V poslední době se mě řada lidí ptala: „Kdy má člověk poukazovat na liturgické excesy a snažit se o jejich nápravu?“ Moji partneři v rozhovoru byli zmateni celou řadou polopravd. Vyloučíme tedy některé mylné odpovědi.

„Aby mohl člověk napravovat excesy, musí mít dokonalou lásku a nezištné důvody.“

Nikdo nemůže vědět, jestli má dokonalou lásku, a nikdo z nás nemá důvody naprosto nezištné – a ani bychom neměli. Zbožná úcta a krása v liturgii přímo ovlivňuje náš duchovní prospěch. Proto máme nezadatelný zájem na tom, aby byla vykonána řádně. Abychom mohli udělit bratrské napomenutí, musíme mít blíženskou lásku, to jest lásku k bližnímu kvůli Bohu (to znamená chtít dobro druhého, včetně dobra spočívajícího v dodržování disciplíny církve), a být ochotni odpouštět, rozhodně ale nemusíme mít dokonalou lásku. Pokus napravit úchylku, která je jako taková definována církví, je už samo o sobě aktem lásky.

Některé excesy jsou samozřejmě horší a nesnesitelnější než jiné. Člověk musí mít jednak znalost liturgického práva a jednak jistý stupeň moudrosti, aby se v těchto situacích vyznal, a pokud mu něco z toho chybí, měl by bez váhání požádat o radu, než se rozhodne něco podniknout. Vědět, co napravovat, kdy a jak, je věcí rozlišování, které svatý Benedikt nazývá „matkou ctností“.

„Aby mohl člověk napravovat excesy, musí být na pozici autority.“

Rovněž nesprávné, neboť podle Kodexu kanonického práva z roku 1983 má každý laik právo a někdy i povinnost vyjadřovat své názory, poukazovat na problémy a žádat řešení. Každý má navíc základní právo dostávat Boží slovo (evidentně nikoli překroucené herezí) a svátosti (evidentně správně sloužené).

Kán. 212 – §1. Křesťané, vědomi si vlastní odpovědnosti, jsou povinni přijmout křesťanskou poslušností, co pastýři, zastupující Krista, prohlásí jako učitelé víry nebo ustanoví jako představení církve.

§2. Křesťané mají právo sdělovat pastýřům církve své potřeby, hlavně duchovní, i svá přání.

§3. Křesťané mají právo, dokonce někdy i povinnost podle svých znalostí, příslušnosti a postavení sdělit pastýřům církve své mínění o věcech týkajících se prospěchu církve, a při zachování neporušenosti víry a mravů a úcty vůči pastýřům, s ohledem na obecný prospěch a na důstojnost osob mají právo s tímto míněním seznámit ostatní věřící.

Kán. 213. Křesťané mají právo obdržet od pastýřů církve pomoc z duchovních hodnot církve, hlavně z Božího slova a svátostí.

Kán. 214. Křesťané mají právo na bohoslužby podle předpisů vlastního obřadu, schváleného zákonnými pastýři církve, a na vlastní způsob duchovního života, pokud je v souladu s učením církve.

[Překlad Kodexu kanonického práva prof. JUDr. ThDr. Miroslav Zedníček, vydala ČBK v roce 1992]

Povšimněte si, že kán. 214 podporuje právo věřících na bohoslužbu podle usus antiquior, neboť dostupnost této formy pro všechny věřící, kteří si to přejí, žádal papež Benedikt XVI., zákonný pastýř celé církve, jak stanovuje Summorum pontificum. Kromě toho se nikdo nemůže odvážit tvrdit, že tradiční katolická spiritualita „není v souladu s učením církve“. Proto má každý katolík právo se jí držet.

„Je pokornější, aby katolíci zlo jednoduše snášeli, než aby se snažili ho napravovat. Ukazujeme tím, že jsme trpěliví a tiší.“

Papež Lev XIII. nás v encyklice Libertas praestantissimum učí, že tolerování zla je dovoleno jen tehdy, když to společné dobro jasně vyžaduje a zlo nelze žádným přiměřeným způsobem přemoci, že takto tolerované zlo nelze nikdy schvalovat, protože to škodí životu společnosti, a že čím více je společnost vedena k tomu, aby tolerovala zlo, tím dále má k dokonalosti.

