Rakouský Innsbruck nabízí počínaje Popeleční středou svým věřícím možnost reflexe během postní doby a také možnost zapojení věřících do novodobého dění. Tak to aspoň vysvětlují ti, kteří dané skutečnosti, zaštiťované místním ordinářem, nadšeně vítají. Spíše by však jemu samotnému slušela sebereflexe. A pořádná. Oč jde?

Biskup innsbrucké diecéze Hermann Glettler nechal v presbytáři městského špitálního kostela nainstalovat velkoformátovou fotografii prasečího srdce obtočeného gumou. Autor snímku Peter Garmusch popsal svůj výtvor jakožto vyjádření vztahu mezi širokostí srdce a omezeným „bytím samým sebou“. Nepopřel přitom inspiraci zobrazením Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ovinutého trním. Podle jiných komentářů je Garmuschova fotografie obrazovým zamyšlením nad životními strachy a strádáními a zároveň výzvou k nakročení k novému životu. Rouhavá fotografie, před níž se innsbrucký ordinář (spolu s místním farářem P. Florianem Huberem i samotným autorem) nestyděl nechat zvěčnit, má tento bohostánek hyzdit po celou dobu postní. A nejen ten.

Innsbručtí věřící mohou na novodobé chápání umění, resp. Umění pro postní dobu, jak zní zastřešující název těchto nešťastných počinů, natrefit i v katedrále sv. Jakuba. Tam je totiž k vidění 7 m vysoká pyramida z obrovských kulometů z dílny Christiana Eisenbergera. Doprovázejí ji na papírových kartonech nalepené bubliny jako vystřižené z komiksů, s citoslovci výstřelů „wumm“, „peng“ aj. Toto uspořádání má prý být kritikou militarismu a neustálého zbrojení, a tak i výzvou k míru.

Chrám servitů pak nabízí moderní pojetí tance smrti, kde na třech velkoformátových (10 m dlouhých) pruzích znázornil tentýž Ch. Eisenberger primitivními malůvkami (vídanými spíše na výkresech méně výtvarně nadaných žáků základních škol) svou představu hrozeb naší doby v podobě válek, hladomorů, přírodních katastrof, přičemž pochopitelně nezapomněl ani na změny klimatu. Aby byla naléhavost této výzvy jasná, pruhy takřka zakrývají oltářní stěnu. Patrně proto, že i tajemství na oltáři zpřítomňované stojí této výzvě v cestě.

Jistě, vkus je subjektivní záležitostí, ale tato blasfemická svévole schvalovaná katolickým biskupem už je dle mého mimo tuto kategorii. Křesťanské umění se vždy vyznačovalo tíhnutím ke kráse a k pravdě, nešlo mu o sebevyjádření. Jeho jednotlivá díla se nemusejí líbit každému, nicméně nikdy neukazovalo na sebe, na údajnou originalitu svých tvůrců, vždy jen a pouze na Boha. Nesnažilo se za každou cenu šokovat, stavět samo sebe na piedestal, nýbrž sloužit. Ničím takovým se Garmuschova nebojím se říct až parodie na Ježíšovo Božské Srdce, či Eisenbergerovy komiksy nevykazují. Naopak je z nich cítit pravý opak.

Nabízí se proto otázka, nakolik se může věřící skutečně modlit před oltářní stěnou servitského kostela, proměněnou v jakousi trapně primitivní plakátovací plochu, či před prasečím srdcem zakrývajícím oltářní obraz Seslání Ducha Svatého v kostele špitálním. Dovedu si představit, že farníci jsou vystaveni školení aktivních modernistických politruků, kteří jim vysvětlují jednak „poselství“ těchto slaboduchých pokusů zaujmout, jednak i to, jakého štěstí se jim dostalo, že mohou tak skvostná díla ve svých chrámech hostit a obdivovat. V neposlední řadě je možná ujišťují, že pochvalné hodnocení těchto děl je znamením jejich vyspělosti, zatímco případné odsuzování či kroucení nad nimi hlavami je výrazem zpozdilosti a nevnímání potřeb doby.

Biskup Hermann Glettler, vysvěcený na biskupa r. 2017, v tom pravděpodobně nevidí problém. Své diecézany v podobném duchu totiž školí již několik let. V r. 2019 nechal ve špitálním kostele v Innsbrucku instalovat v rámci „umělecké“ výstavy rouhavost do nebe volající – corpus ve formě hodinového ciferníku. Jesus Uhr, jak se této ohavnosti přezdívalo, podával informaci o čase takto: Spasitelův trup a nohy ukazovaly hodiny, paže minuty a vteřiny. „Myšlenka“ této obludnosti spočívala v tom, že odpuštění od Krista můžeme získat v každou vteřinu.

Potom se lze těžko divit, že se tento ordinář vyslovil pro to, aby homopárům žehnali sami jejich příbuzní při domácí liturgii slova, když jim to Vatikán upírá v kostelích, potažmo se vyslovil pro svěcení ženatých mužů. Jindy se zase neblaze proslavil mší sv. slouženou pro mládež. Protože probíhala ve sportovní hale, vyzval mladé, aby si oblékli sportovní trikoty a obuli si tenisky. V kázání k nim promluvil o právech zvířat a klimatických změnách, načež si svaté přijímání tito -náctiletí poté podávali sami navzájem.

Krom jiného by se tedy Ch. Eisenbergerovi dalo vytknout to, že ve svém pásmu opomněl přimalovat jednu hrozbu – biskupa Hermanna Glettlera.