Papež Pius XII. v encyklice „Mystici Corporis“ r. 1943 nazval Katolickou církev ve smyslu nauky sv. Pavla „mystickým tělem Kristovým“. Právě ono v současné době se nachází v předsmrtné agónii, možná už dokonce leží v hrobě. Ukazují to nezpochybnitelná data:

Na všech kontinentech s výjimkou Afriky a některých zemí Azie geometrickou řadou klesá počet křtů, biřmování, prvních svatých přijímání, církevních svateb a pohřbů. V Africe sice pozorujeme nárůst, ten je ale mnohem pomalejší než v době před II. vatikánským koncilem. Jinde situace již dospěla do stadia totální zkázy. Pokřtění katolíci od Církve odpadají, kostely se vyprazdňují a prodávají, mnoho farností, klášterů, seminářů a církevních škol se ruší. Kněžských a řeholních povolání ubylo takřka na nulu, mnohé diecéze na Západě již dlouhá léta nemají jediného bohoslovce. Ani u nás není situace příliš lepší. Pro srovnání: z mojí brněnské diecéze ještě na počátku 90. let bylo v olomouckém semináři několik desítek kandidátů kněžství, dnes je v tomtéž semináři pouhých 10 bohoslovců ze všech tří diecézí Moravy a Slezska dohromady. Na západ od našich hranic se prakticky již vůbec nezpovídá.

Budeme-li se ptát po příčině, tak existuje pouze jediná možná odpověď: ztráta víry. Nauka, která se z oficiálních církevních míst včetně samotného papeže Františka hlásá, je poznamenána kolosálními herezemi nejtěžšího kalibru. Pravá nauka, jež nábožensky formovala moji generaci, je už prý „překonaná“ koncilem a následným vývojem. Rapidní pád popsaný výše jasně dokládá, jaké ovoce to přineslo.

Vysvětlení hledejme v historii

Satan, Boží nepřítel, nikdy neustal a neustane ve své snaze zničit Kristovu církev. Dělal to mnoha způsoby. V posledních cca 500 letech vyvolal mohutnou protikatolickou revoluci. Ta začala protestantismem, vystoupením Luthera a Kalvína v 16. stol. Polovina střední a západní Evropy odpadla od pravé církve a přijala jejich bludy. Protestantské státy sáhly ke krvavému pronásledování katolíků. Protestantismus sice uchoval víru v Nejsvětější Trojici a v Kristovo Božství, ale odmítl Církev. Dalo by se říci spolu s Tradici oddaným americkým knězem Michaelem Rodriguezem, že protestantismus lze shrnout do sloganu „Kristus ano, Církev ne“ (viz zde).

V 18. století následovala další fáze protikatolické revoluce vyvolaná svobodným zednářstvím a ideologií tzv. osvícenství, která měla přinést „světlo“. Jistě, existuje blahodárné světlo Kristovo, ale také světlo pekelného ohně, ten rovněž „osvěcuje“, ale k totální zkáze.

Osvícenství postoupilo ještě dál než protestantismus a popřelo Boží Trojici a Kristovo Božství. Protestantské denominace, což je signifikantní, se této negaci přizpůsobily, dnes jen jejich některé menšinové denominace věří bezvýhradně v Kristovo Božství, zázraky a Zmrtvýchvstání. Osvícenství lze charakterizovat sloganem „Bůh ano, Kristus ne“, jak vyplývá ze spisů hlavního protagonisty Francoise Voltaira a dalších. Jeho stoupenci připravili ve Francouzské revoluci 90. let katolíkům krvavou lázeň s neuvěřitelnými bestialitami, které neměly od epochy pohanské Římské říše, od éry Nerona a Diokleciána, obdoby.

Satan ale pokračoval dál. Ve 20. stol. zde máme marxisticko-leninskou komunistickou revoluci, která přímo popřela existenci Boha a prohlásila neživou čirou hmotu za prazáklad veškerého bytí. Její příbuzná, nemarxistická Hitlerova nacionálně socialistická revoluce v Německu zase popřela existenci osobního Boha, ztotožnila Ho s přírodou a potažmo s člověkem tzv. „vyšší rasy“ dle nauky Friedricha Nietscheho. Revoluce založené na negaci Boha připravily věrným katolíkům příšerné pronásledování, jež trumflo i to osvícenské ve Francii.

