„Co bys řekl, kdybys potkal ženu, která na tebe bude vždy, za všech okolností hodná, vždy pro tebe bude mít dobré slovo, úsměv, pohlazení, všechno ti odpustí, uvaří ti, vypere ti, udělá pro tebe, co ti jen na očích uvidí?“ „Ahoj, mami.“

Tento bonmot svědčí o výjimečnosti ženy, ke které může člověk na této zemi kdykoli přijít a nebude zklamán. Matka, máma, maminka chce pro své dítě to nejlepší, udělá pro ně vše, byť by ji to mělo stát pohodlí, zdraví, či dokonce život. Jednu takovou mám, takže vím, o čem mluvím, resp. píšu. Slovo „jednu“ je ostatně dost zavádějící, nikdo nemůže mít více matek, snad jen šroubek… Co mne se týče, ani jich více mít nechci, natož pak jinou. Mám tu nejlepší, tu jedinou možnou.

Přece je zde však ještě jedna Žena, jíž bez rozpaků, výčitek či pochybností mohu, chci a toužím říkat Matko, Mami, Maminko…

Budu-li parafrázovat úvodní odstavec, bude onen dialog vypadat následovně: „Co bys řekl, kdybys potkal ženu, ke které se budeš moci kdykoli utéct, která tě vždycky vyslyší, potěší a pomůže ti, a to i přesto, že jsi zavinil smrt Jejího Syna?“ „Zdrávas, Maria…“

„Ruka, která pohybovala kolíbkou, hýbe i světem,“ zní jedno španělské přísloví. To, co nám dala do vínku naše biologická matka, má vliv na naše budoucí životy. To, co nám dává naše duchovní Matka, je ještě něco mnohem víc. Ne nadarmo nám Ji prostřednictvím sv. Jana všem dal za Matku. Je-li Ježíš Sluncem, pak Maria je Jitřenkou, která je na obloze před jeho východem i po jeho západu. Jen v jeho záři ustupuje do pozadí, tak jako Maria, která, zastíněna mocí Nejvyššího (viz Lk 1,35), prožila celý svůj život ve skrytosti. Ale díky Synovu: „Hle, tvá matka“ je s námi i po Jeho nanebevstoupení. A vždy ukazuje směrem k Němu, ne na sebe.

U Izajáše můžeme číst, že spíš matka zapomene na své dítě, než aby tak učinil Bůh. U Matky Boží je to však zhola nemožné. Vím, u té mé taktéž, ale tento příměr bych chtěl vztáhnout právě na Matku církve. Zabili jsme Jí Syna, ale namísto nevraživosti nás přijímá pod svůj plášť, brání nás – své děti před útoky toho Zlého, a dokonce prosí u svého Syna za nás, kteří Mu způsobili a způsobují tolik utrpení. Říká se, že matka má nejraději to dítě, s nímž měla nejvíc trápení, které ji stálo nejvíc bolesti. Zde to beze zbytku platí pro celé lidské pokolení – každý z nás Marii způsobil nepředstavitelnou bolest tím, že jeho ruka držela pomyslné kladivo při úderech do hřebů probíjejících Ježíšovy údy. Jenže namísto toho, aby se chápala meče jako Petr, nabízí své Srdce pro sedm mečů, které je mají probodnout. „Maria nevítězí s mečem v ruce, ale s mečem v srdci,“ praví Gertruda von le Fort. Trpí se svým Synem, pláče pro své děti, pláče jako Matka, která je vůbec bezmezně miluje, touží po jejich spáse a všemi dostupnými prostředky jim = nám k tomu dopomáhá, přičemž vůbec tyto dostupné prostředky vycházejí z Její lásky přesahující lásku všech matek, které se kdy na této zemi pohybovaly, včetně té mé, a to už je co říct.

„Ukaž, že jsi matkou,“ vyzýval kdysi jeden hříšník Marii. „Ukaž, že jsi synem,“ odvětila mu. Nechtějme po Marii, aby byla naší Matkou, aniž bychom se přitom nesnažili být Jejími syny. Vždyť Ježíš na kříži řekl: „Hle, tvůj syn,“ ale i „Hle, tvá matka.“ Má jít tedy o oboustranný vztah, vztah milujícího k Milované.

„Uloupila jsi mi srdce,“ řekl kdysi Marii sv. Bernard z Clairvaux. Nechme si i naše srdce uloupit touto „Zlodějkou“. Podobně jako sv. Terezie z Lisieux, která se radovala z toho, že ji Bůh přijde jednoho dne „úplně roztomile ukrást“ a chtěla Mu v tom pomáhat.

Pomáhejme Marii v tomto „olupování“, Ona si naše srdce nenechá pro sebe, ale předloží je svému Synu. Proč? Protože jako každá matka, chce i Ona pro své děti to nejlepší.