Mainstreamová média u našich východních sousedů přetřásají vraždu v Zámocké ulici v Bratislavě, k níž došlo 12. října u tamního gay-klubu. Dvě osoby byly zabity, jedna skončila se zraněním v nemocnici. Samozřejmě spoluvinu prý nesou všichni, kdo šíří „nenávist proti homosexuálům“, na prvním místě pravověrní katolíci připomínající biblickou pravdu o hříšnosti a zvrácenosti homosexuálního a lesbického soužití. Právě nenávist vůči osobám LGBT, kterou prý na Slovensku vyvolávají konzervativní katolíci, vytvořila vhodné klima pro tento zločin. O tom všem referuje v několika článcích náš sesterský slovenský web www.christianitas.sk.

Vrahem byl 19letý Juraj Krajčík, který se vůbec nehlásil ke křesťanství a jeho hodnotám. Kromě homosexuálů nenáviděl také Židy a publikoval nacistické symboly.

Katoličtí biskupové Slovenska a katolická média samozřejmě tento čin kategoricky odsoudili. Jinak ani nebylo možno, vždyť církevní nauka kvalifikuje jakékoliv úmyslné zabití člověka s výjimkou nezbytné vlastní sebeobrany, vojenské obrany vlasti nebo řádného rozsudku smrti za těžký kriminální delikt jako do nebe volající hřích. Rovněž tak je s katolickou naukou neslučitelná každá sympatie k nacismu, který papež Pius XI. ve své encyklice „S palčivou péčí“ r. 1937 nazval „novopohanstvím“, podobně též jakýkoliv projev nenávistného antisemitismu a antijudaismu. Přesto však podle mainstreamových médií jsou to „bigotní“ katoličtí odpůrci homosexuálního partnerství, manželství a adoptivního rodičovství, kteří svou „nenávistnou kampaní“ nesou morální spoluvinu na vraždě v Zámocké ulici.

Nihil novi sub sole, nic nového pod sluncem. Není to tak dávno, kdy liberální a levicová masmédia obviňovala Katolickou církev z morální spoluviny na nacistickém vyhlazení Židů. Prý to byla její nenávistná antijudaistická kampaň, jež vytvořila podhoubí pro hitlerovský holocaust. Ano, když Církev radikálně odsuzovala židovská rouhání Ježíši Kristu, obsažená v Talmudu (např. že byl nemanželským synem Marie), nebo když katoličtí kazatelé napadali židovskou lichvu, která přivedla na mizinu tisíce poctivých lidí, tak se tím připravovala živná půda pro Hitlera a plynové komory. Že to jaksi „nesedí“ s cca 300 dokumenty středověkých církevních autorit, které uvalovaly exkomunikace na ty, kdo vyzývali k pogromům na Židy, nejradikálněji papež Innocenc III. v bule „Licet Perfidia“ r. 1199, s tím si média a liberální či socialistické vlády nedělaly vůbec těžkou hlavu. Fakta se musí podřídit našim zájmům – a pokud ne, tím hůř pro fakta.

Za druhé světové války se staly kláštery a církevní instituce, zejména v Římě, nejčastějšími a nejbezpečnějšími úkryty pro Židy, což organizoval sám papež Pius XII. Vatikán byl prvním státem světa, jenž v dokumentu rozeslaném 5. května r. 1943 vládám upozornil na existenci plynových komor v koncentrácích a vyvrátil tak hitlerovskou lež, že Židé jsou odváženi na práci. USA, Velká Británie a Sovětský svaz mu ale nevěřily. Po válce byli papež Pius a vatikánské úřady zaplaveni dopisy vděčnosti od židovských organizací i od jednotlivců, kteří přežili právě díky Katolické církvi. Nicméně podle komunistické i liberální propagandy z let šedesátých právě Církev a osobně Pius XII. nesou spoluvinu na holocaustu, papež sám se stal předmětem sprostých pomluv, dnes již jasně vyvrácených.

Přesto je ale některá média nadále šíří a v hlavách mnoha osob jsou pevně zafixovány. Církev je zkrátka buď přímo kriminálním, nebo alespoň morálním viníkem holocaustu. Že fakta prokazují něco úplně jiného, tyto lidi vůbec nezajímá. Fakta totiž v současné globalistické éře mají svou váhu jen potud, pokud jsou v souladu se zájmy mocných.

Má to stejný rukopis jako monstrprocesy v komunistických státech ve 30. a 50. letech. U nás je v tomto směru nejukázkovější teror v kauze Babice r. 1951. V této obci došlo k zavraždění tří komunistických funkcionářů tehdejšího tzv. Národního výboru. Pachatelem byl jistý Ladislav Malý, řízený komunistickou StB, aby totalitní režim měl důvod k represím proti rolníkům a katolickému duchovenstvu. Popraveni byli mj. i tři kněží: Jan Bula, Václav Drbola a František Pařil pro vylhanou „spoluúčast“ na atentátu. Přitom je ale signifikantní, že první dva již před vraždou, jež se stala 1. července, pobývali několik týdnů ve vězení, logicky tedy nemohli mít s tímto činem nic společného. Přesto je soud označil za pachatele, neboť prý už tím, že podporovali sedláky v jejich odporu proti kolektivizaci, vytvářeli atmosféru, jež nakonec vedla k této vraždě.