Modernistická infiltrace protikatolické revoluce do Církve

Ďáblovou taktikou ale je, že nikdy nemá pouze jedno želízko v ohni. Vyvolával protikatolické revoluce a vraždění věrných vyznavačů Kristových, současně však inicioval infiltraci těchto rouhačských teorií přímo do nitra Církve pod nálepkami „přizpůsobení se“, „souladu s vědeckými poznatky“, „dialogu s moderním světem“, „tolerance k jiným názorům“ apod.

Již v 16. stol. se pokoušeli protestantští re(de)formátoři nejprve prosadit své hereze uvnitř Církve a rozložit ji zevnitř. Nepodařilo se, Církev na tridentském koncilu se jasně vymezila proti a znovu definovala správnou katolickou nauku. Vynikající papežové, zejména sv. Pius V., nekompromisně čelili pokusům o vnitřní rozklad.

V 18. stol. ve Francii před revolucí řada biskupů a kněží byla členy zednářských lóží a z kazatelen ničila víru lidu popíráním základních pravd, totéž se v menší míře dělo také v jiných zemích. V 19. stol. mnozí hierarchové a teologové hlásali tzv. liberální katolicismus volající po „demokratické“ struktuře Církve, v níž i heretické názory mají být tolerovány. Velcí papežové té doby, zejména bl. Pius IX., se postavili na odpor a nepřipustili, aby se uskutečnil plán zednářské lóže Alta Vendita na obsazení vedoucích míst v Církvi zednáři a liberály. Církev se tomuto náporu tenkrát ubránila.

Úspěšný byl i papež počátku 20. stol. sv. Pius X., jenž r. 1907 encyklikou „Pascendi“, dekretem „Lamentabili“ a dalšími dokumenty odvážně čelil zhoubnému vlivu tzv. modernismu, který všechno nadpřirozené v Písmu sv. buď popíral, nebo rozmělňoval. Stejně zacházel i s dogmaty, jež prý nejsou trvalými nadčasovými pravdami zjevenými samotným Bohem, ale výsledkem historického vývoje, který pokračuje dál, proto prý Církev je má a musí neustále měnit. Pius X. zavedl pro klérus antimodernistickou přísahu a ustanovil tvrdá účinná opatření k zabránění průniku modernismu na církevní učiliště. Útok pekla byl i tentokrát odražen.

Žel papež Jan XXIII. počátkem 60. let postrádal tuto zásadovost svých předchůdců. Svolal II. vatikánský koncil, kde rozhodující slovo získali paradoxně teologové, postižení za jeho předchůdce Pia XII. zákazem výuky kvůli hlásání modernistických názorů (Yves Congar, Henri de Lubac, John Courtney Murray aj.). Stali se poradci (tzv.periti) biskupů, náležejících k tzv. „progresivnímu“ křídlu. Dokumenty koncilu otevřely dokořán brány průniku heterodoxie dovnitř Církve. Hradby pravověrnosti byly prolomeny.

Modernistické hereze se postupně staly oficiální naukou fakult a seminářů. Dosavadní odmítání protestantských bludů bylo nahrazeno „ekumenickým dialogem“, odsouzení nauky nekřesťanských náboženství (muslimů, hinduistů) „postojem úcty“, obrana před ateismem „přátelským porozuměním“. Papež Pavel VI. promulgoval r. 1969 novou liturgii, v níž Bůh přestal být jejím středobodem ve prospěch člověka. Z mešních textů musely být odstraněny všechny formulace, které dosud tzv. „urážely“ protestanty, nekřesťany nebo ateisty. Mešní ritus, který více než tisíc let zpřítomňoval věřícím kalvarskou oběť Kristovu, se najednou stal nežádoucím.

Pokoncilní papežové nejenže nečelili zhoubné protestantizaci a liberalizaci Církve, ale naopak jí mnohdy i účinně napomáhali, např. Jan Pavel II. r. 1986 svým svoláním tzv. všenáboženského modlitebního shromáždění do italského Assisi, kde modlitba k trojjedinému Bohu byla postavena na roveň šamanově modlitbě ke čtyřem větrům a v katolickém chrámu se umístila na oltář soška Buddhy.

