V adventu mimo jiné sháníme dárky pro své blízké, charitativní organizace posílají složenky s prosbou o příspěvky. To všechno jsou dobré skutky.

Pán ve své nauce, kterou přinesl na svět a již Katolická církev předává z generace na generaci, klade dobré skutky na první místo ve spolupráci s Boží milostí při úsilí o spásu. Nejvýstižněji o tom svědčí Kristova slova v evangeliu sv. Matouše 25,31–46: „… lačnil jsem, a dali jste mi jísti; žíznil jsem, a dali jste mi píti…“. Toto je dokonce přímo podmínkou spásy, neboť ti, kdo hladovému, žíznivému atd. nepomohou, „půjdou do věčného trápení…“, jak Spasitel jasně říká.

„Víra bez skutků je mrtvá,“ píše sv. Jakub ve své epištole, která je celá věnovaná právě nezbytnosti dobrých skutků ke spáse. Církev na tridentském koncilu proto jasně odsoudila jako blud nauku Martina Luthera, že dobré skutky nejsou vůbec pro nebe zapotřebí.

I dějiny Katolické církve jsou z velké části dějinami skutků lásky k bližnímu, které u některých světců dosáhly vysokého stupně hrdinství (sv. Karel Boromejský, sv. Damian Deveuster, sv. Maxmilián Kolbe aj.). Církev vždycky vybízela a vybízí věřící k horlivosti v konání dobrých skutků. Katechismus je vypočítává. Jedná se o skutky tělesného a duchovního milosrdenství.

Skutky tělesného a duchovního milosrdenství

Ty první jmenuje sám Pán Ježíš v uvedené 25. kapitole u sv. Matouše. Máme dle jeho slov sytit hladové, napájet žíznivé, odívat nahé, přijímat pohostinsky do domu pocestné, navštěvovat nemocné a vězně. K těmto šesti skutkům tělesného milosrdenství přidala Církev, obdařená neomylností Ducha Svatého, ještě sedmý: pohřbívat zemřelé.

Takto vypočtené skutky lásky k bližnímu neztratily vůbec nic na aktuálnosti ani v současné moderní době, jen vnější forma se u některých změnila v důsledku vývoje společnosti. S hladovými, žíznivými a nahými se již běžně na ulici nepotkáváme, nicméně to neznamená, že mezi námi nežijí lidé trpící materiálním nedostatkem, jimž můžeme nabídnout svoji pomoc. Ani sociálně nejspravedlivější společenské zřízení není schopno eliminovat tyto případy, tím spíše potom ne totalitní diktatury. Pokud někdo s nostalgií vzpomíná na komunistickou éru, kdy údajně lidé v materiální nouzi neexistovali, tak žije ve lži, jak by řekl velký ruský spisovatel Alexander Solženicyn (srvn. jeho známou přednášku na Harvardu). Jako pamětník, jenž prožil většinu svého života právě za minulého režimu, musím konstatovat pravý opak: existovali – a bylo jich nemálo – jenom se o nich nesmělo publikovat. Spasitel řekl: „..chudé máte vždycky mezi sebou…“ (Jan 12, 1–11) – a jeho slova nemohou klamat. Jestli někteří ideologové a politici občanům namlouvají, že jsou schopni materiální nouzi beze zbytku vymýtit, tak je to projev pýchy. Pravdu má a vždycky bude mít Božský Spasitel, který jasně konstatoval, že se to lidem nepodaří.

Jako neaktuální se jeví též dobrý skutek návštěvy vězňů. Do věznice nikoho jenom tak nepustí. Delikventům, kteří si odpykali svůj trest, však nutno nabídnout pomoc a ujistit je navzdory tomu, co spáchali, svojí důvěrou v jejich nápravu, což je především záležitostí jejich rodin a blízkých, v tom dnes spočívá tento dobrý skutek podle Ježíše.

Katolický katechismus vypočítává ale též 7 skutků duchovního milosrdenství, které klade na stejnou úroveň s těmi tělesného milosrdenství. Jsou to: poučovat nevědomé, radit pochybujícím, napomínat hříšníky, těšit zarmoucené, trpělivě snášet příkoří, odpouštět urážky a křivdy, modlit se za živé i zemřelé. Věnovat svůj čas debatě s člověkem mimo Církev, který poctivě hledá pravdu a chce se něco dozvědět o katolické nauce, má hodnotu dobrého skutku na stejné úrovni jako finanční dar někomu v nouzi, ne-li ještě větší, neboť v tom prvním případě se jedná o pomoc pro věčný život, kdežto v tom druhém pro pozemský. Modlitba za živou nebo zemřelou osobu je dobrým skutkem podobně jako návštěva těžce nemocného.

