Tato myšlenka se objevila nejprve u proslulého francouzského dominikánského kazatele 19. století Henriho Lacordaira, ve 20. stol. ji dále svým způsobem rozvíjel známý britský spisovatel a katolický konvertita Gilbert Keith Chesterton. Její trvalou aktualitu jsem si nejnověji uvědomil při sledování videa pod názvem „Co je nevěřícím svaté?“. Bylo sice natočeno už 29.3.2021, ke mně se však dostalo až nyní.

Je to diskuse čtyř osob, protagonisty jsou známý liberální filozof a ateista prof. Václav Bělohradský, a prof. Tomáš Halík, jinak duchovní správce studentské mládeže od sv. Salvátora v Praze. Novinkou je, že Halík se zde nepokrytě přihlásil k ateismu. Dal za pravdu svému spoludiskutujícímu prof. Bělohradskému, jenž odmítá existenci Boha jako Stvořitele. Halík k tomu poznamenal, že prý argument na základě logiky, že tento složitý a důmyslně zkonstruovaný svět musí mít svou první rozumovou příčinu, pochází ze 17. stol. a je už prý dávno nynější vědou překonán. V takového Boha Stvořitele prý ani on nevěří – a v tom se ztotožňuje s ateistou Bělohradským. Bůh je podle něho vnitřní zkušeností člověka, jakousi součástí jeho duchovní dimenze a potřeby.

Dosud se Halík takto otevřeně ateisticky nikdy nevyjadřoval, i když v jeho spisech lze na řadě míst číst o „přihlouplém“ dokazování existence Boha z důmyslného řádu stvoření atd. Halík rovněž dal Bělohradskému za pravdu, když on odsoudil křesťanskou nauku o Boží odměně dobra nebem a potrestání zla peklem. On, Halík, je prý téhož názoru. Člověk by se měl zabývat prioritně svým životem na této zemi, aby ho smysluplně naplnil, ne tím, co bude po smrti. Nevíme prý, co bude po smrti.

To již nejsou hereze, ale přímo apostaze. Již sv. Pavel hned v 1. kapitole listu Římanům píše o poznatelnosti Boží existence z důmyslného řádu stvoření, na toto se odvolává v konstituci „Dei Filius“ r. 1870 také I. vatikánský koncil. To je pro katolíka věroučně závazné. Upřímně řečeno ani být nemusí, neboť stačí jen přirozený „zdravý selský rozum“, aby člověk dospěl k poznání, že složitá konstrukce světa, neživé i živé přírody, makrokosmu a mikrokosmu, nemůže nebýt dílem vysoce inteligentní bytosti, která je Osobou.

Relativismus

To ale začali v osvícenství popírat filozofičtí zastánci relativismu. David Hume a George Berkeley v 18. stol. zpochybnili schopnost rozumu objektivně uvažovat a poznávat pravdu, sofistikovaněji tak učinil potom Immanuel Kant, na něhož navázala tzv. německá klasická filozofie (Georg F. Hegel, Johan G. Fichte, Friedrich Schelling, Arthur Schopenhauer a další). Rozumové poznání je prý pouze relativní, proto nemůžeme říkat, že něco je objektivní pravdou. Na rozumovou logiku, která vede člověka k poznání Boha ze stvořených věcí, prý nemůžeme spoléhat. K víře v Boha opravňuje prý pouze zkušenost, že člověk Boha ve svém životě nějak potřebuje, každý jinak, je to záležitost ryze subjektivní, proto je oprávněný pluralismus všech náboženství a všech subjektivních náboženských zážitků.

To je ovšem agnosticismus až ateismus (ostatně hranice mezi nimi je téměř neznatelná). Bůh není objektivní realitou, pouze jakousi niternou součástí toho, co člověk pokládá za svoji duchovní sféru, když ryze subjektivně poznává, že je zde „cosi tajemného nad námi“. To „tajemné“ však je pouze něco, jakási neosobní síla, případně ani ne síla, nýbrž nějaká vnitřní duchovní projekce člověka, která mu jaksi pomáhá, jak učil už v 19. stol. Ludwig Feuerbach. Nejde v žádném případě o transcendentního osobního Boha, jemuž mohu říkat „ty“ – a pokud to dělám např. v modlitbě, tak je to pouze metafora odpovídající relativismu našeho poznání.