Ústupky zlu však nikdy nezůstanou stát na jednom místě. Je to nezadržitelný posun po nakloněné rovině směrem dolů. Papež František ničí i to, co ještě Jan Pavel II. a Benedikt XVI. měli odvahu bránit: katolickou morálku. V exhortaci „Amoris Laetitia“ a v doprovodných dokumentech se staví za možnost lidí žijících v neuspořádaných vztazích přistupovat ke sv. přijímání, podporuje tzv. synodální cestu podporující žehnání homosexuálním svazkům, a tichou cestou směřuje k uznání potratů Katolickou církví, když dosazuje do Papežské akademie pro život osoby vášnivě požadující legalizaci potratů (viz zde a zde) a umožňuje přímo ve Vatikánu podávat sv. přijímání propotratovým politikům (prezident USA Joe Biden, Nancy Pelosiová), ačkoliv oficiálně potraty jako takové slovně odsuzuje. K tomu ještě přistupuje jeho veřejné uctívání pohanské bohyně pachamamy ve vatikánských zahradách a indiánských pohanských bohů v Kanadě a společné prohlášení s muslimským imámem Ahmedem al Tajibem z Abú Dhabí, že prý Bůh „si přeje různost náboženství“, ačkoliv katolická nauka od apoštolských dob říká – a potvrzuje to v evangeliích na řadě míst samotný Spasitel – že Bůh si naopak přeje, aby všichni lidé přijali jediné pravé náboženství, neboť pouze ono jim může přinést spásu.

Toto již není katolická víra a lze bez obav říci, že právě tento příšerný věroučný zmatek, který nejvyšší hierarchie šíří, lidi od Církve odrazuje. Paradoxně největším nepřítelem víry již dnes nejsou vnější nepřátelé Krista, ale ti vnitřní na nejvyšších postech církevní hierarchie, lidé bez katolické víry, vyznávající jakýsi mlhavý všenáboženský synkretismus. Takový propad tady ještě nikdy v dějinách Církve nebyl. Navenek to opravdu vypadá, že Církev je mrtvá, toto mystické tělo Spasitele leží v hrobě.

Dojde někdy ke znovuvzkříšení Kristovy církve?

Odpověď na tuto otázku podle mne překvapivě zní: Nedojde, protože už k němu došlo. Proběhlo tím samým způsobem, jako v podobných, i když kvantitativně i kvalitativně nesrovnatelných situacích v církevní historii. Teď již jen čekáme, až se toto vzkříšení více rozvine a stane se zřejmějším a jasnějším.

Ve 4. stol. ovládl církevní myšlení blud arianismu, popírající Kristovo Božství. „Celý svět zakvílel, že je ariánský“ – tento výrok je připisován někdy sv. Hilariovi, jindy sv. Jeronýmovi. Naprostá většina biskupů i sám papež Liberius podlehli této herezi, nebo jí ze zbabělosti nečelili. Pouze menšinová církevní společenství kolem statečných obránců pravověrnosti z řad biskupů sv. Athanasia, sv. Basila Velikého, sv. Hilaria a dalších si uchovala pravou víru, i když jim vzali kostely. Nakonec arianismus odezněl a pravá katolická nauka triumfovala.

V 10. a 11. stol. zase Církev prožívala obrovský mravní úpadek včetně papežského Říma. Hamižná italská šlechta dosazovala na stolec sv. Petra své příbuzné, kteří vedli většinou neřestný život a upřednostňovali pohanské slavnosti před křesťanskými. Zdálo se, že Církev je mrtvá. Jenže paralelně k tomuto stavu se tichou a nenápadnou cestou rozvíjelo v benediktinských klášterech po celé Evropě asketické a po pravé reformě volající tzv. clunyjské hnutí (podle kláštera v Cluny ve Francii), které nakonec ve druhé polovině 11. století se stalo početně silným a získalo v Církvi patřičné pozice. Z jeho řad vzešli významní reformní papežové sv. Lev IX., Štěpán IX., Alexander II. a především největší reformátor na papežském stolci té doby sv. Řehoř VII. Díky těmto osobnostem se nakonec Církev opět zaskvěla ve své plné duchovní kráse.

Tento scénář, jak můžeme pozorovat, se naplňuje i dnes, i když situace je mnohem horší, neboť máme co do činění s velkým počtem hierarchů na nejvyšších místech, kteří vůbec nevěří a úmyslně systematicky pracují na likvidaci posledních zbytků pravé víry Kristovy.

Paralelně k tomu se však rozvíjí hnutí katolické Tradice, početně nepatrné, ale trvale a nezadržitelně vzrůstající. Udržuje si autentickou katolickou víru a brání ji, kněží Tradici oddaní celebrují mši sv. v ritu předchozích staletí, v němž stojí Bůh v centru dění a nikoli člověk, jako je tomu v novém obřadu.

