Tradiční katolický katechismus jasně definuje pravou Církev Kristovu: jde o společenství platně pokřtěných, kteří mají viditelnou hlavu, tj. papeže, 7 svátostí a vyznávají zjevenou nauku obsaženou v Písmu sv. a v posvátné Tradici. Pokud některá z těchto složek chybí, nejedná se o pravou Církev.

Právě toto nám připomíná svátek sv. Petra a Pavla 29. června. Sv. Petr byl samotným Spasitelem ustanoven hlavou sboru apoštolů a potažmo celé Církve. Máme 4 doklady přímo z Písma, které jsou nezpochybnitelné. U Mat 16,13-20 Pán poté, co Petr ho označil za Mesiáše a Božího Syna, mu řekl známá slova, že je skála a na ní vznikne Církev. Komu to nestačí, tak u Jana 21,15-17 Kristus říká Petrovi poté, co mu vyznal, že jej miluje více než ostatní, aby pásl jeho beránky a ovce. A ještě lze poukázat na Luk 22,31, kdy Pán vyzývá Petra, aby posiloval své bratry. Petrův úřad potvrzuje i apoštol národů sv. Pavel, který píše v Gal 1,18, že přišel do Jeruzaléma, aby „osobně poznal Petra“. Proč právě jeho, proč ne Jakuba nebo Jana? Odpověď je jasná: protože Petr byl hlavou začínající Církve a Pavel to plně respektoval.

Petr se po svém příchodu do Říma stal také hlavou tamní církevní obce a zemřel r. 64 za Neronova pronásledování ukřižováním hlavou dolů. Podle Origena (3. stol.) si to tak sám přál, protože se necítil hoden zemřít stejnou smrtí jako Spasitel. Pavel zemřel o tři roky později stětím.

Protestanté popřeli Petrův pobyt v Římě a jeho mučednickou smrt v tomto městě. Poukazovali na sdělení Petra v jeho listu (1 Pt 5,13), že ho píše z Babylonu, což bylo dříve hlavní město Mezopotámie. Z prvokřesťanské literatury nemáme však nejmenší zmínku o tom, že by Petr v těchto končinách působil. Ani nemohl, protože v apoštolské době zůstaly z kdysi slavného Nabuchodonosorova města jen neobyvatelné trosky, jak dosvědčují antičtí autoři Strabo a Plinius.

Název Babylon, užívaný sv. Petrem, se tak může týkat jedině Říma. Křesťanští autoři Papias (2. stol), Klement Alexandrijský (2.-3. stol.) a sv. Jeroným (4. stol.) dosvědčují, že křesťané i židé nazývali Řím pro jeho zkažený mravní život „Babylonem“.

Nejpřesvědčivější doklad, že sv. Petr opravdu v Římě zemřel mučednickou smrtí, podává křesťanský presbyter (kněz) Gaius někdy kolem r. 200. Píše, že v Římě na Vatikánském pahorku existuje hrob sv. Petra, k němuž křesťané v hojném počtu putují a modlí se u něj. O pobytu sv. Petra v Římě a jeho ukřižování píše ve starověku i řada jiných autorů.

Petr byl prvním římským biskupem. Již sv. Ignác Antiochijský, který zemřel mučednickou smrtí r. 107, píše v jednom ze svých listů jako první poapoštolský autor, že římský biskup je hlavou všech biskupů. V pozdějších staletích máme potom svědectví sv. Ireneje, Origena, sv. Cypriána a řady dalších.

Biskupům hlavního města Římské říše se brzy začalo říkat „papa“, tj. otec, zdrobněle „tatínek“, odtud české pojmenování „papež“. Ve prospěch instituce papežství hovoří mimo jiné i nepřetržitá řada nástupců sv. Petra. Tato kontinuita nebyla nikdy přerušena, maximální doba mezi úmrtím jednoho papeže a volbou jeho nástupce nikdy netrvala déle než rok.

Jak je to s poslušností věřících papeži?

