirozeného rozumu do vnitřní pravdivosti věcí, ale pro autoritu samého zjevujícího Boha, který nemůže klamat ani být klamán.“⁹ V katechismech a v teologické literatuře se tak setkáváme s klasifikací víry jako božské, nadpřirozené, vlité ctnosti,¹⁰ která má svůj podstatný základ v rozumu, jedná se o druh nadpřirozeného poznání, jehož zárukou je sám Bůh, a kde nezbytný úkon vůle, podporovaný Boží milostí, nahrazuje to, co v přirozeném poznání dokonává zřejmost, evidence pravdy. Jedná se tedy o nově stvořenou, nadpřirozenou kvalitu lidské duše, která ji uschopňuje k takovému druhu jistého poznání, kterého bez Božího obdarování žádný tvor není schopen. Již z novozákonních textů Písma však také jasně vyplývá, že tato ctnost, třebaže je v našem pozemském životě ke spáse nezbytná, ve věčnosti pomíjí, protože už pro tento druh poznání není místa: Boží Trojice a všechny pravdy v Ní obsažené se potom u spasených stanou zřejmými, a evidentními ve světle slávy.¹¹

Víra a „víry“

V souvislosti s křesťanskou a potažmo katolickou vírou jako naukou a jako ctností, otevírá se téměř současně také téma jiných náboženských skupin. Zde je třeba podle výše uvedených zásad dobře rozlišovat použití významu slova „víra“: ne každé učení a náboženství má charakter Bohem zjevené pravdy a ne každé přesvědčení a názor má povahu ctnosti, daru Božího člověku pro jeho spásu. Lidé, kteří dříve přijatou katolickou víru odmítli, víru jako ctnost samozřejmě ztratili. Tento dar není možné bez mravní zodpovědnosti ani „odložit“ nebo se jej nějakým způsobem nevědomě „zbavit“. Víra, jako Bohem vlitá ctnost, je ze své podstaty zcela trvalá a jen svobodné odmítnutí nebo dlouhodobá lhostejnost ji může z lidské duše vypudit. Těmto lidem však často zůstává jisté „náboženské přesvědčení“, které ovšem není totožné s původní ucelenou schopností pevně věřit zjeveným pravdám a přidržovat se církevní autority jako Božího nástroje v jejím předávání. Poněkud odlišným případem jsou nekatoličtí křesťané, kteří byli pokřtěni a v základech biblického poselství i vychováni; křesťanskou nauku však ve své úplnosti, tak jak se nachází v katolickém učení, nikdy nepoznali a proto ji ani nemohli odmítnout a provinit se proti víře.¹² Jen jejich svědomí a Bůh sám, který je nepochybně svou milostí pobízí k plnosti pravdy, mohou vědět, nakolik je jejich dosavadní „neúčast“ v plném společenství Církve Kristovy pod vedením Petrova nástupce důsledkem nezaviněné neznalosti, a kde začíná i osobní podíl na setrvání v tomto stavu. Teprve zpětné svědectví těch, kdo k plnosti křesťanského učení a církevního společenství s pomocí milosti Boží došli, může poskytnout věrohodný obraz o případném vnitřním zápase, který tito lidé ve svém srdci svádějí.

Také nekřesťanská náboženství obsahují některé pravdy, které se s křesťanským Zjevením shodují nebo mu alespoň neodporují. Tyto, samy o sobě pravdivé, nauky jsou ale poznatelné i filosoficky, přirozeným lidským rozumem a není zde důvod předpokládat nějaký nadpřirozený Boží zásah a ani nejsou nějakým specifikem těchto, ve svém celku jinak nepravdivých náboženských systémů,¹³ jiné jsou pak historicky převzaté z křesťanského učení. Dokonce i otázka mučednictví a „zázraků“, které se vyskytují i mimo zjevené náboženství, je třeba posuzovat vždy v kontextu nauky, která je v nich předkládána a nikoli nauku podle úkazů, které ji provázejí.¹⁴ I mnohé čistě filosofické směry a politické strany mají své „mučedníky“ aniž by to cokoli vypovídalo o jejich pravdivosti nebo dokonce nadpřirozeném charakteru. Boží milost již v řádném běhu života a lidských dějin pomáhá každému člověku, aby Boha poznal, aby uvěřil a aby k němu došel skrze Božího Syna Ježíše Krista, protože „není v nikom jiném spásy; neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy,“ jak vyznal už apoštol Petr před židovskou veleradou (Sk 4, 12).

Víra, církev a spása člověka

Jak z výše řečeného vyplývá, přijetí křesťanského učení nadpřirozenou vírou ve své úplnosti, tak jak bylo svěřeno apoštolům a jejich nástupcům, včetně plného společenství s římským biskupem, Petrovým nástupcem, které je trvale a nadpřirozeně zpečetěno svátostí křtu a účastí i na dalších svátostech, představuje nezbytný krok v řádném plánu spásy tak, jak ho podává Nový zákon a církevní Tradice. Velmi názorně to dosvědčují starokřesťanské písemné památky, zvláště např. tzv. Atanášské vyznání víry nazvané podle prvních latinských slov Quicumque, které pochází nejspíše z 5. století, a které pro svou přesnost a jednoznačnost došlo všeobecného rozšíření, včetně zařazení do liturgických modliteb: „Kdokoliv chce býti spasen, tomu jest především třeba, aby se držel katolické víry. Kdo by ji celistvou a neporušenou nezachovával, beze vší pochyby na věky zahyne. Víra katolická pak jest, že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v Jednotě. ( … ) Toto jest víra katolická; kdo by ji věrně a pevně nezachovával, nemůže být spasen. Amen.“¹⁵ Mezi dalšími můžeme připomenout bulu papeže Bonifáce VIII. Unam sanctam z 18. listopadu 1302¹⁶ nebo prohlášení o sjednocení koptských křesťanů ze 4. února 1442 na 17. všeobecném koncilu ve Florencii.¹⁷