Rozvoj těchto komunit je možno právem pokládat za zázrak vzkříšení. Byla to právě mladá generace, která poznala už jenom NOM, co objevila hlubokou pravdivost a krásu staré mše. Převažují na ní mladé rodiny s větším počtem dětí. A nejedná se o nějakou momentální módní vlnu, jak se někteří biskupové do nedávna domnívali. Kdyby tomu tak bylo, po dvou třech letech by tato „móda“, jako každá jiná, odezněla. Jenže ono to trvá a systematicky narůstá, zatímco pokoncilní novocírkvi chybí kněžský dorost, katolická Tradice ho má a počet kandidátů se zvyšuje.

Tuto skutečnost si velmi dobře uvědomují ve Vatikánu. Kdyby katolická Tradice byla pouze bezvýznamným hnutím na okraji církevního spektra, nevěnovali by jí papež František a prefekt kongregace pro liturgii kardinál Arthur Roche tolik pozornosti. Pokud ale vidí potřebu co nejvíce omezovat celebraci tradiční mše sv. a mluvit o „nebezpečí“ pro pokoncilní vývoj uvnitř Církve, tak je vidět, že si jsou vědomi, čeho mohou tato dosud malá společenství dosáhnout během pár generací.

Právě v těchto malých tradičních komunitách už vstalo Kristovo mystické tělo z mrtvých. Je to zázrak. Když před více než 50 lety ve Vatikáně Pavel VI. promulgoval Bugniniho NOM, počítalo se s tím, že tradiční ritus sám od sebe definitivně zmizí smrtí posledního pamětníka, jenž v něm byl vychován. Nestalo se tak díky arcibiskupu Marcelu Lefébvrovi a jeho společenství Tradici oddaných kněží. Mnoho mladých lidí poté našlo a nadále nachází k Tradici cestu.

Děje se tak i navzdory lidským chybám a nedokonalostem, které v tradičních komunitách existují. Jsou to typické „dětské nemoci“, o nichž věděl už sv. Pavel, když psal své dva listy křesťanským obcím v Korintu. Existuje žel vzájemná nevraživost mezi některými tradičními sdruženími – a to kvůli naprosto nepodstatným detailům, např. jestli celebrovat podle misálu Jana XXIII. z r. 1962 nebo podle starších vydání apod. Věřící, kteří na těchto prkotinách lpějí, si ovšem neuvědomují, že tady jde o mnohem víc: o bytí a nebytí Církve a pravé víry Kristovy.

Zcela kontraproduktivní je také nedostatek citlivého přístupu a pochopení ze strany některých tradičních katolíků vůči věřícím, kteří jsou svázáni s NOM, ale smýšlí pravověrně a uznávají, že ve Františkově církvi chybí to základní: pravá katolická víra. Takové je třeba pokládat za spojence a nikoli za „modernistické nepřátele“ na stejné úrovni se skutečnými vyznavači katolického liberalismu a modernismu. Jejich odpůrci z řad Tradice si neuvědomují, že tady již máme minimálně dvě generace katolíků, kteří starý ritus nezažili a byli vychováni od nejútlejších let v NOM, proto uznalý a chápající přístup je více než na místě.

To, že i navzdory těmto nedostatkům se hnutí katolické Tradice přesto rozvíjí, je podle mne dalším dokladem, že jde o zázrak vzkříšení mystického těla Kristova, tj. Církve. Vyznavači katolické Tradice vynikají v mravním životě nad členy novocírkve zejména v tom, že – jak ukazují např. nedávné statistické údaje z USA – se nerozvádějí, nejsou svým manželským partnerům nevěrní, nepoužívají antikoncepci a nechodí na potrat. Věří pevně všem dogmatům Katolické církve, jejich víru formují tradiční katechismy, u nás např. katechismus kardinála Františka Tomáška z 50. let aj.

Tradiční rodiny na rozdíl od rodin NOM mají větší počet dětí, pět není žádnou výjimkou. I v tom je naděje do budoucna, naděje, že zatímco počet členů pokoncilní novocírkve bude rychle klesat, počet údů katolické Tradice bude sice pozvolna, ale vytrvale narůstat, až se Tradice jednou stane tak významnou silou, že získá pozice i na nejvyšších místech v Církvi a provede její reformu. Sesterskými souvěrci katolické Tradice jsou také – nebo se jimi v brzké době stanou – některé komunity katolických církví východních obřadů nebo též mariánská hnutí prosazující mariánskou zbožnost na autentických katolických základech.

Takový byl Boží scénář v minulosti, jak je výše popsán, a zdá se, že Pán ho zvolil i pro tentokrát. Kéž se s pomocí Boží podaří, za to se modleme. Aleluja! Pán vstal z mrtvých! Vstává i ve svém mystickém těle, v dnešní Církvi zmítané zmatkem, nevěrou a odpadem!