Přiznávám, že četba drastických knih není takříkajíc „můj šálek čaje.“ Daleko radši si přečtu něco pěkného a duši oblažujícího. Nicméně čas od času se stane, že se mi i nějaká knížka tohoto druhu dostane do ruky.

Knihu Silvestera Krčméryho Pravdou proti moci mi, coby čerstvou novinku, darovala její překladatelka, paní Mgr.Lucie Cekotová. Prý v rámci přípravy na možnost uvěznění či mučednické smrti. Doba je prý těžká a musíme být připraveni. Tak jsem coby slušně vychovaný člověk poděkovala… a sbírala pak odvahu se do čtení pustit.

Navzdory svým zvyklostem, které mi velí číst pěkně od začátku a překvapení si nechat na konec, jsem si nejprve přečetla závěr (to mi velely zkušenosti po četbě Orwellovy knihy 1984, která pro mě byla hluboce deprimující). Abych měla vůbec sílu celý text přečíst, chtěla jsem vědět, jestli to alespoň dobře dopadne, zda se tam objeví malý záblesk světýlka na konci tunelu… Nebylo to světýlko! Byla to přímo záře reflektorů! Dalo mi to sílu se nejen do četby pustit, ale dokonce jsem knihu přímo „hltala“ a nemohla se od ní odtrhnout.

Milí čtenáři, pokud se chcete nechat překvapit, tak už tento text dál nečtěte. S těmi ostatními se podělím o hlubokou radost. Naprosto mě uchvátila kapitola: „Vy máte moc, ale my máme pravdu.“ Text jako vystřižený z Bible, úžasná statečnost, a odvaha po všech útrapách veřejně vystoupit na obranu našeho Pána Ježíše Krista a katolické víry. Úžasné.

Proč knihu doporučuji dalším čtenářům?

1. „Historia – magistra vitae.“ Kdo nezná historii a nepoučil se z ní, bude nucen si některé věci zopakovat. Současnou situaci nejen v naší zemi, ale na celém světě, jistě nemusím komentovat. Každá doba a každá totalita má své hrdiny, mučené, týrané, vězněné, zavražděné. Má také své příznivce, ideology, patolízaly a, promiňte mi ten výraz, „užitečné idioty.“ Bohužel má také celou řadu laxních lidí, kteří svou lhostejností totalitu pasívně podporují, a je jim to úplně jedno.
          Brutální metody brainwashingu se stále zdokonalují, a my musíme vědět, jak jim čelit a odolat. To, že jsou manipulátoři fiktivně rozdělení na ty (předstíraně) laskavé a hrubé, to je všeobecně známo. Méně toho víme o rafinovaných způsobech mučení, týrání, odpírání spánku a jídla, pobyt v chladu, nejrůznějších metodách manipulace a vydírání… jakkoliv je drsné o tom číst, je dobré o tom vědět a být připraveni.
          Nesmírně vynalézaví byli v Ruzyni. Pokusy na lidech jsou zvláště odsouzeníhodné, jednalo se přímo o „fabriku na výrobu duševních úrazů.“ Nebudu citovat podrobný popis, ale zmíním hlubokou myšlenku, ke které vězeň dospěl (nejednalo se o autora, ale o jeho kolegu z vězení): „Když existuje takové strašné zlo, musí být i absolutní Dobro! Je nutné věřit.“ Když podal stížnost, dokonce mu vyslýchající důstojník řekl: „To se vám muselo stát, abyste uvěřil v Boha.“ Zajímavé…

2. Kniha obsahuje řadu praktických návodů a zkušeností, jak vězení přežít. Zejména je potřebné mít silnou víru (tématu víry se budu věnovat podrobněji v závěru, ne že by víra měla být na posledním místě, ale právě naopak, bude to jako šlehačka na dortu).

3. Osudy některých sadistických zločinců dokazují, že spravedlnost přece jen existuje. Nejen ta Boží spravedlnost, které neujde nikdo, ale i ta pozemská. Každá totalita požírá vlastní děti, a tak se stalo, že ve vězení skončili i tyrani a sadističtí dozorci. Někteří spáchali i sebevraždu. (Proč? Neunesli výčitky svědomí nebo „byli umlčeni, protože toho moc věděli?“) Ti, kteří se nezabili, od Boha dostali šanci k obrácení: „řada našich spoluvězňů narazila na samotkách na společníky, kteří celý den jen tloukli hlavou o zeď a říkali: ´to mě Pán Bůh potrestal, že jsem spolupracoval s tímhle nelidským režimem´, nebo ´že jsem proti tomu svinstvu ze strachu nic nedělal. Totéž nakonec postihlo i mě, neboť kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.´“ Samotka byla menší zlo, ale běda těm, kteří se dostali na stejnou celu s obětmi, které týrali…

4. Slíbená nejen třešnička, ale i šlehačka na dortu: moc pravé katolické víry. Zločinci by neprávem uvězněné zlomili, pokud by neměli víru. Víra jim pomáhala nejen přežít a odolat nátlaku, ale prožít i drobné záchvěvy radosti.
          Těžké strádání člověka přímo vybízí k intenzívnější modlitbě. Vztah k Bohu se v takových podmínkách může i prohloubit. Modlitby, meditace, zpěv, soukromé exercicie… zpytování svědomí, myšlenky na své blízké, přátele i nepřátele. Hluboká vděčnost za dary obdržené od Boha. Vždyť i mnozí svatí, ba i řeholníci, laici… při duchovních cvičeních mlčí, postí se, a snaží se povznést mysl k Bohu. Na duchovních cvičeních to dělají dobrovolně, ve vězení je k tomu donutí okolnosti, ale výsledný efekt je hodně podobný.
          Víra se může v těžké situaci i výrazně prohloubit a zintenzívnit. Navíc: kolika (i nepolitickým) vězňům uvěznění napomohlo ke konverzi? Ti se ve vězení vskutku napravili, byť poněkud jinak, než jak si to soudruzi představovali 😊.

5. Skutečně závěrečným akordem, a to velmi efektním, je závěrečná část obhajoby před soudem prvního stupně. Samozřejmě, celý text stojí za přečtení, a to hned několikrát. Zjevně se zde projevila nadpřirozená Boží moc, která tomuto muži dodala notnou dávku odvahy, kdy po měsících nelidského mučení, týrání, brainwashingu a jiných zvrhlostí neváhal veřejně vyznat víru v Ježíše Krista, neohroženě říct, že „Více je poslouchat Boha než lidi.“ Ujistil soudce, že náboženské aktivity budou existovat i nadále. Zdůraznil, že se nebude mstít, místo toho křesťané oplácejí zlo dobrem. Nevynechal však ani láskyplné napomenutí, že Božímu soudu neuniknou!

Je až s podivem, jak dlouhou řeč ho nechali pronést! Jistě se i v tomto projevila Boží moc. Bylo by zajímavé zjistit, zda se v některých soudcích – zločincích (třeba později) přece jen ozvalo svědomí, když neohroženě řekl: „Vy máte v rukou moc, ale my máme pravdu.“