Onehdy jsem vytahoval ze schránky proužek papíru, na němž se vyznávala jakási třináctiletá dívčina ze svého životního snu a prosila, abych ji i já prostřednictvím internetu v jeho splnění podpořil. Životním snem oné třináctileté bylo setkání s jistou zpěvačkou, idolem, jak neopomněla dodat.

Každý jsme v jejím věku o něčem snili, někdo měl ty sny ve spojitosti s fotbalem, jako třeba já, někdo bytostně toužil shromáždit co největší počet škatulek od sirek, jiný toužil vidět moře, jiný zase nějakou slavnou osobnost. Tak mě napadlo, o čem tak snila taková Panna Maria.

Zhruba ve stejném věku, v jakém je ta zapálená fanynka, Ji navštívil archanděl a oznámil Jí, že se stane Matkou Boží. Možná byla o malinko starší, ale to teď nehraje roli. Každopádně se v tomto přelomovém okamžiku dějin Boží posel odmlčel a čekal na Mariinu reakci. Teologové to vnímají jako čekání na Mariin souhlas, jako Boží pokorné vyčkávání na souhlas „obyčejné“ Dívky z Nazareta. Co následovalo, všichni dobře víme.

Říká se, že čím srdce přetéká, tím ústa oplývají. Sami na sobě můžeme kolikrát pozorovat, jak často reagujeme zcela nečekaně (i pro nás) na nějaký podnět, ať už slovem, nebo třeba jen gestem. Mariino srdce přetékalo plností milosti, přetékalo láskou k Bohu, naprostou touhou po Něm, po čistotě a pokoře, a proto zareagovala, jak zareagovala. Žádné diskuse, výmluvy nebo námitky, nýbrž jen otázka po tom, jak se má o tuto skutečnost přičinit Ona sama, Ona, Služebnice Páně. „Jak se to stane?“ A žádné hodnocení typu: „Ty jo, to bude hustý…“ Toužila být služebnicí a stala se Královnou. Královnou andělů, Královnou patriarchů, proroků, mučedníků… Královnou naší.

Už samotné entrée celého tohoto setkání je zcela odlišné od všech jiných jemu podobných. Zcela proti dobovému bontonu zdraví nejvyšší z andělů tuto „obyčejnou“ Dívku. Kdo tedy byla Maria, pohybujeme-li se v prostředí, kde postavení a chápání ženy v tehdejší společnosti nebylo zrovna tím, po čem by dnešní ženy a dívky snily? Kdo byla tato -náctiletá, Již Boží posel sám od sebe pozdraví jako první, zatímco takový praotec hebrejského národa Abrahám se před podobnými posly klaní až k zemi? Těžko se někdy přiblížíme byť jen k částečnému pochopení toho, co znamenalo Její vyvolení. Můžeme se však přiblížit k Jejímu jednání, smýšlení, k Jejímu způsobu života. Jistě, nikdy se mu nevyrovnáme, nikdy nebudeme prosti hříchu jako Ona, ale i my můžeme uchovávat ve svém srdci to, co k nám mluví Bůh. I my můžeme chodit k druhým jako Ona k Alžbětě – ne ze zvědavosti, jestli je pravda to, co to ten anděl řekl, ale z čisté lidské účasti, z nasazení se pro Ni, pomoci Jí, potěšovat, povzbuzovat. I my můžeme denně vzhlížet k Bohu, stávat se služebníky a služebnicemi Páně, i my můžeme poslouchat tuto Matku a „udělat vše, cokoliv nám nařídí“ Její Syn. To byla její poslední slova v evangeliu. Ta první byla tázáním se na to, co má udělat pro naplnění Božího plánu, ta poslední byla výzvou k poslušnosti Božímu Synu.