Tyto představy najdeme víceméně i v Halíkových spisech. Není těžké uhodnout, odkud pocházejí. Pan profesor jezdí meditovat do buddhistických klášterů na Východě – a právě buddhisté velmi často odmítají objektivní existenci Boha a vyznávají agnostický relativismus. Rozhodující je podle nich prý koncentrace na meditaci o zdokonalení lidské bytosti, nikoli otázka existence či neexistence Boha. Buddhistou klidně může být i ateista, současný tibetský dalajláma, jinak důvěrný Halíkův přítel, se netají tím, že v osobního Boha vůbec nevěří.

Relativismus, před jehož diktaturou naléhavě varoval zesnulý papež Benedikt XVI., se vztahuje i na nauku o posmrtných věcech člověka. Nevíme, co bude, až umřeme, jestli naše vědomí dále potrvá či nikoliv, nevíme, zda existují nebe a peklo, proto též učení o odměně za dobrý život a trestu za špatnosti a zvrhlosti je bezpředmětné a vůči lidem prý bezohledné a kruté. V praxi to tedy znamená: nebojme se hříchu, když nám přináší potěšení, nebo když jen díky němu můžeme získat pozemská dobra, vždyť přece nevíme, jestli po smrti existuje nějaká forma života pro naši duši a spolu s ní i nějaká odměna za dobré činy a trest za špatné.

Rozdíl mezi relativistickým a materialistickým ateismem

Relativistický ateismus (nebo agnosticismus) je horší a nebezpečnější než dřívější marxisticko-leninský materialismus. Hlavní rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že materialismus nepopíral schopnost rozumu poznat objektivní pravdu včetně existence či neexistence Boha. V tom se shodoval s katolickou filozofií, dal ale tam, kde mělo být plus, opačné znaménko. Zatímco katolický idealismus hlásal, že rozumová logika vede k poznání a uznání existence vysoce inteligentního Stvořitele světa, vesmíru a člověka, čemuž žádná zjištění vědy neodporují, marxistický ateismus učil, že vede naopak k poznatku o jeho neexistenci. Tam, kde křesťané mluvili o živém Bohu Stvořiteli, marxističtí materialisté dosazovali neživou hmotu, jíž připisovali bez jakéhokoliv důkazu schopnost rozvíjet se dle vlastních zákonů (ignorovali však, že kde jsou zákony, tam musí být také rozumem obdařený zákonodárce) až k vysoce organizovaným formám.

Dnes tento typ filozofie vyčpěl, je mrtvý, neboť rozpor s realitou byl zřejmý až k směšnosti. Krom toho ideologický materialismus zcela ignoroval duchovní dimenzi člověka, jeho otázky týkající se nedefinovatelné vnitřní touhy po nadpřirozenu, snahy vyrovnat se s otázkami svědomí, morálních hodnot a tajemství duše, které se nedají odbýt konstatováním, že jde „jenom“ o činnost mozkové hmoty. Proto dnes nejen neomarxisté, ale i vyznavači klasického marxismu (např. v Číně), od tohoto materialismu odstupují.

Satan, který má vždycky více želízek v ohni, vsadil nyní všechno na relativistický ateismus, který tvoří podstatu postmoderní filozofie. Od materialismu se liší tím, že v souladu s německou klasickou filozofií prosazuje relativismus poznání a duchovních hodnot. Boha Stvořitele na rozdíl od materialismu odmítá nikoli proto, že údajně „věda a logika dokazují…“, ale proto, že lidské poznání je prý nejednoznačné a příliš složité. I tento směr se podobně jako materialismus odvolává na vědu, ovšem jinak. Zdůrazňuje velké množství rozdílných vědeckých hypotéz v exaktních i humanitních naukách, což prý dokazuje obrovskou složitost – a tím i relativitu – lidského poznání a myšlení. Tato filozofie přímo bytostně nesnáší jakoukoliv jednoduchou a jasnou definici, jíž je mimo jiné i konstatování, že Boží existenci lze ze stvořených věcí rozumem poznat, proto Halík i Bělohradský ji tak vehementně odmítají.

Nebezpečí pro člověka

Relativismus, resp. relativistický ateismus, znamená větší duchovní hrozbu pro lidstvo než klasický marxisticko-leninský materialismus, neboť na rozdíl od něho neignoruje duchovní dimenzi člověka, jeho potřebu opřít se o něco, co má aspoň podobu nadpřirozena, avšak forma, jakou se snaží toto naplnit, je vrcholně nebezpečná.

