Praktikující věřící katolíci uvádějí jako odpověď na tuto otázku různé důvody, převážně subjektivně motivované. Víra pomáhá v životní orientaci nebo v různých těžkostech, Bůh buď přímo nebo prostřednictvím Matky Boží či některého světce uzdravil z nemoci nebo vyslyšel prosbu, pro někoho je svědectvím o existenci Boha a pravdivosti katolické nauky ušlechtilý život nebo morální postoj konkrétního katolického křesťana apod., pro jiné je zase argumentací k obhajobě víry náboženská výchova, kterou získali od rodičů či prarodičů a jejich příklad atd.

To všechno je správné a díky za to! Lze říci, že každý katolík má svůj subjektivní důvod, proč věří, proč se modlí, přistupuje ke svátostem a snaží se žít podle Božích a církevních přikázání. Ten je nepochybně důležitý a potřebný, leč – a nikdo si to nevykládej špatně – sám o sobě nestačí. Nutno připojit ještě známý výrok sv. Pavla „Vím, komu jsem uvěřil!“ Věřím na prvém místě Ježíši Kristu, Božímu Synu. Věřím tomu, co On jako Bůh lidstvu zjevil. Církev, kterou založil, mi o tom poskytuje informace platné pro všechna staletí. Věřím – to znamená, že přijímám všechno jako pravdu, neboť to řekl sám Ježíš Kristus, Boží Syn, jenž dokázal nejpřesvědčivěji své Božství tím největším zázrakem – vzkříšením z mrtvých. To je obsaženo v Písmu svatém a v Tradici, čili nauce, kterou Církev převzala od Krista a aktualizuje ji v každé době, aniž by tím popřela jedinou větičku z toho, co dříve učila. Věřím – to znamená, že přijímám tyto pravdy svým rozumem a svou vůlí, neboť vím, že za tím vším stojí hned na prvopočátku osobní svědectví apoštolů, učedníků a vůbec všech Ježíšových vyznavačů, kteří ho osobně poznali, a většina z nich za toto svědectví položila život na popravišti. Nikdo neobětuje život za něco, o čem ví, že je to nepravda, leda blázen. Ty stovky prvotních mučedníků, kteří dosvědčili, že se osobně setkali s Kristem, viděli ho konat zázraky, stanuli před jeho prázdným hrobem nebo se jim on sám zjevil jako Zmrtvýchvstalý, ti blázny být nemohli, tak hromadný výskyt duševně nemocných se nikdy nikde nekonal a je i podle psychologie a sociologie nemyslitelný a absurdní. Ani tento souhlas rozumu a vůle však ještě nestačí. Věřím – to neznamená říci pouze „ano je to pravda, co Církev učí“.

Víra je také odhodlání, svobodné rozhodnutí rozumem a vůlí plnit všechno, k čemu On, Ježíš, skrze Písmo sv. a Tradici vyzývá. Věřit učiteli zeměpisu či matematiky nebo hlasateli televizních zpráv je něco diametrálně odlišného od onoho „věřit Kristu“. Zatímco to první předpokládá pouhé rozumové přitakání větám, které slyším, uznání, že jsou pravdivé, to druhé chce něco mnohem víc: následovat Ježíše ve svém osobním životě, osvojit si Jeho pohled na druhého člověka, na lidstvo a svět, a podle toho se chovat a jednat. „Věřit“ se zde nerozlučně pojí se slovesem „konat“, jak píše sv. Jakub, že „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,20). Správná katolická víra, ortodoxie, v sobě zahrnuje i správné jednání podle ní, ortopraxi. Říká-li tedy zdravotník, že věří, ale přitom dělá potraty nebo při nich asistuje, tak nemluví pravdu. On možná pouze rozumem uznává, že to, co říká Bůh skrze Církev, je pravdivé, ale pokud sám se tím ve svém jednání vědomě a dobrovolně neřídí, nelze ho v přesném slova smyslu pokládat za věřícího. Totéž konstatovali nedávno někteří biskupové USA na adresu těch politiků, kteří rádi zdůrazňují svůj katolicismus a říkají, že osobně jsou proti potratům ve smyslu nauky Církve, ale toto prý nemohou veřejně prosazovat, neboť by tím „vnucovali“ své přesvědčení jiným. Jinými slovy tedy: víra je pouze jejich soukromou záležitostí, což ovšem odporuje celé katolické nauce, jež spočívá právě na vydávání svědectví světu a na prosazení Kristova evangelia do všech sfér společenského života. Rovněž tak je těžké nazvat věřícím podnikatele, který slovy uznává katolickou zásadu spravedlivé ceny zboží a spravedlivé mzdy zaměstnancům ale přitom říká, že on to nemůže realizovat, neboť jinak by prý neobstál v konkurenci.

Zde je hlavní kámen úrazu, proč tolik lidí nevěří. Kdyby víra znamenala pouhé uznání, že to, co je obsaženo v Písmu sv. a Tradici, je pravdivé, statistiky by nejspíš vykazovaly daleko méně ateistů a nábožensky lhostejných lidí, neboť články víry neodporují lidskému rozumu, jak postřehl ve 20. století německý spisovatel Reinhold Schneider, když napsal: „Rozum víru nijak neboří.“ Jenže sloveso „věřit“ zahrnuje i úsilí uvést katolickou nauku do svého osobního života a do života prostředí, v němž se pohybuji, ať už se jedná o rodinu, zaměstnání, přátele, organizace, politická sdružení atd., a to je právě to těžké, do čeho se mnoha lidem „nechce“, proto raději hledají všechny možné výmluvy, aby nemuseli věřit, jak výstižně konstatoval před více než půl stoletím kardinál Michael Faulhaber z Mnichova. A právě proto věřím. Věřím, protože katolická víra není určena pouze mně jako můj čistě osobní názor, ale všem lidem – a já ji mám zprostředkovat tam, kde žiji. Věřím, protože ona není žádnou suchou naukovou teorií, ale impulzem k životu, na jehož konci je setkání s milující a milovanou bytostí – trojjediným Bohem. Věřím, protože Vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých jednoznačně odhaluje, že víra není mrtvou literou, nýbrž osobním vztahem s Bohočlověkem, který definitivně přemohl smrt a nabízí nesmrtelnost každému, kdo o ni stojí. Věřím, protože reálně zakouším a prožívám toto spojení s Pánem, a také s Pannou Marií a svatými, neviditelné, avšak hmatatelné skrze svátosti, modlitbu a meditaci. Věřím, protože zjišťuji, že On právě prostřednictvím svátostí, modlitby a adorace mění můj život k té konečné podobě, která je potřebná k trvalému životu s ním na věčné věky.