Nauka hovoří jasně, že katolík je papeži zavázán absolutní poslušností. Co to ale znamená? Konstituce I. vatikánského koncilu „Pastor Aeternus“ ji označuje jako poslušnost ve věcech víry a mravů a v záležitostech církevní kázně, disciplíny. Papež, když definuje z pozice náměstka Kristova nějakou věroučnou nebo mravoučnou pravdu buď sám, nebo spolu s dogmatickým koncilem, je chráněn zvláštní milostí Ducha Svatého a tudíž neomylný. To ovšem neznamená, že si může libovolně vyhlašovat články víry a mravů dle svého uvážení, jak ho napadne. Papež není tvůrcem dogmat, pouze jejich strážcem. Když z titulu neomylnosti nějaké vyhlásí, tak se nejedná o žádný nový „objev“ papeže na poli teologie, nýbrž o závazné sdělení, že takto Církev od prvopočátku své existence učila, že toto tvrzení je součástí zjevené Pravdy, kterou nám přinesli Kristus a apoštolé. Proto všechny dogmatické definice papežů, pronesené ex cathedra, tj. z titulu náměstka Kristova s jasně deklarovaným úmyslem vázat celou Katolickou církev, jsou neomylné a katolík je povinen poslušností. Neposlušnost tady není pouze hříchem, nýbrž přímo herezí.

Petrovi Pán udělil také moc „svazovat a rozvazovat“. Z toho vyplývá, že papeži je katolík zavázán poslušností i v disciplinárních věcech. Když papež nařídí přesun některého liturgického svátku, když zakáže katolíkům členství v nějakém spolku nebo politické straně, protože se tam projevují protikatolické tendence, když zakáže poutě na místa neschválených soukromých zjevení atd., nejedná se sice o neomylné rozhodnutí, nicméně katolík má morální povinnost poslechnout. Neposlušnost rovná se hřích.

Na druhé straně však ani papež nesmí překračovat svou pravomoc, danou Petrovi Ježíšem Kristem. Kdyby např. (čistě teoreticky) nařídil věřícím bez jakékoliv souvislosti s vírou a mravy, jakými dopravními prostředky smějí cestovat nebo jaké zemědělské stroje při obdělávání půdy mají používat, tak by katolík neměl absolutně žádnou povinnost poslechnout, neboť toto nespadá do kompetence papeže jako nejvyšší a závazné autority ve věcech víry a mravů.

Mnozí papežové v minulosti vynikli také jako učenci ve světských oborech. Tady byli a jsou omylní jako kterýkoliv jiný člověk – a poplatní vědeckým poznatkům i omylům své doby. Proto např. přírodovědné spisy papeže Silvestra II. (10. stol.) nebo zeměpisné Pia II. (15. stol.) nejsou neomylné a nelze vyžadovat od katolíků, aby jim ve všem závazně věřili, i když jsou úctyhodné. Někteří papežové se též zabývali jako soukromé osoby teologií. Ani tady se nejedná o neomylnost, která by zavazovala k poslušnosti víry, i když teze těchto pontifiků nutno brát s respektem.

Neomylnost si nelze plést s bezhříšností. Víme sice, že naprostá většina papežů byli buď kanonizovaní světci, nebo alespoň mužové mravně bezúhonní a zbožní, nicméně vyskytli se mezi nimi i velcí hříšníci, kteří nedělali úřadu náměstka Kristova žádnou čest. Kritika hříšného života papežů nikdy nebyla v Církvi chápána jako neposlušnost nebo dokonce hereze, ze středověku existuje řada písemných dokladů o tom, jak mnozí světci (sv. Bernard z Clairvaux, sv. Kateřina Sienská aj.) ostře kritizovali papeže za jejich osobní život, když nebyl v souladu s požadavky evangelia, známý renezanční básník Dante Alighieri umístil dokonce některé papeže do pekla.

Neomylnost definovaná I. vatikánským koncilem nechrání papeže před omylem ve věci řízení Církve a teologických vyjádření, vyslovených nikoli ex cathedra. Papežové tak jako všichni lidé měli a mají svobodnou vůli, proto se mohou nauce Kristově zpronevěřit a hlásat bludy. Tyto případy se v dějinách Církve skutečně vyskytly. Ve 4. stol. papež Liberius I. exkomunikoval sv. Athanasia, velkého obhájce víry v Božství Ježíše Krista, a přihlásil se k bludu semiarianismu, jenž tuto pravdu zpochybňoval. V 7. stol. Honorius I. zastával blud monoteletismu, tj. že Kristus měl pouze jednu vůli, božskou, nikoli božskou i lidskou zároveň jako pravý Bůh a pravý Člověk současně. Ve 14. stol. papež Jan XXII. zase popřel existenci soukromého soudu po smrti.

