Známe církevní přikázání: minimálně jednou za rok přistoupit ke svátosti pokání. Jenže je to dostačující? Ruku na srdce: Vzpomeneme si opravdu na všechny hříchy, kterých jsme se během jednoho roku dopustili? Vždyť i na to, co se odehrálo během jednoho měsíce, si musíme pořádně namáhat paměť, natož potom, co se stalo za celý uplynulý rok.

Zpovědní praxe se u nás, jakož i v celé východní Evropě, díky Pánu zatím celkem drží. Na Západě je to jiné. Zpovědnice z kostelů zmizely – a tam, kde ještě existují, slouží jako úložní prostor pro hadry a smetáky, s tím jsem se setkal v řadě chrámů. V 80. letech u mojí rodiny v bytě hostoval jeden holandský kněz, profesor katolické univerzity v Nijmegen, který se chlubil, že u nich zpověď byla nahrazena tzv. „pastoračním pohovorem“, k němuž je nutno se nejméně měsíc dopředu objednat a který může, když si to dotyčný přeje, skončit též udělením svátostného rozhřešení. Hříchy proti 6. a 9. přikázání se však při tomto „pastoračním pohovoru“ vyznávat nesmějí a kněz má zakázáno se na ně ptát, i když ví, že dotyčná osoba žije v trvalém stavu těžkého hříchu. Rozhřešení jí samozřejmě musí udělit. To bylo již v době před nějakými 30–40 lety, dnes bude situace určitě ještě horší.

Před pár lety jedna moje známá byla v USA. Protože byl první pátek v měsíci, chtěla jít ke zpovědi. V kostele, kam přišla přede mší NOM, však nenašla žádnou zpovědnici. Šla tedy do sakristie a požádala kněze o zpověď. Ten na ni vytřeštil oči a zeptal se: Vy jste snad někoho zavraždila?

V Německu v rámci diskuse k tzv. Synodální cestě naprosto vážně zazněly z pléna hlasy vyzývající nejen ke zrušení ušní zpovědi, ale i k tomu, aby se prý Církev „omluvila za tento teror kněží vůči věřícím“ – stačí si jen projít weby kath.net nebo pch24.pl.

Tyto příklady myslím stačí k vykreslení situace, kam až degradovala na Západě svátost pokání, čili smíření s Bohem. To nás svádí k farizejskému pokušení mnout si spokojeně ruce a říkat si: Zlatá Česká republika, tady se nic takového nemůže stát. Ale může – a to rychleji, než se stačíme vzpamatovat. Již dnes pozorujeme kromě velkého množství obětavých kněží, pro které sednout si do zpovědnice je samozřejmou povinností, i takové, co to ignorují a zásadně nezpovídají – a pokud, tak velmi neochotně, dávají najevo, že je to obtěžuje.

Navíc se v katechezi – všechna čest poctivým výjimkám – nevěnuje přípravě na zpověď taková péče, jako tomu bylo před nějakými 50 a více lety. Vzpomínám si, že za mého dětství v rámci přípravy na první sv. zpověď a sv. přijímání paní katechetka probírala s námi tuto látku celý rok.

Zpovědníci si stěžují – a určitě právem – že penitenti si pletou „zpovídání“ s „povídáním“. Místo aby vyznávali své hříchy, vyprávějí o tom, jak byl jejich život těžký, jaký trpký úděl jim připravila vlastní rodina, společnost atd. Z lidského hlediska mnohé chápeme, člověk se potřebuje svěřit, a komu jinému než knězi, jenže tato problematika nepatří do zpovědnice, ale k osobnímu duchovnímu pohovoru s knězem nebo i pověřeným laikem s odbornou kvalifikací. Ke zpovědi jsou zapotřebí pouze: zpytování svědomí (s předchozí prosbou k Duchu Svatému o osvícení a opravdové poznání svých hříchů), lítost (nejlépe dokonalá, tj. taková, kdy lituji proto, že jsem urazil Božského Spasitele, který za mne zemřel na kříži), předsevzetí, tj. akt vůle, že se těchto hříchů již nechci dále dopouštět – a pokud jde o trvalý stav, tak ho okamžitě zrušit (např. přestat s intimním životem mimo manželství, vrátit ukradené atd.), vyznání hříchů ve zpovědnici, přijetí kněžského rozhřešení a vykonání uloženého pokání, většinou je to modlitba. Je ale vhodné a prospěšné přidat si k tomu ještě něco dalšího, např. dobrý skutek (navštívit nemocného nebo osamělého, pomoci finančně někomu v nouzi atd.), sebezápor např. ve formě postu apod.

