Jedním z oblíbených výpadů protikatolické agitace je ničení sakrálních pamětihodností jiných náboženství. Poukazuje se zejména na období Římské říše od 4. stol. dál, kdy katolické křesťanství bylo státním náboženstvím.

Nebudeme tvrdit, že katolíci se likvidace pohanských kultovních výtvorů nedopouštěli. Koneckonců i sv. Cyril a Metoděj na Velké Moravě, jak se dozvídáme z jejich životopisů, káceli pohanské modly.

Bylo jasné, že starověký křesťanský stát nemohl pohanské rituály tolerovat, neboť sv. Pavel píše, že „to, co obětují pohani, obětují zlým duchům a ne Bohu…“ (1 Kor 10,20), a dále, že pohanská modloslužba „svolává Boží hněv z nebe“ (Řím 1,18). Pohanské kulty byly nerozlučně spojeny s magií, rituální prostitucí a někdy i s lidskými obětmi. To nemohl křesťanský stát v žádném případě trpět, i když pohané nebyli násilím nuceni ke křtu, protože jeho platnost by v takovém případě byla pochybná (absence opravdové víry, nedobrovolné přijetí svátosti pod hrozbou represe). Proto, i když kult antických bohů byl zakázán a jejich modly ničeny, nikdy nedošlo ke krvavému pronásledování pohanů, ti naopak po celou dobu trvání křesťanské Římské říše zaujímali často vysoké postavení ve státní správě a v senátu, aniž museli své přesvědčení tajit.

Přesto polský církevní historik a dnes arcibiskup v Lodži Grzegorz Ryś (tvrdý modernista) píše ve svém spise „Inkvizice“, že prý křesťanství se v tomto období jeví „jako mnohem méně tolerantní než jiná náboženství“. Je to lež snadno vyvratitelná faktem, že zatímco křesťané mohou uvést stovky jmen mučedníků popravených a umučených pohanským Římským státem před rokem 313, odpůrci Církve nejsou schopni předložit jediné jméno pohanského mučedníka z rukou křesťanů z období po r. 380, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím. Ani proslulá Hypathia, novoplatónská filozofka z Alexandrie, jejíž odsouzeníhodná vražda je neustále protikatolickými autory přetřásána, se nestala obětí nábožensky, nýbrž politicky motivované nenávisti.

Křesťanský Římský stát se tak naopak ukázal jako nesrovnatelně tolerantnější než jeho pohanský předchůdce. Nemohl ale respektovat jedno: veřejný pohanský rituál. Ten mohl probíhat pouze v odlehlých vesnicích v soukromí. Takový stav vedl skutečně k ničení antických kultovních předmětů.

Jenže máme zde druhou stranu téže mince. Jak je možné, že přesto přese všechno se právě ve vatikánských muzeích nachází obrovské množství soch a bust antických bohů a dalších pohanských rekvizit? Odpověď je snadná: Katolická nauka považuje každou modloslužbu spojenou s okultními praktikami, sakrálním smilstvem nebo dokonce s lidskými obětmi za těžký hřích, duchovní zločin, jenž svolává na lidstvo prokletí a zve démony do života jednotlivců i společnosti. Proto za určitých okolností – když není možné jiné řešení – považuje za správné pro dobro člověka artefakty spojené s těmito rituály likvidovat.

Nicméně Církev si je a vždycky byla rovněž vědoma, že mezi těmito rekvizitami se nacházejí i umělecky hodnotná díla, která si zaslouží, aby byla uchována nikoli ke službě zvrácenému kultu, ale jako svědectví historie. Proto umělecky cenné kusy Církev neničila, nýbrž uchovávala v příslušných depozitářích klášterů. Díky Katolické církvi máme dochovány i písemné pamětihodnosti antické civilizace: básně Homéra, Vergilia nebo Horatia, dramata Sofoklova nebo Aischylova, spisy Herodotovy, Caesarovy nebo Tacitovy atd. Bez mravenčí práce většinou bezejmenných mnichů, opisovačů těchto literárních děl, bychom dnes věděli o antice mnohem méně.

Církev ale sama pěstovala vlastní křesťanské umění. Románské a gotické katedrály, nádherné monstrance, barokní sochy, východní ikony a obrazy v latinských chrámech… to vše má nejen souvislost s liturgií, ale je též předmětem obdivu všech esteticky cítících osob.

Průnik novopohanství a satanismu do umění

Dnešní neomodernistický rozvrat však přináší něco dosud nevídaného i v této oblasti. Pohanský kult a jeho předměty pronikají přímo až do sakrálního prostoru katolických chrámů. Nejsmutnějším dokladem jsou sošky pachamamy (matky země a bohyně plodnosti starých Inků), umístěné r. 2019 v chrámu Santa Maria in Transpontina v Římě (ve vatikánských zahradách proběhl dokonce za účasti papeže Františka rituál k poctě této figury). Mladý rakouský tradiční katolík Alexander Tschugguel neváhal, sebral je a hodil do Tibery. Papež František ovšem „neopomenul“ vyslovit nad tímto počinem lítost a omlouval se. Sošky pachamamy nejsou žádným uměleckým dílem, kult tzv. „matky země“ je pohanský a démonický. Jejich umístění v katolické svatyni nelze nazvat jinak než čistým rouháním, proto pan Tschugguel si zaslouží náš obdiv a úctu.