Otázka poslušnosti papeži, jenž zastává heretické postoje, se dnes stává, ať už si to přiznáme nebo ne, opět aktuální. II. vatikánský koncil, jediný nedogmatický církevní sněm v dějinách, otevřel některými svými formulacemi prostor pro zastírání závažných rozdílů ve věrouce mezi katolickou naukou a protestantskými herezemi, mezi vírou v Ježíše Krista a nekřesťanskými náboženstvími, mezi křesťanstvím a bezbožeckými ideologiemi. Svými tezemi o náboženské svobodě postavil katolické náboženství ve společenské sféře na stejnou úroveň s jinými kulty a ideologiemi. Tomuto rozmělnění katolické víry byli poplatní všichni pokoncilní papežové. To je nutno sine ira et studio říci, i když si jinak vysoko ceníme statečného postoje Jana Pavla II. a Benedikta XVI. ve věci ochrany nenarozeného života a rodiny.

Nynější papež František zašel ještě mnohem dál. Jak se proto postavit k požadavku poslušnosti vůči němu? Boží zjevení nám dává odpověď i na tuto otázku. Apoštolé Petr a Jan před veleradou, která jim zakazuje hlásat Krista, odpovídají: „Posuďte, je-li spravedlivé před Bohem, abychom poslouchali více vás než Boha!“ (Sk 4,19). Absolutní poslušnost katolíka vůči papeži končí tam, kde papež hlásá bludy nebo nabádá ke hříchu a tím se zpronevěřuje zjevené Pravdě. Katolická hierarchie hodnot je taková, že nejvyšší poslušností je poslušnost Písmu sv. a posvátné Tradici, tj. závazné nauce Katolické církve. Církevní učitelský úřad, tzv. magisterium, v němž papež jako nástupce sv. Petra hraje prvořadou roli, má chránit tuto Pravdu před porušením a zkreslením. Když to dělá, tak poslušnost magisteriu splývá s poslušností zjevené Pravdě. Pokud ale tuto svou povinnost neplní a stává se naopak pro zjevenou Pravdu hrozbou, potom platí výše uvedená slova apoštolů před veleradou.

Papež František např. v dokumentu Amoris Laetitia a ještě více v dopise argentinským biskupům připouští možnost podávání sv. přijímání osobám žijícím v nelegitimních sexuálních svazcích, u příležitosti jubilea Lutherova vystoupení mluvil o tomto heretikovi jako o velkém reformátorovi Církve a nechal ve Vatikáně instalovat jeho sochu, později společně s muslimským imámem vydal prohlášení, že Bůh „si přeje různost náboženství“, nakonec vzdal poctu pohanské bohyni Pachamamě přímo ve vatikánských zahradách, nařídil ve Vatikánu v době covidového šílenství povinné podávání na ruku a povinné očkování všech zaměstnanců Sv. stolce, aniž bral v úvahu varování mnoha světově uznávaných odborníků před hrozivými následky vakcín a jejich souvislost s potraty. K dovršení všeho téměř zakázal tradiční liturgii, která byla v západní církvi celebrována nejméně 1500 let.

To všechno jsou opatření a rozhodnutí, která směřují proti zjevené Pravdě, proto poslechnout nejen nemusíme, nýbrž přímo nesmíme. Není to ani z věroučného hlediska vůbec těžké, neboť papež František naštěstí nevydal během svého pontifikátu žádný dokument ex cathedra, čili pod pečetí neomylnosti. Biskup mons. Athanasius Schneider to vyjádřil krásně a lapidárně, když na téma papežovy oslavné řeči na Luthera v letadle při cestě ze švédské Uppsaly řekl: „My máme k tomu závazný a neomylný dokument Církve: tridentský koncil, který odsoudil Lutherovy bludy. Výroky papeže v letadle před novináři nejsou ani závazné, ani neomylné.“

Je papež František legitimním náměstkem Kristovým?