Tyto triviální zásady by se měl každý katolík dozvědět v katechezi. Pokud je nezná, tak se někde stala chyba, nejspíš se nevěnuje přípravě na svátost pokání tolik péče jako dříve, ať už ze strany duchovních nebo samotných věřících. Proto náleží vroucí dík všem kněžím, kteří se důkladně věnují tomuto tématu na exerciciích a jiných podobných akcích, např. Otec Pleskač na Sv. Hostýně. Je toho maximálně zapotřebí, více než kdy jindy, neboť duch modernismu vede k neustálému podceňování zpovědi, ne-li dokonce k její otevřené negaci, jak vidíme na Západě.

Vyznávat své hříchy, které patří k intimitě člověka, nějakému knězi, který je stejně slabý a hříšný jako já, je prý ponižující. Přitom ale ten, kdo vznáší takový argument, nemá žádný problém vyznávat ještě větší a hlubší intimnosti psychiatrovi, psychologovi, sexuologovi aj. Vážně si myslíte, že kněz si vaše hříchy pamatuje? Zapomene je dřív, než vyjde ze zpovědnice, nemá tam přece jenom vás.

Neobstojí ani argument, že stačí soukromě „vyznat“ hříchy Bohu. Jenže já se tím, že hřeším, neproviňuji jen proti Bohu, ale i proti společenství Církve, proto musím hříchy vyznat i jí, kněz zpovědník je její zástupce. Ústní vyznání hříchů patřilo ke svátostné praxi od prvopočátku existence Církve.

Kdo si zvykne na pravidelnou sv. zpověď minimálně jednou za měsíc, brzy pocítí její blahodárné účinky. Mohu to potvrdit ze své vlastní zkušenosti. Ta jistota, že teď je má duše před Pánem „čistá jak lesní studánka“ (píseň zpěváka Petra Lutky), je něco, co bych nevyměnil za nic na světě. Několikrát jsem též zažil, že po zpovědi zmizely i některé mé zdravotní problémy.

Zpověď je lékem pro duši, tím hlavním a podstatným. Je ovšem sprostou urážkou Pána, když někdo přijímá tuto svátost jeho nekonečného milosrdenství svatokrádežně, když např. nemíní ukončit svůj hříšný poměr nebo vrátit ukradenou věc, omluvit se za pomluvu atd. Přistupovat potom v tomto stavu těžkého hříchu ke sv. přijímání znamená potom další svatokrádež a nebezpečné riskování se svojí věčnou spásou. Nechtěl bych být jednou na věčnosti v kůži těch „vzdělaných a inteligentních“, kteří tvrdí, že prý svátosti jsou lékem a proto je nutno podávat sv. přijímání i párům žijícím „na hromádce“ včetně homosexuálních, zdravotníkům provádějícím potraty nebo při nich asistujícím, boháčům, kteří získali svůj majetek z nakradených peněz atd.

Pane, prosíme Tě, sešli svého Svatého Ducha, abychom se zpovídali vždycky s lítostí a opravdovým úmyslem ve hříchu nepokračovat. A také – aby tato svátost byla pro nás vždycky radostným setkáním s Tvojí odpouštějící láskou. Amen.