Ani ti nejbojovnější ateisté současné doby, např. zakladatel tzv. „nového ateismu“ Richard Dawkins, si dnes netroufnou odmítat tuto „duchovní potřebu“ člověka a uznávají, že je nutno ji nějak uspokojit. Dawkins k tomu jako nejvhodnější prostředek doporučuje marihuanu. Relativisté se snaží duchovní dimenzi člověka na rozdíl od materialistů vyjít vstříc, ale strašlivým způsobem.

Summa summarum: Podle relativistického ateismu nebo agnosticismu, který vyznávají současné globalistické elity snažící se ho vnutit všemu lidstvu, transcendentní osobní Bůh jako Stvořitel – a potažmo jako Vykupitel a Posvětitel – buď vůbec není, nebo nejsou o jeho existenci žádné důkazy (už Bertrand Russell, známý britský agnostický filozof, napsal ve 40. letech, že kdyby se octl před soudnou stolicí Boží, řekl by: Pane, neposkytl jste nám o své existenci dost důkazů). Tvrdit opak s poukazem na přirozenou lidskou logiku je „fundamentalistické“, jak se lze z mnoha západních mainstreamových médií dozvědět. Toto nemíní současný relativismus tolerovat.

Na druhé straně však tento relativismus uznává nezbytnost naplnit u člověka to, co přesahuje ryzí hmotu a nazývá se „potřebou transcendence“. Tady ovšem má každý ničím neomezený výběr jako na perském trhu.

Jestliže křesťané trvají na svých bohoslužbách, modlitbách a církevních strukturách, mají je mít, ať si klidně uctívají svého Ježíše, ať klidně vyznávají jeho Zmrtvýchvstání a duchovní přítomnost, ať se k němu modlí a přinášejí mu oběti, když jim to pomáhá naplnit potřebu transcendence, ale ať toto nehlásají jako závaznou a jedinou pravdu. To by bylo netolerantní. Nechť akceptují, že vedle Ježíše mohou být stejně významnými duchovními autoritami Buddha, Mohamed, Zarathustra, Konfucius atd. Mohou např. klidně hájit Zmrtvýchvstání, ale pouze jako subjektivní náboženský zážitek apoštolů, nikoli jako objektivní historickou událost potvrzující pravdu a závaznost toho, co Kristus zjevil a učil. To už je prý netolerance vůči druhým.

Mohou se opírat o bibli, ale nesmějí říkat, že obsahuje nadčasové závazné pravdy trvalého charakteru, např. o člověku jako pouze muži a ženě, o nerozlučitelnosti manželství, o hříšnosti jednopohlavních svazků apod. Musejí přijmout, že bible vznikla v určitém dějinném prostředí, ale to dnešní je jiné, žádné nadčasové pravdy, které nelze změnit, neexistují. Totéž platí i o dogmatech Katolické církve. Odpovídala smýšlení své doby, proto mohou být kdykoliv změněna. Právě tento tlak je vyvíjen na Katolickou církev. Když se to nepodařilo zvenčí, pokusili se relativističtí globalisté dosáhnout toho zevnitř nasazením svých lidí do jejich struktur.

Zároveň s tím ale relativismus uznává i jiné uspokojení potřeby transcendence na bázi čirého subjektivismu. Každý ať má svobodu podle svého naturelu. Někdo ctí Mohameda, jiný Buddhu, hinduisté svá pohanská božstva, jihoameričtí indiáni pachamamu a další nadpřirozené síly, jiní zase se transcendentně „vyžívají“ v pověrách, ve spiritismu, v magii, v sexuálních orgiích, ba dokonce v satanských rituálech. Všechno dovoleno, jsme přece „tolerantní“. Další zase uspokojují – a nikdo jim v tom nesmí bránit – svoji potřebu transcendence svými údajnými mystickými zkušenostmi, např. viděním fialového křečka, který prý řídí svět, mimozemšťanů kroužících v korábech kolem naší planety apod. K vyvolání těchto a dalších podobných zážitků někteří zasvěcenci používají drogy, psychedelickou hudbu apod.

Tady už ale – a to i z ryze přirozeného hlediska – přestává veškerá legrace. Schizofrenik věřící v oranžového ježka bude s touto svojí „vírou“, kterou psychiatrie právem nazývá „bludem“, postaven na stejnou úroveň jako katolický křesťan. On prý přece realizuje svoji transcendentní potřebu. Ještě před pár desetiletími by ten, kdo takto „věří“, skončil ve zdravotnickém zařízení, dnes – jak např. výrazně stanoví britské zákony – je třeba tento jeho hluboký mentální omyl respektovat.