Jsou skupiny tzv. sedisvakantistů, které tvrdí, že nikoliv. Jenže jejich argumentace postrádá teologický základ. Výše zmíněný tradiční biskup mons. Schneider upozorňuje, že sice existují teze sv. Roberta Bellarmina, Franciska Suaréze nebo částečně i sv. Tomáše Akvinského, že papež tím, když upadne do hereze nebo dokonce apostáze, ztrácí automaticky svůj úřad, jenže problém tkví v nesesaditelnosti papeže. Ani koncil nemá pravomoc papeže odvolat. Pokud bychom nechali rozhodnutí na samotných katolících, ať už laicích nebo posvěcených osobách, nakolik chtějí či nechtějí papeže uznávat, potom hrozí nebezpečí anarchie a sektářství, kdy si každý bude moci stanovit sám, kterého papeže prohlásí za pravověrného a právoplatného a kterého za heretika a neprávoplatného. Krom toho tyto názory sv. Roberta Bellarmina aj. jsou pouhými stanovisky jednotlivých teologů, nikoli závaznou naukou Církve.

Směrodatná je tady církevní praxe v dějinách. Ta je taková, že Církev uznala a nadále uznává všechny tři výše jmenované papeže, kteří propadli herezím, za právoplatné, i když jejich bludy kategoricky odsoudila. Dokumenty jejich pontifikátu, poznamenané bludy, byly odsouzeny a vyřazeny z agendy, nicméně ta jejich rozhodnutí, která jsou věroučně bezproblémová, zůstávají v platnosti, např. ustanovení svátku Nejsvětější Trojice bludařským papežem Janem XXII.

To je jasným signálem, jaký máme zaujmout postoj v případě Františkova pontifikátu. Je to jednoduché. Tam, kde jsou jeho dokumenty a výroky v rozporu s pravověrnou naukou, neposlechnout a ozvat se, naopak ale tam, kde je všechno s ní v souladu, poslechnout. Nelze nijak dokázat, že tento papež, i když hlásá bludy, je neprávoplatný, neboť konkláve je tajné a nikdo proto nemůže poukázat na manipulace při volbě apod. Takže konkrétně: Kategoricky odmítneme Františkovu tezi, že Bůh si přeje různost náboženství, neboť zjevně odporuje Písmu sv. a posvátné Tradici, které definují, že jediným pravým náboženstvím je to, které přinesl Ježíš Kristus, tj. katolické. Přijmeme ale Františkovu výzvu k modlitbě za ukončení války na Ukrajině a také ji budeme realizovat.

Tak je to v souladu s dosavadní církevní praxí v dějinách a bylo by opovážlivé hledat jiné cesty. Postoj některých skupin „ryc nebo nic“, tj. buď je papež absolutně ve všem pravověrný a nikdy se nemýlí (ani ve výrocích nespadajících pod ex cathedra), nebo papežem vůbec není, je v rozporu s tímto osvědčeným a historicky prověřeným postupem Církve.

Na druhé straně ale názorům těchto sedisvakantistů částečně rozumím. Jsou důsledkem toho, co známý italský katolický historik Roberto de Mattei nazývá „papalatrií“, tj. nekritickou úctou k papeži, která nerozlišuje mezi jeho neomylnými výroky ex cathedra a jinými, jež mohou být mylné. To má své historické kořeny ještě v 19. století, kdy protestanté, zednáři a liberálové se zaměřili ve svém boji proti Církvi právě na papežství. Bl. Pius IX. musel bránit teritorium Papežského státu vojensky proti Garibaldiho armádě „sjednocené Itálie“. V atmosféře vášnivé obrany Petrova úřadu proběhl též I. vatikánský koncil, jenž definoval neomylnost náměstka Kristova ve věcech víry a mravů.

To bylo nezbytné a požehnané. Katolíci se více semkli kolem nástupce Petrova. Papežství se stalo v povědomí katolického lidu ve větší míře než předtím opravdovým svorníkem jednoty pravé Církve Kristovy a zárukou pravověrnosti.

