Idylka štědrovečerní večeře, stromečku, dárků, koled… s námi jakoby srostla, s věřícími i nevěřícími. Ti první k tomu ještě připojí účast na půlnoční nebo božíhodové liturgii.

Jenže je toto pravý smysl Vánoc? Jistěže nezpochybňujeme ušlechtilou tradici, která přispívá ke kompatibilitě rodiny, jež se sejde pod stromečkem, kdy aspoň tyto dny se odloží všechny spory a napětí. Naopak budeme čelit všem snahám odbourat ji – a hlavně vyloučit z ní Ježíška.

Tato tendence je dnes v západních zemích zcela viditelná – a proniká i k nám. Viděl jsem v televizi rouhačskou reklamu, kde se říká: „Zapomeňte na Ježíška, ten nenosí dárky, ty nosí růžový slon.“ Takové blasfémie zůstávají naprosto legální, ale když před pár lety v Anglii jeden lékař poslal svému kolegovi vánoční přání s betlémem a křesťanským pozdravením, stálo ho to ztrátu zaměstnání, neboť dotyčný kolega ateista si stěžoval, že to „uráží jeho přesvědčení“. V mnoha západních zemích pod záminkou „pluralismu“, „respektu k nekřesťanům“ a „zachování laického (tj. nenáboženského) charakteru státu“ odstranili z náměstí a veřejných prostranství tradiční vánoční jesličky. V Bruselu, hlavním městě EU, stával ještě před pár lety na jednom náměstí obří betlém, dnes je ale minulostí, prý „urážel muslimy“.

Vánoce tak postupně ztrácejí svůj křesťanský charakter. Ptejme se ale, jestli to není i naše vina? Není pravá příčina v tom, že jsme zůstali pouze u štědrovečerní idylky a nepoložili si otázku, kdo je toto Dítě, jehož narození slavíme? Netkví hlavní důvod snahy o likvidaci křesťanského prožívání Vánoc právě v tomto našem postoji, kterým dodáváme argumenty odpůrcům Božského Spasitele?

Zkusme se proto nejprve, když se octneme u jesliček, zeptat sami sebe, za koho toto Děťátko pokládáme. S kterou z postav, jež tam stojí, se ztotožňujeme?

Vidíme tady svatý pár Marie a Josefa, kteří uvěřili ihned na počátku slovu anděla, že toto Dítě je vtěleným Bohem. Jsou tady pastýři, již ihned reagovali na andělovu zvěst o narození Spasitele. Pak tady máme orientální mudrce, kteří poznali z tajemných znamení, že se narodil Vládce světa, vypravili se za ním, a když jej nalezli, uvěřili. A nemůžeme vynechat, i když v lidových betlémech chybí, stařičké proroky Simeona a Annu, pro něž setkání s Dítětem Ježíšem bylo vrcholným bodem života.

Tyto osobnosti mají své následovníky v každé době a v každé generaci. I dnes žijí na naší planetě prostí lidé, duchovní dědici betlémských pastýřů, kteří s radostí přijímají pravdu zjevené nauky, že toto Dítě v jeslích je opravdu Božím Synem, který mimopřirozenou cestou přišel na svět. Jsou zde intelektuálové a státníci (i když ti ve velmi malém počtu), co následují příklad mudrců (ti byli zároveň i vládci malých území), a klanějí se betlémskému dítěti jako Bohu. A máme tady i Duchem Svatým osvícené vizionáře a proroky, podobné Simeonovi a Anně, kteří upozorňují, že toto Dítě je Bohem, „znamením, jemuž budou odporovat“.

Jenže ve vánočním příběhu existují i jiné postavy, které žádné lidové betlémy nezobrazují, nicméně mluví o nich Písmo sv. Jsou to obyvatelé Betléma, kteří odmítli přijmout Svatou rodinu pod svou střechu, i když viděli těhotenství přesvaté Matky. Prototyp všech dnešních konzumních materialistů a praktických ateistů, postrádajících jakoukoliv duchovní a etickou dimenzi života, které zajímá pouhé „žít a užít“, pro něž již neplatí ani název „konzumní společnost“, nýbrž „společnost zábavy“ (němčina má pro to výraz Spassgesellschaft). „Chléb a hry“, to bylo předmětem jejich zájmu v antice, dnes je to „pohodlí, sex a šou“. Sokratovi je připisována věta, která by se nejlépe hodila pro současnost: „Nenávidím bezbožný dav a straním se ho.“

Potom jsou zde velekněží a zákoníci, které podle evangelia sv. Matouše shromáždil král Herodes po příchodu mudrců (Mat 2,4), aby vyzvěděl, kde se má narodit Mesiáš. Ti věděli a informovali jej, že to má být v Betlémě.