Sama katolická Církev si byla ale také vždy vědoma, že tomuto vytouženému přijetí všech lidí do Kristova ovčína nemusí vždy bránit jen zlá vůle. Církev i její učení se děje v prostoru a čase, třebaže Boží milost, ale i lidský rozum, nepřivádějí k poznání Boha vždy jen ve spojení s viditelnou církevní institucí: řada lidí žila před příchodem apoštolů či misionářů do jejich země, ale i řada katechumenů přirozeně zemřela anebo dokonce podstoupila mučednickou smrt pro Krista, aniž stačili přijmout svátostný křest a mnozí lidé jsou vychováváni v tak uzavřeném a katolické Církvi nepřátelském systému, že se s jejím učením a působením fyzicky či morálně nemohou setkat. Můžeme se proto domnívat, že někteří upřímně smýšlející lidé žijí bez vlastní viny jen ve stavu jakéhosi „křtu touhy“, aniž by ho ve svém životě stačili nebo mohli plně rozvinout. Proto i papež Pius XII. schválil dekret Sv. Officia, který odmítá zužující pojetí jinak starokřesťanské zásady „mimo Církev není spásy“ tak, že by výslovná příslušnost každého člověka k viditelné instituci katolické Církve byla nutně vždy a všude nezbytnou podmínkou spásy.¹⁸ Vedle této krajnosti však nesmíme pominout jistou nezbytnou spoluúčast každého člověka na své spáse, která zahrnuje minimálně upřímnou snahu o život podle rozumových zásad (svědomí) a hledání Boha podle svých lidských možností, protože odmítání Boží existence a jeho základních přirozeně poznatelných vlastností považoval už i apoštol Pavel za neomluvitelné a to dokonce i u pohanů.

V posledních letech bylo mnoho řečeno a napsáno o ekumenickém úsilí. Také „ekumenismus“, podobně jako „víra“, bývá chápán velmi různě, a proto je třeba dobře rozlišovat, co tímto úsilím chceme říci. Existuje ekumenismus tak, jak byl prezentován a zamýšlen papežem Janem XXIII., totiž jako úsilí všech pokřtěných, zvláště katolických křesťanů, o odstranění nevědomosti, nenávisti a předsudků, aby se „odděleným bratřím“ snáze umožnilo poznat plnost katolické nauky a jejich návrat do společenství s Petrovým nástupcem. Takové úsilí je nepochybně nanejvýš chvályhodné a záslužné, takže ho nelze než intenzivně podporovat. Existují však i takové interpretace, hojně prezentované nejširší veřejnosti, které zaměňují tento prvotní význam a apoštolské úsilí s náboženským relativismem, lhostejností vůči konfesním rozdílům, popíráním nezbytnosti přijetí celého rozsahu katolického učení a viditelného přijetí do společenství katolické Církve. Takové pojetí je ale nejen v rozporu s celým Novým zákonem, křesťanskou Tradicí, představuje blízkou příležitost k hříchům proti víře, ale především se proviňuje proti nejvyšší ctnosti, kterou je křesťanská láska: zamlčovat, odpírat nebo i překrucovat zjevené pravdy o Církvi a o prostředcích ke spáse, je mnohem větším hříchem, než odepírat našim bratřím a sestrám potřebné prostředky k pozemskému životu. Toto smýšlení už také přineslo své neblahé plody v podobě ztráty misijního ducha u mnoha křesťanů a v utvrzování nekatolíků v jejich stavu nebo dokonce jejich odrazování od vstupu do plného společenství s Kristovým náměstkem.

fr. Efrem Jindráček OP

Víra je dobrodružství i vztah

Protože Abrahám¹⁹ věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat; vystěhoval se, ačkoliv nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec. (srov. Žd 11, 8–9)

Bůh nás zve

Křesťanská víra není soubor pouček a nařízení, ale osobní vztah důvěry. Bůh důvěřuje nám, že přes všechny kopance nakonec dobře použijeme to, co do nás vložil. A zve nás, abychom důvěřovali jemu. Je to výzva.

Odvaha risknout to

Věřit Bohu znamená přijmout tuto výzvu a vydat se s ním na cestu. To vyžaduje odvahu vyrazit do neznáma, bez vlastního zajištění. Odvahu risknout to a spolehnout se na Boží jištění, na to, že On cestu zná a dovede mě do cíle. Je to dobrodružství.

Neboj se! Zkus to!

Žít z víry přináší i dílčí Boží výzvy, kdy nám říká: „Neboj se! Zkus to! Se mnou na to máš.“ Uvěřím mu a přijmu jeho výzvy?

Seznam všech pokračování

1. díl (Proč věřit v Boha?)
2. díl (Důkazy Boží existence)
3. díl (Co znamená věřit?)
4. díl (K čemu je zde církev? Jak dosáhnout pravého štěstí v nešťastném světě? Proč věřit, poslouchat a milovat Boha?)
5. díl (Vnitřní uzdravení)
6. díl (Rizika života bez Boha a v hříchu. Co je hřích a jeho důsledky. Co po nás žádá Bůh?)

Použité zkratky

Literatura

Poznámky