Lidová zbožnost šla ale ještě dále než konstituce „Pastor Aeternus“ I. vatikánského koncilu, která jasnými a přesnými slovy definovala papežskou neomylnost. Vžila se představa, že „cokoliv řekne Sv. Otec, je pravdivé a závazné“. Že by se mohl papež lidsky mýlit, se sice nevylučovalo, ale mezi katolíky byl velice rozšířený názor připisovaný později právem nebo neprávem sv. Matce Tereze: „Raději se budu mýlit s papežem, než abych měla pravdu proti papeži.“

Nelze popřít, že tento lidový přístup „papalatristické“ zbožnosti přinesl v 19. a ještě v I. pol. 20. stol. požehnané ovoce: pravá víra se upevňovala a posilovala – a spolu s ní i oddaná věrnost náměstku Kristovu. Svatí papežové a stateční obránci víry bl. Pius IX., sv. Pius X. nebo Pius XII. svými postoji a svými činy odpovídajícími postojům a činům dobrých pastýřů bránících stádo před vlky jakoby dokazovali oprávněnost papalatrie.

Jenže právě toho využili svobodní zednáři skrývající se uvnitř Církve, jak dokazuje korespondence odpadlého kanovníka Roky, kterou publikuje ve spise „Athanasius“ biskup mons. Rudolf Graber. Rocca už na konci 19. stol. spřádal plány na ovládnutí Říma zednáři a na prosazení papeže, který bude povolný jejich záměrům. To ještě před ním požadovala zednářská lóže Alta Vendita. Lidovou papalatrii bude potom možno snadno zneužít k protlačení heterodoxních a Církev likvidujících ustanovení. Když papež dosazený svobodnými zednáři na stolec Petrův nenápadně a postupnými kroky bude zpracovávat věřící lid, který – vidící v každém papežově slovu ztělesněnou pravdu – přijme v úctě a poslušnosti všechno, cokoliv řekne nebo napíše, aniž zjistí, že je to v rozporu s tradiční naukou (a pokud ano, tak se mu to patřičně „objasní“), potom bude vyhráno. Tak to plánovali, jak je zřejmé z výše uvedených odkazů.

Zdá se, že jejich plány se naplnily. Znám řadu poctivých katolíků, zformovaných papalatristicky, kteří dokázali pevně stát za pravověrnými výroky Benedikta XVI. nebo Jana Pavla II., ale dnes plně podporují heterodoxní teze Františka a odmítají vůbec připustit, že jsou v rozporu s tím, co hlásali jeho předchůdci. Satan nikdy nespí. Oddanou a nekritickou úctu k papeži dokázal rafinovaně a chytře využít ke zničení Církve, když se mu podařilo prosadit na Petrův stolec osobu poplatnou jeho záměrům.

A naše obrana? Není jiná než ta, kterou jsme výše nastínili a jež se v dějinách Církve vždy osvědčila: netrhat jednotu Církve kvůli heterodoxnímu papeži, ale neposlouchat a vzdorovat všemu, co vychází z jeho agendy v rozporu s katolickou naukou, uposlechnout ale všechno, co je s ní v souladu. Vyplatí se také zvolit si v době této papežské krize „náhradní“ autoritu. Mnozí tradiční katolíci ji nalezli v kněžských bratrstvech a komunitách, které jsou v jednotě se Sv. stolcem. Lze také vybrat si jako autoritu některého z pravověrných biskupů nacházejících se v této jednotě, ale správně kritického k Františkovu pontifikátu, jakými jsou např. výše uvedený kazašský biskup mons. Athanasius Schneider nebo biskup z USA Joseph Strickland aj.

Současná krize stolce sv. Patra je pro katolíky věrné pravé nauce velkou zkouškou. Nikdy ale nelze ztratit ze zřetele, jak napsal arcibiskup mons. Marcel Lefébvre, že nad současným Římem ovládaným heterodoxními preláty stojí věčný Řím, Řím sv. Petra, který vždycky byl, je a bude úběžníkem autentického katolicismu. Je to tzv. věčné magisterium. To má pokaždé přednost před tzv. živým magisteriem, pokud se ocitá v rozporu s věroukou a mravoukou, jak tyto byly definovány mj. i neomylnými výroky mnoha papežů v minulosti.

Pane Ježíši Kriste, dej, prosíme, na přímluvu apoštolů sv. Petra a Pavla, jejichž svátek slavíme, aby se současný Řím co nejdříve vrátil k jednotě s věčným Římem sv. Petra. Věříme, že se tak stane, poněvadž ty jsi řekl, že pekelné brány Církev nepřemohou. A také Tě prosíme o dar Ducha Svatého pro nás, abychom v této době ďábelského zmatku nikdy neztratili správnou orientaci. Amen.