V katolických zařízeních, někdy dokonce i v chrámech, se stále častěji setkáváme jednak s artefakty sloužícími pohanským kultům, jednak s přímo rouhačskými, pornografickými a satanistickými výjevy. Toto pseudoumění bez vkusu a logiky (pravé umění charakterizují podle teoretiků estetiky krása a řád, jak je dlouhodobě dostatečně známo) obsahuje velmi často invektivy proti Kristu a Jeho skvostné nauce. Modernističtí hierarchové nejenže neprotestují, ale naopak se obracejí s káravě zvednutým prstem proti věrným katolíkům, kteří dávají najevo, že tyto urážky Boha, Spasitele a svaté víry jim nejsou lhostejné.

Rakouský pravověrně katolický měsíčník Glaube und Kirche 4/2023 přinesl nejnovější otřesnou zprávu z Argentiny. Ve městě Mendoza rektorka tamní Národní univerzity, která je svými vazbami k Církvi chápána též jako katolická, dala umístit do výstavní síně budovy feministický řezbářský výtvor připomínající rakev ve tvaru kříže. Na něm je zpodobněno zcela nahé lidské tělo s lebkou krávy místo obličeje člověka, od pasu nahoru mužské, od pasu dolů ženské se zvýrazněním přirození. Kolem jsou umístěny květy. Abychom zabránili pohoršení, nebudeme snímek tohoto vrcholně rouhačského a odporného „díla“ zveřejňovat, je to otřesně hnusné.

Po instalaci tohoto „krucifixu“ pohár trpělivosti místních věrných katolíků přetekl. Nejprve žádali svého arcipastýře dopisem, aby se postaral o „odstranění“ takového „díla“, když neuspěli, shromáždili se k modlitbě a poté vyrazili do budovy univerzity. Rouhačský výtvor zničili.

Arcibiskup mons. Marcelo Colombo ostrými slovy odsoudil ve veřejném prohlášení tento údajný „akt fyzického násilí“, přitom ale neřekl jediné slovo o urážce Pána a katolické víry. Nepřátelé Kristovi se mohou pod pláštíkem „svobody uměleckého projevu“ svým tak zvaným „uměním“ bezmezně rouhat, propagovat pohansko-satanistické rituály a pornografii, když se ale katolíci brání a takové výtvory, nota bene bez jakékoliv umělecké hodnoty, zničí, dočkají se od svých pastýřů nikoli podpory, nýbrž naopak slov odsouzení. Těm vůbec nevadí, že se jedná o boj proti Kristu. Katolíci si toto všechno musí nechat líbit, takový je trend značné části pokoncilní hierarchie, která někdy dokonce umísťuje podobné výtvory i v katolických chrámech a v budovách církevních zařízení.

V Rakousku před několika lety dnes již zesnulý statečný bojovník proti pornografii Martin Humer navštívil vídeňskou obrazovou galerii, postříkal červenou barvou a tím zničil obraz, na němž byli namalováni katoličtí světci a papežové spolu s Matkou Terezou při skupinové souloži. Malíři nabídl odškodné z vlastní kapsy. Nic nepomohlo, stanul před soudem a byl odsouzen na podmínku. Z vídeňské arcidiecéze, tehdy již vedené kardinálem Christophem Schoenbornem, se nedočkal žádné podpory.

U nás v Brně r. 2018 se hrálo v divadle představení, kde Ježíš sestupuje z kříže a znásilňuje muslimku – a reakce naší hierarchie s výjimkou kardinála Dominika Duky a některých kněží nulová. K jejímu zahanbení vzešel odpor především z řad katolických laiků, rovněž členové spolku zvaného Slušní lidé, ne všichni věřící, vtrhli na jeviště, aby tuto satanskou hnusotu překazili.

Zpráva na www.pch24.pl hovoří o tom, že v budově Evropského parlamentu byl instalován obraz Krista v obklopení apoštolů-sadomasochistů. To samozřejmě hlasatelům tzv. synodální cesty a dialogu vůbec nevadí.

Inu, realita opravdu je taková, že od hierarchie až na malé výjimky v tomto směru nemůžeme očekávat pomoc. Jsou to modernisté táhnoucí za jeden provaz s nepřáteli sv. víry. To nás ale neosvobozuje od povinnosti bránit zjevenou pravdu, kterou svěřil Pán Katolické církvi, všemi dovolenými prostředky. I takovými, jakých použili naši bratři a sestry v argentinské Mendoze nebo výše uvedení pánové Tschugguel a Humer – a k jakým v případě nezbytnosti, když se jednalo o spásu duší a zabránění urážek našeho Pána, přesvaté Panny Marie a světců, Církev sahala v dějinách. Rouhání, satanismus a pornografie nesmějí být od katolíků tolerovány, i kdyby modernističtí rozvratníci uvnitř Církve v biskupských mitrách stokrát nabádali k opaku!