Aplikujeme-li to na církevní sféru, řekli bychom, že tolerování excesů není nikdy samo o sobě dobrem, je vždy pouze dočasné či pragmatické, nikoli věcí zásady, a že míra tolerovaného zla odpovídá zkaženosti dané společnosti. Proto se ti, kdo církev skutečně milují a mají o ni starost, budou všemi přiměřenými prostředky, které mají k dispozici, a s moudrou laskavostí snažit o vykořenění těchto zel, nakolik je to v jejich silách. Nedbalý postoj tolerance není a nikdy nemůže být katolický.

„Nechte to plavat a neřešte hlouposti. Koneckonců náš Pán je stále přítomen v Nejsvětější svátosti, bez ohledu na formu, styl hudby nebo konkrétní zvyklosti daného společenství.“

Tento omyl je ze všech nejškodlivější. Odhlédneme-li od hlubšího problému hrubého metafyzického minimalismu, který se zde projevuje a nebeskou nádheru božské liturgie, průlom Božího království do našich životů, redukuje na obojakou „platnost“ a formalistickou „zákonnost“, můžeme snad uvážit skutečnost, že to, jak zacházíme s liturgií, odpovídá tomu, jak zacházíme s naším Pánem, neboť liturgie je rouchem velkého Krále, Jeho trůnem, audienčním sálem, způsobem, jak se svěřuje do našich rukou, v dobrém nebo zlém.

Způsob, jak uctíváme a přijímáme našeho Pána při veřejné bohoslužbě, přispívá k naší cti či hanbě. Tím, jak slavíme svatá tajemství, se můžeme dopouštět všedního nebo smrtelného hříchu proti našemu Pánu. A je-li tomu tak, jsme Bohu povinováni tím, abychom ho uctívali co nejslavnostněji a nejkrásněji. Pokud to nečiníme, ačkoli bychom mohli, urážíme tím Boha a škodíme své vlastní duši.

Poučovat nevědomé a napomínat hříšníky je dílem velké lásky – skutkem duchovního milosrdenství. Musíme moudře „hrát s kartami, které máme,“ a chápat, že člověk nemusí mít úspěch, přestože má dobrý úmysl, prokazatelně své věci rozumí a jeho stížnosti jsou oprávněné. Přesto se v dnešním světě, kde Nicejský koncil nahradil všechny ekumenické koncily, budeme mýlit mnohem častěji, přidáme-li se na stranu ustrašenosti a mlčení, které znamená spoluvinu.

Jako částečný prostředek proti těmto psychologickým zábranám připojuji nejlepší pasáže z církevních dokumentů, které jsem našel, o skutečných právech věřících a naléhavosti pojmenovávání a napravování liturgických excesů. Nejdůležitějším dokumentem je Redemptionis Sacramentum z roku 2004, a proto ho cituji jako první.

Kongregace pro bohoslužbu, instrukce Redemptionis Sacramentum (25. března 2004)

[překlad do češtiny ČBK 2005]

4. Nemohou se přece v tichosti přejít přestupky, a to i velice závažné, proti podstatě liturgie a svátostí, jakož i proti tradici a autoritě církve, které nezřídka v těchto dnech v různých oblastech ohrožují slavení liturgie. Na některých místech jsou přestupky na liturgickém poli na denním pořádku, což samozřejmě nelze připustit a musí ustat.

5. Dodržování norem vydaných církevní autoritou vyžaduje shodu myšlení a slov, vnějších činů a vnitřního přesvědčení. … Slova a obřady liturgie jsou navíc věrným a po staletí zrajícím výrazem Kristova smýšlení a učí nás smýšlet jako on. Tím, že svou mysl připodobňujeme těmto slovům, pozvedáme svá srdce k Pánu. …