Ani jeden z nich se tam ale nešel podívat. Nevěřili, že toto Dítě, které hledali mudrci, je vtěleným Bohem, Mesiášem, Spasitelem. Nevěřili stejně tak, jako dnešní intelektuálové a ideologové novověkých –ismů. Nevěřili podobně jako zednáři, co infiltrovali do lůna Katolické církve v úmyslu ji zničit, mnozí teologové a biskupové, kteří pronikli až do Vatikánu na nejvyšší posty. Ti vyznávají a publikují, že prý početí Panny Marie z Ducha Svatého a její netělesný porod Ježíše v betlémské jeskyni jsou „typické orientální mýty“ (mnohokrát jsem toto v publikacích s církevním schválením četl a slyšel z úst přednášejících na teologické fakultě). Ti všichni jsou duchovními pohrobky velekněží a zákoníků z příběhu o narození Páně u sv. Matouše.

A ještě je zde další neopomenutelná skutečnost: sloužili králi Herodovi, on je shromáždil, masový vrah a krvavá stvůra, o němž římský císař Augustus řekl, že by chtěl být raději jeho vepřem než synem, protože zavraždil i své dva syny Alexandra a Aristobula. Tento Herodes vstoupil do dějin jako vrah betlémských nevinných dětí. Je prototypem všech, kdo provádějí nebo legislativně prosazují potraty – a nejen jich, ale všech masových vrahů z řad vladařů a politiků v dějinách. Velekněží a zákoníci, kteří tenkrát dali najevo svoji nevíru v Krista narozeného v Betlémě, poskytli tak ničemovi Herodovi ke zločinné vraždě betlémských dětí morální legitimitu – a dělají totéž i dnes, když podávají novodobým Herodům á la Biden nebo Pelosiová v samotném Vatikánu Eucharistii.

A kde je nyní naše místo? Věříme-li, že toto Dítě je opravdu Božím Synem, který zázračným způsobem přišel na svět, a přijímáme-li jeho věroučné a mravoučné pravdy, jak nám je podává Církev, tak se stáváme následovníky svatého páru Marie a Josefa, pastýřů, Simeona a Anny a mudrců z východu.

Pokud ale věříme nynějším neomodernistickým teologům a hierarchům, že tento vánoční příběh je pouhou legendou, řadíme se buď ke lhostejnému davu, jenž, jak napsal kdysi Dietrich Bonhoeffer, „nemá na náboženství buňky“, nebo ještě hůře – k ideologům a pseudovědcům, kteří Krista odmítají, byť by zastávali i nejvyšší funkce v Katolické církvi.

„Za koho mne pokládáš?“ Tuto otázku každému z nás klade Spasitel hned při svém narození, aby ji potom zopakoval v době svého veřejného působení u Cesareje Filipovy a zejména při procesu před veleradou a Pontským Pilátem a při ukřižování. Zodpovězme na ni hned pod stromečkem, případně na vánoční mši sv.:

„Věřím a vyznávám, Pane, že toto Dítě zde v jeslích jsi opravdu Ty, Boží Syn. Vstoupil jsi do dějin života společnosti – a také do mého osobního života, abys člověka a mne osobně učinil lepším. A hlavně, přišel jsi na tento svět, aby ses ve své nekonečné lásce obětoval pro spásu lidstva – a mou osobní. Proto přijímám ve vší plnosti nauku, kterou jsi hlásal a uložil své Církvi, aby ji předávala neporušenou vždy novým generacím. Vždy Tě budu chválit, velebit, děkovat Ti a hlásat Tvé evangelium ve své rodině a všude, kdekoliv se ocitnu, slovem, i příkladem svého života. K tomu mi uděl prosím na přímluvu své přesvaté Matky Panny Marie, svatého Josefa, svatých andělů a svatých, svou milost. Amen.“

Kdyby tuto víru všichni katolíci o Vánocích vyznali, měli by to novodobí Herodové, velekněží a zákoníci mnohem těžší, nebylo by nikoho, kdo by jejich odporným činům poskytoval legitimitu. Značná část katolíků ale toto dnes nevyznává, zůstala z toho často jen vánoční idylka Ježíška pod stromečkem, bezobsažný lidový folklór, který není pro Spasitelovy odpůrce těžké zlikvidovat.

Proto Vám, drazí čtenáři, redakce Apologie přeje a vyprošuje, abyste si uvedenou otázku o Vánocích opravdu položili a znovu vyznali svoji víru. Jen tak mohou být pravá vánoční pohoda a radost, což samozřejmě také přejeme, úplné a co nejlépe prožité.