Je to naprosto zvrhlá logika. Když někoho kritizuješ za konkrétní zlý skutek, a on je potom někým zavražděn, ty neseš morální, ne-li přímo kriminální spoluvinu na tomto zločinu, protože „vytváříš k tomu vhodnou atmosféru“. Tak je tomu i dnes, když si někdo „dovolí“ odmítnout nesmyslný a protipřirozený nárok LGBT skupin na manželství nebo jinou legální formu soužití a na adopci dětí. Potom stačí, aby někdo z této komunity se stal obětí vraždy – a vinu nesou všichni, kdo se opovážili dát najevo svůj nesouhlas s jejich způsobem života a neopodstatněnými nároky odvolávajícími se na falešná lidská „práva“.

Proto – řečeno ironicky – je na místě následující rada: Nikdy nenazývej nějaký konkrétní hřích hříchem, neboť jeho pachatel může být náhodou zavražděn – a ty poneseš spoluvinu, protože tvá kritika hříchu byla „mluvou nenávisti“ a vytvořila příhodné podmínky ke zločinu proti němu.

A nejen to, ctnost, která je opakem hříchu a kterou vyznáváš, může být označena za součást „mluvy nenávisti“ a tím za podíl na „vytváření atmosféry vedoucí k vraždám z nenávisti“. Typickou ukázkou je paličský článek předního českého homosexuála Martina Cyrila Putny, hlásícího se formálně ke křesťanství, zveřejněný na www.christnet.eu 19. října pod provokativním názvem „Kázání proti rodině“. Jde o sprostý útok na jednu z prvořadých křesťanských hodnot. Putna se vůbec neštítí rouhačsky se dovolávat Krista, ačkoliv právě On povýšil věrné doživotní manželství jednoho muže a jedné ženy za účelem zplození a výchovy potomstva na svátost. Prioritu rodiny postavené na tomto základě zdůrazňuje samotný Pán mnohokrát, stejně tak sv. Pavel. Snad každou větu Putnova článku by bylo třeba podrobit zdrcující kritice, nicméně k tomu, aby si soudný člověk udělal obrázek, stačí jen ocitovat tyto jeho věty:

„Rodina není ‚křesťanská hodnota‘. Rodina je jeden z nástrojů, které mohou pomáhat lidskému životu, ale také mu škodit a ničit ho. Rodina může být pohanská modla, jíž klanět se je hřích. Ve jménu rodiny se někdy vraždí, a po vraždě se zase kondoluje rodinám.“

Co slovo, to lež. Ptám se prof. Putny, kdy správně fungující rodina založená na vzájemné úctě a doživotní věrné lásce manželů a na zodpovědné láskyplné výchově dětí může „škodit lidskému životu“, nebo kdy může být „pohanskou modlou, jíž klanět se je hřích“? Naopak pohané včetně řeckořímské civilizace nepokládali nikdy rodinu za „modlu“, sexuální promiskuita a homosexualita byly považovány za normální jevy lidské přirozenosti. A také: Kdy se podle páně Putny ve jménu rodiny vraždilo? Proč neuvede konkrétní příklady? Katolická církev může naopak předložit desítky případů, kdy se vraždilo ve jménu boje proti rodině, a to už od sv. Jana Křtitele, jenž napomínal tetrarchu Heroda k manželské věrnosti a zaplatil to životem. Náš sv. Václav byl zavražděn mj. i za to, že prosazoval přesně podle zjeveného Božího zákona monogamní rodinu založenou na vzájemné lásce a věrnosti manželů, v Polsku biskup sv. Stanislav (11. stol.) nebo v Anglii sv. Thomas More a biskup sv. John Fisher (16. stol.) za obranu manželské věrnosti a nerozlučitelnosti, což je princip dobře fungující rodiny. A dnes? Nejsou to LGBT odpůrci monogamní rodiny, kdo je levicovými vládami poplatnými globalismu pronásledován, ale naopak její obhájci, jak svědčí na Západě řada soudních procesů proti lidem, kteří měli odvahu nazvat praktikovanou homosexualitu nebo jinou formu sexuální zvrácenosti hříchem.

Naprosto nehrozí, že by se rodina stala „modlou“. Tou už se stal její pravý opak: život podle zásad LGBT komunit, sexuální promiskuita a pohlavní zvrácenosti. Když katolíci toto označují přesně podle Písma sv. a Tradice jako hřích, mohou se dočkat, dojde-li k nějaké obdobě toho, co se stalo v bratislavské Zámocké ulici, i křivého obvinění z vraždy. Jenže to nesmí být pro nás důvodem k rezignaci, nýbrž naopak ke statečnému a neústupnému boji za autentickou rodinu a její hodnoty. K tomu nás vybízí příklad výše uvedených světců. Pouze takto můžeme onen poklad, náležející ke svátosti manželství, uhájit. Kéž nám Pán žehná na přímluvu Panny Marie a sv. Josefa, reprezentantů Svaté Rodiny!