6. Tajemství eucharistie je příliš veliké, „než aby si někdo mohl dovolit zacházet s ním podle osobní svévole, která by nerespektovala jeho posvátný charakter a univerzální rozměr.“ Kdo naopak, i když je kněz, jedná takto a řídí se vlastními sklony, poškozuje podstatnou jednotu římského obřadu, kterou je třeba usilovně zachovávat. Jednání takového člověka v žádném případě neodpovídá hladu a žízni po živém Bohu, které pociťuje lidstvo naší doby. Není opravdovou pastorační službou a nepřispívá k pravé liturgické obnově, ale spíše obírá věřící o jejich duchovní bohatství a dědictví. Svévolné činy totiž neprospívají skutečné obnově, ale poškozují spravedlivé právo věřících na liturgické obřady, které jsou projevem života církve podle její tradice a její disciplíny. Kromě toho vnášejí prvky deformace a neshody do samotného slavení eucharistie, která je svou podstatou výjimečným způsobem znamením a podivuhodným uskutečněním společenství božského života a jednoty Božího lidu. Z toho pocházejí nejasnost v nauce, znejistění a pohoršení Božího lidu a téměř nevyhnutelně také ostré reakce. Všechny tyto prvky v naší době, kdy je křesťanský život ztěžován kvůli sekularizovanému prostředí, mnohé věřící matou a značně zarmucují.

7. Všichni věřící mají právo na pravou liturgii a především na slavení mše svaté tak, jak to církev chtěla a ustanovila a jak je to nařízeno v liturgických knihách a dalších zákonech a normách. Stejným způsobem mají katolíci právo, aby se pro ně sloužila oběť mše svaté v neporušené podobě a v plné shodě s učením učitelského úřadu církve. Je také právem katolického společenství, aby mohlo slavit bohoslužbu Nejsvětější svátosti takovým způsobem, který by ji ukázal jako pravou svátost jednoty s úplným vyloučením závažných nedostatků a všeho, co by mohlo dát vzniknout rozdělení a sektářství. …

8. Kněží ve spojitosti s tím, co slíbili při obřadu svěcení a co každoročně obnovují při Missa chrismatis, ať „k chvále Boží a k posvěcení věřících s vírou a oddaností podle tradice církve slaví Kristova tajemství, zvláště eucharistii a svátost smíření.“ Ať deformací liturgické slavnosti svévolnými změnami, vypouštěním nebo přidáváním neoslabují hluboký význam svého povolání. Jak pravil svatý Ambrož: „Církev není zraněna sama v sobě, (…) ale v nás. Dejme si tedy pozor, aby se z našich chyb nestalo zranění pro církev.“ …

9. Pokud při slavení posvátné liturgie dochází k nějakým přestupkům, jde o falšování katolické liturgie. Svatý Tomáš napsal: „Do neřesti falšování upadá ten, kdo v rámci církve projevuje kult Bohu v rozporu se způsobem stanoveným božskou mocí církve a v ní obvyklým.“ …

10. Podle možností ať se všichni zvláštním způsobem přičiní o to, aby Nejsvětější svátost eucharistie byla uchráněna jakékoliv formy neúcty a omylu a aby byly přestupky zcela odstraněny. To je nejdůležitější úkol pro všechny a každého zvlášť a všichni jsou povinni tak činit bez jakýchkoliv nenáležitých ohledů na osoby.

11. Každý katolík, ať kněz, jáhen, nebo věřící laik, má právo podat stížnost o liturgickém přestupku diecéznímu biskupovi nebo oprávněnému ordináři jemu zrovnoprávněnému právem nebo Apoštolským stolcem z moci papežského primátu. Je však náležité, aby upozornění nebo stížnost byly pokud možno podány nejprve diecéznímu biskupovi. To ať se děje stále v duchu pravdy a lásky.

Zbývající dokumenty jsou uvedeny v chronologickém pořádku.

Kongregace pro bohoslužbu, Liturgicae instaurationes (5. září 1970), č. 1

[překlad vlastní – oficiální překlad do češtiny není k dispozici]

Liturgická reforma není synonymum pro takzvanou „desakralizaci“ a neměla by být příležitostí k tomu, co se nazývá „sekularizací světa“. Liturgické obřady si proto musejí zachovat důstojný a posvátný charakter. Účinnost liturgických úkonů nespočívá v neustálém hledání nových obřadů či jednodušších forem, nýbrž ve stále hlubším pronikání do Božího slova a slaveného tajemství. Boží přítomnost zajistí dodržování obřadů církve, nikoli rituály inspirované individuálními preferencemi kněze. Kněz by si měl uvědomit, že vnucováním svých osobních inovací posvátných obřadů porušuje práva věřících a do slavení, které náleží celé církvi, zavádí individualismus a výstřednost. Služba kněze je službou celé církve a lze ji vykonávat jen v poslušnosti, v hierarchickém společenství a v oddanosti službě Bohu a bratřím. Hierarchická struktura liturgie, její svátostná moc a úcta, jež náleží společenství Božího lidu, vyžadují, aby kněz vykonával svou liturgickou službu jako „Kristův služebník a strážce Božích tajemství“ (1 Kor 4,1).