Velmi často skutky tělesného a duchovního milosrdenství splývají. Když zajdu za nemocným, tak jej zajisté také potěším laskavým slovem plným soucitu a pokusím se posílit jeho důvěru v Boha. Tím nenaplňuji pouze podstatu skutku tělesného milosrdenství (navštěvovat nemocné), ale i duchovního (těšit zarmoucené).

Dnešní zmaterializovaný svět ještě tak nějak uznává (i když ve zkarikované formě) hodnotu skutků tělesného milosrdenství. Katolík ale ví, že skutky duchovního milosrdenství jsou rovněž dobrými skutky a vytvářejí zásluhy pro nebe právě tak jako ty první.

Zmaterializované karikatury dobrých skutků

Luther ve své heretické nauce odmítl dobré skutky jako naprosto zbytečné a bez jakéhokoliv vlivu na spásu člověka. Jejich pozitivní hodnotu viděl pouze v tom, že to jsou prý jenom plody víry v Kristovu výkupnou smrt na kříži, nic víc. Tím se octl v totálním rozporu jak s Písmem sv., tak i s Tradicí.

Nicméně nedá se popřít, že záminku k útokům proti dobrým skutkům poskytla Luherovi praxe tehdejší renezanční církve. Zabydlelo se v ní falešné přesvědčení, že čím více dobrých skutků, tím jistější má člověk spásu bez ohledu na své hříchy. Pytlík se zlaťáky hozený žebrákovi měl šlechtici „zajistit“ nebe, aniž by se musel vzdát svého cizoložství a podvodů. Hlavně hromadit dobré skutky jako „platidlo“ do ráje, čím více jich bude, tím jistější se stane moje věčná spása.

Takové chápání dobrých skutků je ovšem zcela proti Písmu i proti nauce Církve. Jakmile do toho vnáším pohanské „do, ut des“ (dám, abys dal), tak je to zásadně a vždycky špatně. A dodejme, nevytváří žádné zásluhy pro nebe.

Odpovídá to Ivanovi, hrdinovi ze známé ruské zfilmované pohádky „Mrazík“. Ten byl za svoji aroganci potrestán tím, že jeho lidská hlava se změnila na medvědí. Kletby jej mohl zbavit pouze dobrý skutek. Ivan neustále křečovitě hledá, vnucuje se lidem, aby jim s něčím pomohl – ale nic, pořád je medvědem a ne člověkem, neboť nepochopil, že dobré skutky mají svou hodnotu pouze tehdy, když jsou vykonány z lásky, nikoli z počtářské kalkulace.

Jasnou orientaci ukazuje sám Spasitel v podobenství o milosrdném Samaritánovi (Luk 10, 25n). Pán ho chválí za to, že poskytl raněnému ležícímu u cesty pomoc proto, poněvadž „mu ho bylo líto“. Samaritán nespekuloval, že za to něco dostane od Boha, pomohl ubožákovi pouze proto, že „mu ho bylo líto“. Měl s ním soucit, což je jedním z projevů lásky.

To je podstatou katolické nauky o dobrých skutcích. Ne jejich usilovné hromadění a horlivé shánění příležitostí k nim, abych jich měl co nejvíc a mohl se jednou s nimi před Bohem vytasit a argumentovat: Podívej se, Pane, kdo jich má tolik jako já? „Vzal odplatu svou,“ těmito slovy evangelia nejspíš Ježíš odpoví.

Bohu nikdy nezáleží na kvantitě, nýbrž na kvalitě. Ne každý má stejné možnosti a příležitosti ke konání dobrých skutků, ostatně ne vždycky je objektivně dobrý skutek také formálně dobrým (např. když tchýně vstupuje mladým do bytu v jejich nepřítomnosti, aby jim ho uklidila, i když oni to nepotřebují a ani si to nepřejí), ale rozhodující je, s jakým vnitřním postojem dobrý skutek konám.

