Koncepce kněžského celibátu je v současné době terčem útoků jak ze strany nepřátel Církve, kteří se snaží ho odmítat jako nesmyslný a omezující, tak i ze strany papeže Františka, který v nedávné době pronesl řadu poznámek naznačujících, že v blízké budoucnosti by se celibát kněží nemusel vyžadovat. Zkoumání raného období církevních dějin však osvětluje vývoj kněžského celibátu i skutečnost, že tato nauka konzistentně existovala od velmi raných dob.

V nedávném rozhovoru při příležitosti desátého výročí v papežském úřadu František zopakoval některé své obvyklé fráze týkající se kněžského celibátu a dělal narážky na budoucí kroky směřující k podkopání tradiční nauky Církve. „V tom, aby se kněz mohl oženit, není žádný rozpor,“ řekl papež. „Celibát v západní církvi je časný předpis: nevím, jestli se to vyřeší tak nebo onak, ale v tomto smyslu je časný. Není věčný, jako například kněžské svěcení, které je navždy, ať se vám to líbí nebo ne.“ Papež celibát označil za „věc disciplíny“ a na otázku, zda takový předpis „může být revidován“, odpověděl kladně. František takovéto poznámky dělá pravidelně po celou dobu svého pontifikátu, což média vede ke spekulacím o tom, zda nebude katolická nauka o celibátu kněží pod papežskou sekerou další na řadě. ¹

Zkoumání původu kněžského celibátu v prvních staletích Církve však osvětluje krásu a význam katolického učení v této věci.

„My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“

Některé nejranější důkazy ve prospěch celibátního kněžství najdeme už v evangeliích, v Kristově povolání apoštolů, kteří reagovali naprostým sebedarováním. Když svatý Petr pronesl: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“ (Mt 19,27), hovořil jako zástupce Dvanácti.

Šlo o povolání opustit „dům nebo manželku nebo bratry nebo rodiče nebo děti kvůli Božímu království“ (Lk 18,29). Vzdali se tedy radosti manželství, aby nesobecky odpověděli na Boží povolání ke službě kněží a biskupů Kristova mystického těla.

V prvních staletích toto povolání k celibátu „přísně vzato znamenalo nemožnost uzavřít manželství po přijetí vyššího svěcení.“² Tehdy bylo dovoleno svěcení ženatých mužů k tomuto svatému stavu, ale pouze pod podmínkou, že se „sami učiní neschopnými k manželství pro nebeské království“ (Mt 19,12). Svatý Pavel však vyjadřuje obavy týkající se potíží, s nimiž se setkává ženatý klerik: „Kdo má manželku, je starostlivý o věci světa, jak by se líbil manželce, a je rozdělen“ (1 Kor 7,33–34).

Raná Církev vytyčila zákon zdrženlivosti

Papež Lev Veliký napsal v listě biskupovi z Narbonne:

Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře, pro biskupy a pro kněze. Když byli (ještě) laiky či lektory, mohli si svobodně vzít manželku a plodit děti. Jakmile však dosáhli výše uvedeného postavení, to, co dosud bylo dovoleno, už dovoleno není. (Epist. ad Rusticum Narbonensem episcopum, Inquis, III., Resp. PL 54, 1 204a.)

Synoda v Elvíře (ca L.P. 305) se k praxi manželských vztahů po svěcení vyjádřila velmi jasně, když stanovila, že je „zcela zakázáno mít manželský styk s manželkou a plodit děti.“ Synoda v Arles (L.P. 314) šla ještě dál a konstatovala, že důvodem k této zdrženlivosti je skutečnost, že klerici „denně slouží u oltáře“ a sloužit dvěma pánům samozřejmě není možné. Tyto dekrety nebyly ničím novým, ale spíše „reakcí na panující nedodržování tradiční povinnosti, která byla dobře známa,“ jak poznamenává kardinál Alfons Stickler ve svém textu The Case for Clerical Celibacy.

Svatý Jan Zlatoústý krásně napsal, že „kněz má být tak čistý, že kdyby byl vyzvednut do nebe, mohl by zaujmout místo mezi anděly“.³ Proto vznikla praxe, kdy již ženatí kněží žili s manželkou jako bratr se sestrou bez jakýchkoli intimních aktivit. Kněz však nesměl manželku propustit, nýbrž, pokud souhlasila do budoucna se zdrženlivostí, zůstali ve zdrženlivém manželství. Církev tímto uspořádáním zajišťovala práva obou stran, a proto „ve svěcení se nemohlo pokračovat bez jejího [manželčina] souhlasu“, aby se zabránilo špatnému zacházení s ní.

Jak píše Stickler, svatý Ambrož i svatý Jeroným se velmi jasně vyslovili v tom smyslu, že ti, kdo byli vysvěceni, „nemohou po svěcení pokračovat v užívání manželství“, neboť při svěcení došlo k naprostému a okamžitému odevzdání se člověka Bohu k modlitbě a službě stádu. To se značně lišilo od židovských tradic, kde se tyto liturgické a kněžské úkony vyžadovaly jen v určité době, což knězi umožňovalo nadále plnit další povinnosti.