Papež Jan Pavel II., Dominicae Cenae (4. února 1980), č. 12

[překlad vlastní – oficiální překlad do češtiny není k dispozici]

Kněz … se nemůže považovat za „vlastníka“, který může liturgický text a posvátný ritus libovolně používat, jako by byl jeho majetkem, a vtiskávat mu svévolně svůj osobitý styl. Někdy se to může zdát efektivní a lépe odpovídající subjektivní zbožnosti, nicméně se vždy jedná o porušení toho sjednocení, jež nachází své náležité vyjádření ve svátosti jednoty. Každý kněz, který přináší svatou Oběť, si musí připomínat, že se nemodlí jen on se svým společenstvím, ale celá církev, která tak touto svátostí vyjadřuje svou duchovní jednotu, mimo jiné i užíváním schválených liturgických textů. Nazývat tento postoj „pouhým lpěním na uniformitě“ by pouze prozrazovalo ignorování objektivních požadavků autentické jednoty a bylo příznakem škodlivého individualismu.

Kodex kanonického práva (1983)

Kán. 846, §1. Při udílení svátostí se věrně postupuje podle liturgických knih schválených příslušným představeným, proto k nim nesmí nikdo nic svémocně přidávat, ubírat z nich nebo je měnit.

Papež Jan Pavel II., apoštolský list Vicesimus quintus annus (4. prosince 1988), č. 13

[překlad vlastní – oficiální překlad do češtiny není k dispozici]

Současně s těmito přínosy liturgické reformy musíme s lítostí přiznat více či méně závažné odchylky při její aplikaci. Příležitostně zaznamenáváme nedovolené vynechávky či přidávání, vymyšlené obřady mimo rámec stanovených norem, gesta či písně, které nenapomáhají víře ani smyslu pro posvátno, excesy při udělování generální absoluce, zaměňování služebného kněžství spojeného se svěcením a obecného kněžství věřících, které má základ ve křtu.

Papež Jan Pavel II., encyklika Ecclesia de Eucharistia (17. dubna 2003), č. 52

[překlad převzat ze stránek www.pastorace.cz]

Je bohužel třeba litovat toho, že především v počátcích let pokoncilní liturgické reformy nechyběla zneužívání, jež mnohým přinesla utrpení, z důvodů špatně pochopené tvořivosti a přizpůsobování. Určitá reakce na „formalismus“ vedla některé, v některých zemích více než v jiných, že nepovažovali za závazné „formy“, jež zvolila velká liturgická tradice církve a její učitelský úřad, a že zavedli neschválené a často zcela nevhodné novinky.

Považuji proto za svou povinnost naléhavě vyzvat k tomu, aby se při slavení eucharistie věrně dodržovaly liturgické normy. Jsou totiž konkrétním výrazem autentické církevní povahy eucharistie, to je jejich nejhlubším smyslem. Liturgie není nikdy něčím soukromým vlastnictvím, ani celebranta, ani společenství, v němž se tajemství slaví. Apoštol Pavel se musel na komunitu v Korintu obrátit ostrými slovy kvůli závažným nedostatkům při jejich slavení eucharistie, které vedly k rozdělením (schísmata) a k vytváření frakcí (hairéseis) (srov. 1 Kor 11,17-24). I v naší době by mělo být znovuobjeveno dodržování liturgických norem a chápáno jako odlesk a svědectví jedné, všeobecné církve, jež se zpřítomňuje v každém slavení eucharistie. Kněz, který slouží mši svatou věrně podle liturgických předpisů, a společenství, které se podle nich řídí, ukazují mlčenlivým, ale výmluvným způsobem svou lásku k církvi. … Nikomu není dovoleno podceňovat tajemství, svěřené do našich rukou: je příliš veliké, než aby si někdo mohl dovolit zacházet s ním podle osobní svévole, která by nerespektovala jeho posvátný charakter a univerzální rozměr.

Původně zveřejněno v červenci 2016

Zdroj: Fidelity to Liturgical Law and the Rights of the Faithful