Slovenská katolická publicistka Mária Magotsová se na portálu www.christianitas.sk 17.5. v článku „Prečo je aj pozitívne myslenie okultizmus?“ zamýšlí nad nebezpečím tzv. pozitivního myšlení v souvislosti s okultismem a magií. Slogan „pozitivního myšlení“ je široce používaný i v české společnosti včetně katolíků.

Obecně se pod tímto pojmem rozumí myslet jen na objektivní dobro pro sebe i pro druhé. To si ale představují i mnozí naši věřící tak, že nebudou sdělovat žádné „negativní informace“, pouze ty pozitivní. Proto bývají u nich obvykle nemile viděni ti, kdo mluví a píší o rozkladu morálky a vůbec základních hodnot v současné společnosti a zejména v Církvi, nebo o perzekuci věrných katolíků. Jakmile poukážeme na amorální chování Mohameda, Luthera, Voltaira, Lenina atd., na krvavá pronásledování katolíků ze strany mohamedánů, protestantů, osvícenských revolucionářů za tzv. Velké revoluce, bolševiků aj., na šíření principiálních bludů uvnitř Katolické církve po II. vatikánském koncilu, tak je to „záplava negativních informací“ – a my prý přece potřebujeme pouze ty „pozitivní“, které musí vyplývat z našeho „pozitivního“ a nikoli „negativního“ myšlení.

Nepopíráme, že mluvit a psát o dobrém a příkladném chování a jednání druhých je nutné a my se snažíme podobně jako jiné weby katolické Tradice ve světě toto neopomíjet. V Církvi existovala a dodnes existuje záplava světců a světic, kanonizovaných i nekanonizovaných, kteří jsou pro nás příkladem a povzbuzením. Jenže realitou je také ďábel a spolu s ním objektivní zlo. Proto nelze před ním zavírat oči a tvářit se, že není. Božský Spasitel věnoval značnou část svých veřejných kázání a řečí právě pranýřování satana a zla, jež šíří, tudíž i Jeho by nejspíš dnešní velcí propagátoři „pozitivního myšlení“ obvinili z hlásání „převážně negativních informací“.

Když hoří dům nebo povodeň zaplavuje můj pozemek, nemohu o tom mlčet a mluvit jen „pozitivně“, jak mám v bytě všechno na svém místě nebo jak mi na zahradě zelenina pěkně roste, a ignorovat stávající ohrožení. Právě tak nesmím lhostejně přehlížet, že v Církvi se dnes oficiálně i z nejvyšších míst popírají základní pravdy věrouky a mravouky – a pokrytecky se přitom odvolávat na jakési „pozitivní myšlení“.

Jenže tento nesprávný a pokřivený postoj nemá jen přirozené, nýbrž i nadpřirozené konotace – a to už je hodně nebezpečné. S ideou tzv. pozitivního myšlení vystoupil zhruba v polovině 20. století v USA Norman Vincent Peale († 1993), protestantský pastor tzv. metodistické církve a svobodný zednář 33. (nejvyššího) stupně zasvěcení. Stal se známým mj. i svojí knihou „Úvod do svobodného zednářství“, v níž glorifikuje toto hnutí jako prý nezbytnou cestu k záchraně světa. Bytostně nenáviděl Katolickou církev jako „modlářskou sektu“, v prezidentských volbách r. 1960 horlivě agitoval proti kandidatuře Johna F. Kennedyho právě proto, že byl katolíkem. Už tato biografická data by tudíž měla u katolíků, kteří se staví kladně k tzv. „pozitivnímu myšlení“, zapnout varovnou kontrolku.

Peale obdivoval Freuda a jeho psychoanalýzu. Zkonstruoval na základě studia Freudových a Jungových spisů teorii, že prý pozitivní myšlenka vytváří jakési zvláštní „pozitivní vlny“, které ničí všechno zlé jak u samotného původce, tak i u těch, k nimž jsou vysílány. Když jsem např. nemocný rakovinou a začnu horlivě myslet na to, abych se uzdravil, tak tyto pozitivní vlny vycházející z mého mozku prý rakovinu zničí. Když prý nutně potřebuji peníze k nějakému dobrému účelu, tak stačí si údajně vsadit v loterii a intenzivně si přát, abych vyhrál. Mé „pozitivní vlny“ toto podle Peala způsobí. Stejně tak prý ve vztahu k druhým. Když chci někoho změnit k lepšímu, když např. při přepadení lupičem se chci bránit, tak opět mám prý myslet „pozitivně“, vysílat „pozitivní vlny“, jež vyvolají, že tento darebák zamýšlený zlý skutek nakonec nevykoná. To, že v životní praxi toto normálně nefunguje, vysvětluje Peale tím, že prý většina lidí nemyslí na dobro náležitě „intenzivně“ a tak neuvolňuje pozitivní vlny „dostatečně“, proto je prý třeba se tomu pořád učit – a co nejvíc osob tomu „naučit“.

Tyto představy Peale sdělil ve své knize „Tajemství pozitivního myšlení“ a hlásal je v četných kázáních, na přednáškách a v rozhlasových a televizních pořadech. Uváděl příklady mnoha známých postav politiků, vědců a herců, kteří prý dosáhli životních úspěchů díky svým „pozitivním vlnám“. Odborníci z řad neurologů, psychiatrů a dalších mu však dokázali podvody, poněvadž předkládá životní příběhy některých lidí, které se nikdy nestaly, nebo publikuje jako fakta něco, co není schopen doložit. Přesto ale se nakonec jeho teorie „pozitivního myšlení“ stala ve světě neobyčejně populární. Za svou ji přijalo i celosvětově nechvalně známé hnutí New Age, což je poslední stadium svobodného zednářství silně se opírající o magii a okultismus.

Z úhlu pohledu katolické nauky je hlavním argumentem pro kategorické odmítnutí teorie pozitivního myšlení vyvyšování člověka a opomíjení Boha. V případě životních těžkostí, jako jsou nemoc nebo špatná sociální či jiná podobná situace, mi prý nepomůže Bůh, proto Peale a jeho stoupenci nikde nehovoří o potřebě obracet se k Němu v modlitbě, nýbrž pomohu si já sám jako člověk, když začnu vysílat své „pozitivní vlny“. Já jako člověk jsem tím mocným a silným, nikoli Bůh. A to za pomoci jakési vnitřní přirozeně nedefinované a neprokázané síly zvané „vlna“, kterou musím na principu tzv. pozitivního myšlení uvolnit. Tím se ovšem ocitáme jednoznačně v okultismu a magii. Katolický křesťan se proto nebude nějakým „pozitivním myšlením“ vůbec zabývat. Nepotřebuje to. Stačí mu nauka Církve, Písmo sv. a posvátná Tradice. Tam nachází neustálou inspiraci ke konání dobra a k zabývání se dobrem, k naplňování svého nitra dobrými a ušlechtilými myšlenkami. Přitom ale nemůže ignorovat existenci zla nejen ve světě, ale i u sebe samotného. Zla fyzického i mravního. Nezabývat se jím a nestanovit strategii, jak mu čelit, znamená zbaběle strkat hlavu do písku.

Ano, člověk sám o sobě je vůči zlu, jehož původcem je zlý duch, bezmocný. Jenže má mocného pomocníka mimo tento fyzický svět: trojjediného Boha. Obracet se k Němu s důvěrou je jeho jediná šance. Pokud ho nevyslyší a neuzdraví třeba z nemoci, tak ví, že by toto uzdravení nebylo k jeho prospěchu. Největším dobrem člověka není tento pozemský život, ale věčnost – a co je mi platné, když se uzdravím třeba i zázračně z choroby, ale zneužiji toho natolik, že ztratím to nejdůležitější: blažený život po smrti na věky. Tato pokorná odevzdanost do Božích rukou je důvodem k opravdové radosti, i když se setkávám se zlem na každém kroku. S Boží pomocí mi ono neuškodí, i kdyby mne zasáhlo na nejcitlivějším místě. Bůh má totiž pro mne, jestliže zůstanu věrný Jeho přikázáním, připraveno to největší a nejvyšší myslitelné dobro: věčnou blaženost. To je to pravé „pozitivní myšlení“ bez jakékoliv magie a bez spoléhání se na sebe místo na Boha, vtělené Dobro a vtělenou Lásku.