Papež Siricius ve výnosu Decreta z roku 385 umlčel námitky těch, kdo se odvolávali na starozákonní tradice, kdy bylo kněžím dovoleno využívat manželských práv v době, kdy nesloužili v chrámu. Tento zvyk byl však Novým zákonem odstraněn, protože „většina kněží musí denně přinášet svatou oběť,“ poznamenává Stickler.

Manželkám ženatých mužů, kteří byli vysvěceni a poté praktikovali zdrženlivost, se říkalo „presbytera, diaconissa, subdiaconissa či dokonce episcopia podle postavení jejího manžela.“ (Dnes tyto termíny samozřejmě užívají ti, kdo se snaží odůvodňovat svěcení žen, nesprávně je citují a vytrhávají z kontextu, čímž se snaží neplatně dokazovat, že raná Církev akceptovala ženské duchovní.)

Poté, co někteří odpůrci z řad africké církve vznášeli v této věci otázky a bylo třeba je řešit, byl svolán sněm, který měl nařízení o zdrženlivosti potvrdit. Tam byl nařízen celibát pro „jáhny, kněze a biskupy“ podle toho, jak Církev jednala „s některými kleriky, zejména lektory“. To by ukazovalo na celibát u všech nižších svěcení navíc ke svěcením vyšším. Vzhledem k tomu, že nižší svěcení byla předstupněm k vyšším, bylo by jedině správné a vhodné, aby se ti, kdo přijali nižší svěcení, rovněž zřekli manželských výsad, uvážíme-li, že již byli ve službě Pánu.

Od zdrženlivosti k celibátu

Tento stav, který by se dal považovat za směšování dvou naprosto odlišných povolání, však nemůže být jednoduchý. Ať jsou manželé jakkoli ctnostní, náhle přestat žít jako muž a žena pro ně nikdy nemohlo představovat hladký přechod. Církevní autority nicméně obtíže se zachováváním disciplíny zaznamenaly. Z toho vyplynula praxe a obecné uvědomění si skutečnosti, že spolužití může způsobovat problémy, a proto Stickler uvádí, že krátce po pontifikátu papeže Lva soužití „obecně nebylo tolerováno vzhledem k nebezpečí, že [tyto osoby] nezůstanou věrné závazku, který na sebe vzaly.“

Zákon zdrženlivosti tudíž vedl k zákonu celibátu. Protože manželství je zřízeno „pro dobro manželů a k plození a výchově potomstva,“ jak učí katechismus, byl by vstup do manželství s úmyslem sexuální abstinence v rozporu s účelem, kvůli němuž bylo ustanoveno. Z toho vyplynul zákaz sňatku po přijetí svěcení.

Významné je, že svatý Jeroným v pojednání Adversus Vigilantium uvádí, že „ve východní církvi … egyptské církvi a u Apoštolského stolce … se připouštějí pouze klerici, kteří jsou celibátní a zdrženliví nebo, jsou-li ženatí, se nejprve zřekli manželského života.“ Tato konkrétní zmínka je do značné míry klíčem k dějinám této věci, neboť je zřejmě jednou z prvních citací, kde je speciálně použito slovo „celibát“, a patrně se zde naznačuje, že tito klerici se upřednostňují před těmi, kteří byli ženatí.

Papež Řehoř Veliký potom zakázal „společný život kleriků s vyšším svěcením a žen, který nebyl povolen,“ a mezi tyto nepovolené ženy byly stále častěji zahrnovány manželky.

V době synody v Toursu Církev pro svěcení vybírala „více celibátních kandidátů než těch, kteří byli ženatí,“ píše kardinál Stickler.

Svatá Matka Církev ve své moudrosti chápala, že je prozíravé odstranit každou možnou příležitost k hříchu, neboť porušení slibu zdrženlivosti bylo nejprve trestáno exkomunikací a později propuštěním z úřadu. Když byli vybíráni pouze muži, kteří nebyli ženatí, bylo svaté kněžství vyhrazeno pouze pro ty, kdo byli připraveni svůj život cele věnovat tomuto nejsvětějšímu ze všech úřadů.

V celém období od samotného počátku Církve až do pontifikátu papeže Řehoře Velikého byl dán klerikům jasný precedent, aby se chovali celibátním způsobem. I když prvotní příslušníci kléru skutečně byli ženatí, po svěcení byla další manželská aktivita zakázána. Postupem času docházelo ke zpřísnění a do kněžské domácnosti měla přístup jen velmi vybraná skupina žen, která zřejmě nezahrnovala knězovu manželku. To se přirozeně vyvinulo k postupnému vybírání mužů, kteří byli panici bez závazků, a tedy nejvhodnější ke službě oltáře.

V tomto stručném zkoumání tedy můžeme vidět, že celá věc kněžského celibátu není nedávným vynálezem, který lze snadno a rychle změnit podle rozmaru jednoho papeže, nýbrž jde o praxi a nauku, která sahá až k evangeliím a je doložena i v životě rané Církve.

I když zastánci revoluce v Církvi na možný zvrat ve věci kněžského celibátu opakovaně tlačí, provést ho by odporovalo nauce i Tradici Církve od nejranějších dob.

Zdroj: Married priests? Here’s what the early Church taught about priestly celibacy

Pozn.: