Stalo se v Evropě téměř sloganem, že Česká republika je „nejateističtější zemí Evropy“, ne-li dokonce světa. Jako českomoravský vlastenec se proti tomu musím ohradit. Toto tvrzení je založeno pouze na údajích, kolik lidí se formálně hlásí při sčítání lidu k některé z křesťanských denominací a kolik jich veřejně deklaruje, že jsou ateisty.

Jenže toto není rozhodujícím kritériem. Tím je procentuální počet nedělních návštěvníků bohoslužeb. A tady – i když jsme hodně vzadu - přece jen nejsme nejhorší, aniž bych chtěl tímto tvrzením zlehčovat vážnost situace a úpadek víry, k němuž zvláště po r. 1989 dochází u nás geometrickou řadou.

Některé vyspělé západní země jsou ale na tom ještě hůř. V Holandsku podle oficiálních údajů ještě počátkem 70. let navštěvovaly nedělní katolickou mši sv. přes 3 miliony osob, dnes je to pouhých 60 tisíc, čili méně než půl procenta celkové populace. V Německu taktéž před cca 50 lety (obě tehdejší části, tj. Spolková republika i komunistická tzv. NDR) chodilo na nedělní katolickou liturgii cca 20 mil. lidí, dnes ani ne 700 tisíc, což znamená pod jedno procento populace. V naší republice oficiálně je přítomno na nedělní liturgii v katolických chrámech cca 300 tisíc duší, to jsou nějaká cca 2-3 proc. občanů, což je lepší údaj než ve Francii, kde tato statistika klesá pod jedno procento.

Samozřejmě jsou země, kde je situace mnohem lepší, zejména v bývalém tzv. východním bloku: Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rumunsko…, nicméně k poklesu nedělní frekvence dochází i tady. Zajímavé přitom je, že lokální církve, které nezaváděly neomodernistické bludy a destrukce víry příliš rychle, vykazují přece jen pomalejší úbytek religiozity než ty, které v tomto „spěchaly“ (Holandsko, Belgie, Německo, Francie…). Takové je tedy „ovoce“ toho, co se dříve nazývalo a někde ještě dnes nazývá „jaro Církve“.

Navzdory tomu však zůstává Česká republika katolickou zemí, i když již od dob národního obrození neustále slyšíme, že jsme „husitským národem“. Je sice pravdou, že ve středověku většina Čechů od katolické víry odpadla k husitským a později k protestantským bludům, nicméně v době katolické reformace 17. stol. se k pravé víře Kristově opět vrátila – a víra našich barokních předků byla upřímná a proniknutá autentickou zbožností. Ani v době velkého zvlažnění v 19. stol. a v odpadové vlně po I. světové válce neztratili Čechové, Moravané a Slezané svoji prioritní vazbu na Katolickou církev, jak o tom svědčí ve 30. letech četné návraty těch, kteří se nechali zlákat tzv. československou církví (dnes čs. církev husitská). Filmové záběry z Katolického sjezdu r. 1935 v Praze ukazují jasně masový katolicismus tehdejšího českého obyvatelstva, které se tenkrát ze 60 procent hlásilo k pravé víře Kristově. Toto číslo se ještě zvýšilo po II. světové válce, kdy dle tehdejších statistik v českých zemích více než 25 procent české populace navštěvovalo každou neděli katolické bohoslužby. Navzdory komunistické perzekuci ještě v polovině 50. let na Moravě většina žáků základních škol navštěvovala nepovinnou výuku katolického náboženství (jsem pamětníkem toho).

Čechové jsou katolickým národem právě tak jako Francouzi, Italové nebo Rakušané. A jestli došlo v naší historii k masové apostazi, tak ani tyto národy nebyly výjimkou. Francouzi v 16. století propadli protestantským herezím (hugenoti) a v 18. století masovému antichristianismu a ateismu spojenému s krvavým pronásledováním katolíků, Italové, byť v mnohem menší míře, tak učinili r. 1848 a později po zániku Papežského státu r. 1870. I tradičně katolické Rakousko muselo čelit hromadnému odpadu od katolické víry k protestantismu v 16. století. Nejsme proto se svojí husitsko-protestantskou tradicí žádnou výjimkou mezi dotyčnými evropskými národy – a tak jako ony – i my jsme se nakonec vrátili k pravé víře Kristově. Nejsme tudíž žádným „husitským“, ale vpravdě katolickým národem, byť poznamenaným, jako ostatně téměř všechny národy Evropy a Ameriky, současnou masovou apostazí v důsledku scestných ideologií, jež pronikly i do Katolické církve.

Přesto je ale katolická víra v české populaci stále živá. Doba dovolených a prázdnin, kdy člověk více cestuje, o tom může snadno přesvědčit každého nezaujatého pozorovatele. To veliké množství křížů u silnic, polí a lesů, tolik mariánských kapliček, soch Panny Marie a svatých! Naprostá většina je jich vzorně udržovaných, doklad toto, že jsou tady obětaví věřící, kteří se o ně s láskou starají. Pravda, v oblastech dříve obývaných odsunutým německým obyvatelstvem je to poněkud horší, jde o misijní území, nicméně i tady se lze setkat s pečlivě ošetřovanými krásnými Božími mukami a kapličkami, až srdce zaplesá. A připojme k tomu znovu postavený mariánský sloup v Praze na místě vandalsky zničeného v r. 1918!

Ano, i navzdory výraznému poklesu religiozity posledních desetiletí jsme a zůstáváme katolickým národem, ať už se to komu líbí či nikoliv. Dokud přes veškerý úbytek lidí na liturgii v kostele budou naši krajinu zdobit nádherně opravené krucifixy, mariánské kapičky a sochy Matky Boží a světců, tak můžeme bez obav říci, že podhoubí, z něhož pravá víra Kristova vyrůstá, není zničeno, nýbrž zůstává stále živé. A potvrzuje to i další poznatek. I když obecně lidí v kostele ubývá, neplatí to pro svatyně, kde se slouží tradiční nebo byzantská liturgie. Plno mladých rodin s dětmi a početní nárůst účastníků je velkou nadějí do budoucna. Je to sice „malé stádce“, jenže Pán řekl, že chce právě jemu, malému, „dát království“. Kéž toto povzbuzení je zpříjemněním našich prázdnin a dovolených!