Jedna stará legenda vypráví o poustevníkovi, za nímž přišel mladík, aby mu vysvětlil, co je to modlitba. On ho přivedl k nádrži s vodou. Vzal jej za vlasy, ponořil jeho hlavu pod hladinu a držel ji tam nějakou dobu. Když ji vytáhl, zděšený hoch setřásl ze sebe zbytky vody a zvolal: „Otče, ale ty jsi mne chtěl utopit!“ „Ne,“ odpověděl poustevník. „Chtěl jsem ti tímto jen ukázat, že modlitba je pro duchovní život totéž, jako pro pozemský život potřeba dýchat.“

Bez modlitby nelze duchovně žít. Známý francouzský spisovatel, filozof a katolický kněz Eugéne Joly napsal: „Jakékoliv hledání Boha mimo modlitbu je už v principu ateistické.“ Kdo se nemodlí a přitom říká, že věří v Boha, tak lze bez jakékoliv křivdy říct, že Bůh, v kterého věří, buď není osobním Bohem, nebo Jej jako osobního Boha vůbec nevnímá.

Jistě, modlí se i nekatoličtí křesťané, modlí se mohamedáni i pohané. Jaký je rozdíl mezi modlitbou jejich a modlitbou katolického křesťana? Samozřejmě základní rozdíl tkví v adresátovi modlitby. Křesťan ji směřuje k pravému trojjedinému Bohu, kdežto nekřesťan k falešným bohům a bůžkům.

Jenže toto samo nestačí. I když se obracíme nikoli k modlám, ale k pravému Bohu, nemáme ještě zaručeno, že se modlíme správně. Sv. Jakub ve svém listu píše varovná slova: „Modlíte se, a nedostáváte, poněvadž se modlíte špatně. Chcete totiž toho využít pro své špatné žádosti…“ (Jak 4,3).

Jak a kdy se katolický křesťan může modlit špatně? Pravdou je, že Církev nás k denní modlitbě zavazuje pod hříchem, ale nepředpisuje, jak dlouho a co se máme modlit. Katolík má v tomto velikou svobodu. To však neznamená, že žádná pravidla pro správnou modlitbu neplatí.

Kritériem toho, jestli se modlím správně, jsou slova Otčenáše. Všimněme si, že prvních 5 invokací se týká mého vztahu k Bohu a uznání Jeho svrchovanosti nade mnou. Teprve poté následuje prosba o „chléb vezdejší“, tj. o pozemská dobra. A právě tady mnoho katolíků chybuje, aniž si to uvědomuje. Když se modlí, tak hlavně prosí, žadoní o něco, buď o materiální dobra, nebo o zdraví, úspěch, klidný život apod. Pro sebe nebo pro své blízké.

Ano, je v pořádku, že Pánu tyto své osobní prosby předkládáme, jenže často to děláme v nesprávné hierarchii hodnot. Na prvém místě máme Bohu vyjádřit svoji podřízenost a důvěru, poté Jej chválit a velebit, vyslovit touhu, aby se Jeho přikázání a řád Jeho království naplnily i na této zemi, a podrobit se Jeho svaté vůli. Takové pořadí stanovil sám Spasitel, když naučil své učedníky modlitbě Otčenáš. I když se nemodlíme zrovna ji, ale svoji soukromou modlitbu, tak tuto strukturu Otčenáše zachovejme. Máme tedy pamatovat: na prvém místě, ještě předtím, než začnu Boha o něco prosit, mu adresuji modlitbu klanění, oslavy, chvály a díků, buď naučenými modlitbami z kancionálu či jiných zbožných knih, nebo vlastními slovy, např. „Pane můj, chválím a velebím Tě za to, že jsi, že máš všechno ve své moci, že i na mne, ubohého a hříšného tvora myslíš…“ apod. Zvláště pak je důležité oslovit druhou Božskou osobu, Ježíše Krista, např. slovy: „Chválím a velebím Tě, Pane Ježíši Kriste, můj Bože a Spasiteli, že jsi za mne prolil svoji předrahou Krev na Kalvárii….“ apod. Mohu odříkávat slova, mohu se ale též modlit soustředěný(á) v duchu, Církev tady nic nepředepisuje.

V tom tkví princip správné modlitby: klanění se Bohu, Jeho chvála a oslava a vroucí díky za všechno, co pro mne udělal, mají přednost před prosbami. V tom se liší modlitba křesťana od modliteb pohanů, kteří ve starověku stanovili pro modlitbu známou zásadu vyjádřenou latinskými slovy „do, ut des..“ (dám, abys dal). Já Ti, Bože, tady věnuji v modlitbě svůj čas (případně ještě nějakou oběť) – a Ty za to vyslyšíš, oč Tě prosím. To je chybný, pohanský přístup k Bohu. Modlitba katolického křesťana klade – v intencích Otčenáše – prosby až za klanění, chvály a díkůvzdání.

Když potom prosím, tak to dělám s jistotou, že Pán mne vždycky vyslyší. Pokud mi nedá zrovna to, oč žádám, např. uzdravení z nemoci mé nebo někoho z blízkých, dá mi mnohem víc, neboť On ví, co je pro mne nejpotřebnější z hlediska věčné spásy. Proto se při prosbách modlím s touto důvěrou. Spasitel sám na několika místech v Novém zákoně říká, že nám splní všechno, oč Jej budeme prosit s vírou „ve jménu mém“. V Jeho jménu neznamená nic jiného, než že přenechám Jemu vyhodnocení, nakolik je má prosba pro mne, konkrétně pro mé nejvyšší dobro, jakým je věčná spása, prospěšná. On jako Bůh vidí mnohem dál než já, vidí všechny souvislosti a vazby, které já ve své lidské omezenosti tvora nevidím a vidět nemohu. A On, který chce moje největší dobro, ví, že jím není tento pozemský život, ale věčnost.