Před Vánocemi byl v USA tzv. „laicizován“, tj. zbaven jakékoliv možnosti výkonu své kněžské služby, katolický kněz P. Frank Pavone, zakladatel a vůdce hnutí „Kněží pro život“. Angažuje se především proti umělému potratu a je rovněž původcem center pro pomoc ženám, které potrat podstoupily. O jeho případu podrobně referuje článek “Vatikán laicizoval pro-life kněze“ na webu Duše a hvězdy.

P. Pavonemu je vytýkána především „neposlušnost“, jíž se měl dopustit údajně tím, že odmítl splnit příkaz svého biskupa nastoupit do diecézní duchovní správy. On se ale hájí, že tento biskup, odpůrce pro-life, mu tím chtěl zabránit v jeho aktivitách ve prospěch nenarozených, nota bene kardinál John O´Connor, newyorský arcibiskup, ho již předtím z duchovní správy vyvázal, aby se mohl věnovat právě boji na obranu nenarozeného života.

Dále mu je předhazováno údajné „rouhání se na sociálních sítích“, skutková podstata toho spočívá v pohrůžce propotratovým politikům, že Bůh je za to pošle do pekla. P. Pavone také ve videu umístil na stůl ve své pracovně, jenž občas sloužil jako oltář pro mši, tělíčko potraceného dítěte, které mu bylo svěřeno, aby je důstojně pohřbil. Toto bylo ostře napadeno protikatolickými médii jako „nevkusné“.

Není třeba být znalcem kanonického práva, aby člověk pochopil, že tady není něco v pořádku. P. Pavone se za ostré výroky na adresu propotratových politiků omluvil (i když dle mého názoru nebylo za co), stejně tak i za tělíčko potraceného dítěte na videu. Přesto jej stihl jeden z nejhorších trestů, jaký může kněz dostat: nucená laicizace. Odvolání prý neexistuje, což napovídá, že ji nařídil sám papež František, který pokrytecky před několika lety P. Pavoneho přijal v soukromé audienci a chválil ho za jeho práci.

Samozřejmě P. James Martin, obhájce homosexuality hlásající teze, jež jsou v totálním rozporu s naukou Církve, se obávat žádného postihu nemusí. V ještě horším, ba přímo odporném kontrastu s případem P. Pavoneho stojí ale kauza slovinského jezuity P. Marka Ivana Rupnika, spoluzakladatele Centra Aletti v Římě pro dialog různých kultur a náboženství. Rupnik je vyhlášeným malířem, jeho obrazy jsou rozesety v chrámech celého světa.

Nyní ale vyšlo najevo, že tento kněz od konce 80. let až po současnost přinutil násilím k sexu nejméně 20 jeptišek řádu, který sám pomáhal zakládat. Vedení jezuitského řádu toto vědělo, přesto však jeho zločiny krylo. Zakročilo až poté, co vešlo ve známost, že tento kněz udělil jedné své souložnici rozhřešení, za což platí podle kodexu kanonického práva trest automatické exkomunikace (tzv. latae sententiae). Ta byla zveřejněna r. 2019, papež František ji ale z nepochopitelných důvodů zrušil. P. Rupnikovi bylo jeho řádem nařízeno „omezení kněžské služby“, přičemž není jasné, čeho se to konkrétně týká. Rupnik dál jezdí po světě a je katolickými hierarchy s poctami přijímán.

A nejen to. Papež František jej v březnu r. 2020, kdy už byla jeho kauza známá a prokázaná, pověřil, aby udělil členům papežské domácnosti sérii postních kázání. V lednu r. 2022 ho přijal na soukromé audienci. Na příští rok 2023 je zván jako exercitátor na různá místa, mj. i do Loreta. Nedávno obdržel čestný doktorát Brazilské katolické univerzity, stále je konzultantem Papežské rady pro novou evangelizaci a kongregace pro liturgii. Evidentní zločiny sexuálního predátorství, jichž se dopustil, vůbec nevadí.

U P. Pavoneho, mravně bezúhonného kněze a statečného obránce nenarozeného života, však slouží jako záminka k tvrdému postihu pouhý fakt údajné neposlušnosti a ostrého vyjádření, byť ve správné věci a na pravém místě. Ale i kdyby P. Pavone v něčem pochybil, tak je přímo absurdní a proti zdravému rozumu srovnávat jeho „prohřešky“ s těžkými delikty Rupnikovými. Diametrální rozdíl v trestech obou je názornou ukázkou, že současní představitelé bergogliánského vedení Církve nejenže nejsou katolicky věřícími, ale dokonce ani ne přirozeně slušnými lidmi. Slušný člověk, byť nevěřící, nikdy totiž nekryje evidentní zločiny svých podřízených – a zejména jejich pachatele nevyznamenává čestnými a prestižními úkoly, zatímco morálně bezúhonné osoby statečně hájící ušlechtilé etické principy stíhá tvrdými tresty.

Z toho pro nás, poctivě věřící normální katolíky vyplývá, že svoji víru musíme bránit, byť to zní sebeparadoxněji, i proti bergogliánskému vedení Církve, které – jak jsme ukázali ve více článcích na našem webu – tvoří zednáři, apostaté, smilníci a gejové. Jde o vlky v beránčím rouchu. Jak se můžeme bránit, abychom nepodlehli jejich svodům?

Trojím způsobem:

• Nebudeme vyhlašovat Bergoglia za nepravého papeže, to nám nepřísluší, ale tím více budeme vzdorovat jeho příkazům a nauce, které jsou v rozporu se zjevenou pravdou, definovanou Učitelským úřadem Církve. Totéž se samozřejmě týká příkazů a nauky příslušných kongregací, nejnověji v souvislosti s tzv. synodální cestou.
• Druhou částí postupu se stane studium a vzdělávání se ve víře podle starých katolických katechismů z předkoncilní doby a seznámení se s učením velikána katolické tradice mons. Marcela Lefébvrea. K tomu přistupuje i sledování nauky těch několika málo statečných biskupů současnosti, jako jsou arcibiskup C.M.Viganó, biskup A. Schneider, arcibiskup S. Cordileone, biskup J. Strickland a další.
• Třetí součástí naší obrany víry se nutně musí stát nalezení tradičního společenství, kde se slouží buď tridentská, nebo byzantská liturgie, a hlásá pravá katolická víra. A pokud je někdo z rodinných či různých jiných důvodů vázán na mši NOM, tak bude třeba přimknout se k těm kněžím, kteří, ač slouží novou liturgii, si přesto uchovali pravou víru a jsou kritičtí k současnému pontifikátu.

Kdo ještě z Vás, milí čtenáři, nenastoupil tuto cestu, ať tak učiní v následujícím roce a dá si to jako předsevzetí. To ze srdce všem do Nového roku přejeme, neboť jiná forma, jak si ten nejcennější duchovní poklad, tj. skvostnou nauku Spasitelovu, kterou Církev předává dalším pokolením, uchovat, opravdu neexistuje.