Relativismus si neklade otázku po objektivní pravdě, po tom, jestli to, v co dotyčná osoba věří, je nebo není možné. On chce pouze „uspokojit“ transcendentní potřebu člověka. To už je velice nebezpečné, neboť se tím stírá rozdíl mezi zdravým a duševně nemocným. Katolické pravdy víry se kladou na stejnou úroveň jako blud schizofrenika.

Moderní člověk opustil víru v Boha. Známý německý kardinál a hrdina protinacistického odboje Michael Faulhaber prohlásil: „Je neuvěřitelné, jakým nesmyslům jsou lidé ochotni uvěřit, jen aby nemuseli věřit v pravého Boha.“ Pokud bludy a utkvělé představy schizofreniků nebo lidí pod vlivem drog budou brány jako rovnocenné s vírou katolických křesťanů, je to samo o sobě bláznovstvím, šílenstvím, neboť normální zdravý rozum tady rozlišuje, relativistický ateismus však nikoliv. A nakonec hrozí nebezpečí, že tyto šílenosti se stanou společenskou normou, neboť ovládat blázny je snadnější než mentálně zdravé osoby. Proto současní globalisté vyznávající relativismus tolik podporují „svobodu“ konzumace drog nebo pornografie. Tyto zvrácenosti vedou totiž k postupnému šílenství, i když často tak zvaně prý „uspokojují“ transcendentní potřebu člověka. Šílenství se tak pomalu stává nikoli anomálií, nýbrž normálním jevem.

A ještě k Halíkovi

Relativistické názory jsou v Halíkových spisech zcela zřejmé, analyzovali je už mnozí jiní přede mnou. Ve svém spise „Noc zpovědníka“ zpochybnil historicitu Kristova vzkříšení z hrobu. V jiných knihách na více místech považuje buddhismus za stejně hodnotnou cestu k naplnění života jako křesťanství bez ohledu na to, že nirvána (definitivní zánik člověka po více fázích reinkarnace), reinkarnace a nevíra v osobního Boha radikálně odporují katolické nauce.

Ve výše uvedeném rozhovoru považuje katolickou nauku o věčné odměně a věčném trestu za prý „odporující Ježíšovu poselství lásky“, ačkoliv sám Pán právě toto mnohokrát zdůrazňuje.

Ještě nikdy se ale tolik „neodkopal“, jako právě v tomto rozhovoru, kdy fakticky otevřeně přiznal, že nevěří v osobního Boha Stvořitele, přesně v duchu relativismu. A toto potvrdil i nejnověji na zasedání tzv. Synody o synodalitě v Praze, jež započala letos 5.2. a skončila 9.2. Tam řekl mimo jiné (uvádíme podle www.christianitas.sk), že prý máme rezignovat na „chrámovou podobu Církve“ a odmítnout „triumfalismus a mrtvého Boha“. To řekl za přítomnosti desítek biskupů.

Je už léta letoucí zřejmé a průkazné, že Halík nehlásá katolickou nauku, ale její pravý opak. Klademe si otázku, jak je možné, že stále působí v církevních strukturách jako kněz, ačkoliv o právoplatnosti jeho kněžského svěcení existují oprávněné pochybnosti, které by si vyžádaly další samostatný článek. Jak to, že Halík mohl a stále může nerušeně působit jako studentský duchovní správce navzdory faktu, že jeho dizertační práce na teologické fakultě po listopadu 1989 byla podvodem, a že jeho dizertace na filozofické fakultě r. 1972 byla psána v marxistickém duchu (jmenuje se „Křesťanství jako utopie“) a obdržela pochvalný posudek tehdejšího Ústavu vědeckého ateismu, ačkoliv tentýž Halík tvrdí, že už v r. 1967 konvertoval ke katolické víře? Jak to, že Halík se vydává za komunisty pronásledovaného disidenta, ačkoliv pracoval jako sociolog na kádrovém oddělení ministerstva těžkého strojírenství? Toto všechno je podloženo písemnými dokumenty, které mnohokrát publikoval na internetu doc. Otakar Jelínek.

Církevní vrchnost na všechny tyto jasné doklady, že Halík je vlk v beránčím rouše, vůbec nereagovala. Bude alespoň tentokrát, když on se veřejně deklaruje jako stoupenec relativistického ateismu?