Bůh nekonečně člověka miluje. Tak, že pro jeho spásu šel až na kříž. Já mám být velikostí jeho lásky vyburcován, abych se Mu snažil připodobnit v jeho lásce k lidem, i když nikdy ve své lidské slabosti a ubohosti nebudu schopen milovat tak jako On. Zaujmu-li však postoj lásky natolik, že všem budu přát dobro věčné a pravá dobra pozemská, potom nemusím krkolomně shánět žádné příležitosti ke skutkům tělesného a duchovního milosrdenství. Postačí, když se např. dozvím, že někdo z mých příbuzných či známých má finanční problémy – samozřejmě mu pomohu, když můžu, lze i anonymně. Můj přítel, kolega v práci, soused nebo známý potřebuje pomoc při stavbě domu, nabídnu mu ji tedy. Nebo je nemocen – udělám si čas a půjdu ho navštívit, a to i tehdy, když je mi ten člověk nesympatický nebo mi dokonce ublížil. Jsem-li v milosti posvěcující, potom má tento můj dobrý skutek úžasnou hodnotu, a to jako vyjádření mé lásky k bližnímu, ochoty následovat Krista a plnit jeho přikázání. A když v milosti posvěcující nejsem, tak tento dobrý skutek na mne svolává pomáhající milost, abych se ze svého těžkého hříchu vyzpovídal a znovu získal život v Božím přátelství. A když nemám zrovna žádnou příležitost někomu pomoci fyzicky nebo svojí radou či slovem útěchy, mohu se modlit: za konkrétní živé nebo zemřelé osoby, nebo jen obecně za duše v očistci či za mír ve světě. U tohoto dobrého skutku, jakým je modlitba za druhé, nemusím na žádnou příležitost čekat, nabízí se mi vždycky v každý čas.

A ještě na jednu věc třeba dát pozor: neplést si ctnost a povinnost. Některé dobré skutky jsou povinností a nikoli dobrem vykonaným jaksi „nad standard“. Když pečuji o těžce nemocného manželského partnera, dítě nebo staré rodiče, pak jde o povinnost a nikoli o dobrý skutek navíc. Pokud tuto povinnost zanedbám, těžce hřeším – a z toho se musím zpovídat. To platí též o situaci, kdy tento člen rodiny musí pobývat dlouhodobě v léčebném zařízení – a já si nenajdu vůbec čas, abych ho navštívil. Neposkytnout pomoc trpícímu člověku v rámci rodiny je hříchem proti 4. Božímu přikázání. Povinnost pečovat o nemocného a trpícího člena rodiny nelze proto nazvat v pravém slova smyslu dobrým skutkem. Přesto však, když pečující toto dělá s mimořádnou láskou, má zásluhu pro věčnost.

Povinností, a nikoli ctností, je též poskytnutí pomoci v nenadálé situaci, např. při autonehodě, nebo když vidím, že kolemjdoucímu se náhle udělalo „špatně“. Když jedu nebo jdu nevšímavě kolem, hřeším. I tady ale platí: pokud povinnou pomoc, uloženou mi přirozeným mravním zákonem a 5. Božím přikázáním, poskytuji podobně jako milosrdný Samaritán z lásky („bylo mu ho líto“), Bůh toto určitě ohodnotí jako dobrý skutek v pravém slova smyslu.

Nicméně Pán mi přikazuje v rámci lásky k bližnímu konat dobré skutky i nad to, co je mojí povinností podle Desatera. Ne jako křečovité vyhledávání příležitostí k nim, ale jako správný postoj mé duše, plynoucí z lásky k bližnímu, z přání dobra věčného i pozemského všem lidem. Kdo odmítá takto smýšlet, hřeší, neboť právě odtud pramení opomíjení skutků blíženské lásky – a ve zpovědi je nutno toto vyznat. Hříchem není jenom to, že konáme zlo, ale i to, že nechceme konat dobro.

Pane Ježíši Kriste, Boží Synu, který ses vtělil do lůna přesvaté Panny Marie, aby ses stal člověkem a přinesl za nás rozumem nepochopitelnou oběť lásky na kalvarském kříži, prosíme Tě, dej nám svou milost, ať se snažíme alespoň trochu připodobnit Tvojí lásce. Pomoz nám zaujmout k našim lidským bratřím a sestrám postoj přející jim dobra věčná i přiměřená časná. Kéž se toto smýšlení projeví tak, že nikdy neopomeneme konat skutky tělesného a duchovního milosrdenství všude tam, kde jich bude zapotřebí. Prosíme o to Tebe, jenž v jednotě s Otcem a Duchem Svatým jsi jeden Bůh a Pán na přímluvu slavné Matky a vždy Panny Marie. Amen.