Bez Ducha Svatého by vůbec nebyl možný nadpřirozený život Církve. Bez toho Ducha, který se ukázal apoštolům ve večeřadle v podobě ohně. Tam došlo k faktickému vzniku Kristovy církve, která dodnes hlásá světu Božskou nauku Páně a vysluhuje svátostmi.

V každé svátosti uděluje milosti Duch Svatý. Při křtu zbavuje duši člověka dědičného i osobního hříchu, poskytuje mu tím posvěcující milost a zároveň jej naplňuje sedmerými dary: rozumu, moudrosti, rady, síly, umění, pobožnosti a bázně Boží.

Při biřmování dochází z moci Ducha Svatého k rozmnožení a prohloubení darů a milostí získaných při křtu, zvláště pak milosti být bojovníkem Kristovým, umět víru statečně vyznat, obhájit a nebát se pronásledování pro jméno Spasitelovo.

Při svátosti pokání se rozhřešení uděluje rovněž skrze Ducha Svatého, sám Spasitel řekl po svém vzkříšení apoštolům: „Přijměte Ducha Svatého! Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí….“ (Jan 20,23).

Také proměnu chleba a vína v Tělo a Krev Krista při mši sv. vykonává za spoluúčasti Otce i Syna Duch Svatý, jak věří Církev. Ve východní liturgii sv. Jana Zlatoústého, kterou slaví naši řeckokatoličtí bratři a sestry ve víře, mešní kánon obsahuje tzv. epiklezi, tj. vzývání Ducha Svatého, aby tak učinil. Kánon tradiční římské liturgie sv. Pia V. tuto prosbu adresuje celé Boží Trojici.

Při udělení svátosti kněžství a manželství Duch Svatý dává všechny milosti potřebné tomuto stavu, u svátosti posledního pomazání vzbuzuje u umírajícího kajícnost, aby se dobře připravil na setkání s Pánem po smrti.

Od jeruzalémského večeřadla, kde Duch Svatý sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků, je tak třetí Božská Osoba v Kristově církvi napořád. Bez ní by ona prostě „nefungovala“.

Liturgický kalendář ritu sv. Pia V. to připomíná tím, že Hod Boží Svatodušní má, stejně jako Hod Boží Vánoční a Velikonoční, svůj oktáv. Také všechny další neděle až do konce církevního roku jsou v kalendáři označeny jako „neděle po seslání Ducha Svatého“ s uvedením číselného pořadí. Tato symbolika poukazuje na neustálou přítomnost Ducha Svatého v Církvi.

Liturgická reforma Pavla VI. toto odbourala. Svatodušní oktáv byl zrušen, neděle po seslání Ducha Sv. jsou označeny jako pouhé „neděle během roku“. V tom lze spatřovat jistou opačnou symboliku. Duch Svatý jednou sestoupil na apoštoly – a dále je lepší raději o něm příliš nemluvit a nevzpomínat ho, my ho již „na nic nepotřebujeme“. Už přirozený liturgický cit napovídá, že tady jde o něco nepřirozeného a násilného. V neděli prožíváme slavnost Božího Hodu Svatodušního – a poté z pondělí, které bylo v dějinách vždycky chápáno jako „svatodušní pondělí“, se náhle stal obyčejný den „během roku“.

V tradiční liturgii si proto podstatně lépe uvědomujeme přítomnost Ducha Svatého v životě Církve než v NOM. Právě tato absence vedla v pokoncilní církvi k opačné reakci - ke vzniku a popularitě tzv. letničního neboli charizmatického hnutí, které kopíruje tentýž fenomén v protestantismu.

Jde ale o naprosto špatnou cestu. Samozřejmě v Církvi vždycky existovaly komunity včetně řeholních, které ve své spiritualitě zdůrazňovaly Ducha Svatého. Ty měly církevní schválení a působily s požehnáním papežů a biskupů. Jsou v Církvi i dnes. Současné tzv. letniční hnutí však není tento případ.

Duch vane, kde chce. To vždycky platí, může tedy působit i u protestantů nebo dokonce i u nekřesťanů. Jenže neomylným kritériem, že se jedná o Ducha Svatého, je vedení směrem do pravé církve Kristovy, nikoli od ní. Jestliže protestantské tzv. letniční církve vymítají u svých členů „démony mariánské úcty, papežství a katolicismu“, pak je jasné, že zde působí jiný duch než ten „Svatý“. Jestliže v katolické tzv. charizmatické obnově její vyznavači při mši NOM křepčí, skáčou a tancují, což je v rozporu i s liturgickými NOM předpisy, pak zde určitě není Duch Svatý. Jestliže komunity katolického letničního hnutí se hlásí k pokoncilnímu teologickému neomodernismu, potom u nich nemůže jít o Ducha Svatého, který vždy vede k věrnosti pravé a neměnné nauce Kristově a nikoli k jejímu zřeďování, jak jsme toho dnes svědky.

U současných komunit napojených na tzv. letniční hnutí lze pozorovat nadměrnou snahu získat od Ducha Sv. „atraktivní“ dary, jako jsou mluvení neznámými jazyky, prorokování nebo uzdravování. Samozřejmě Duch tyto dary apoštolům i dalším křesťanům v průběhu církevních dějin skutečně udělil a může je udělit i nám. Jenže sv. Pavel v kap. 12-14 svého 1. listu Korinťanům varuje před nadměrným lpěním právě na nich, což bylo hned v rané církvi 2. a 3. stol. odsouzeno jako blud montanismu. Pavel na toto téma důrazně říká: „Usilujte o dary lepší!“ (1 Kor 12,31) - a následuje krásná Velepíseň lásky.

Láska je největší dar Ducha Sv., o který bychom měli prosit. Ne abstraktně, ale konkrétně pro svůj život v tom postavení, do něhož nás Pán „vsadil“. Kněz by tak měl prosit Ducha Sv. o dary dobrého a zbožného celebranta mše sv., dobrého zpovědníka, kazatele a duchovního představeného. Manželé a rodiče by měli prosit prioritně o dary být dobrým manželským partnerem a dobrým otcem a matkou, prarodiče o dar dobrých dědečků a babiček a o dar duchovně plodného stáří. Katolický křesťan by se měl obracet na Ducha Sv. též s prosbou o dar dobrého vykonavatele svého povolání, o to, aby byl dobrým vědcem, dělníkem, lékařem, podnikatelem, řemeslníkem, pedagogem, farmářem, dobrou kuchařkou, uklízečkou atd. Jestli k tomu Duch Sv. udělí i zmíněné nadpřirozené dary, i když obvykle jimi šetří, tak budu prosit, abych je dobře využil ke slávě Boží a ke službě druhým, neboť právě proto je uděluje.

Jestli jsem výše uvedené dary dostal, poznám podle jejich ovoce. Sv. Pavel píše o plodech Ducha, jimiž jsou „láska, radost, pokoj…“ (Gal 5,22). Všechny dary pro můj stav a povolání směřují k jednomu: aby skrze ně věřící katolický křesťan rostl v lásce k Bohu, ke Kristu, k jeho Církvi, ke svému manželskému partnerovi, ke svým dětem, k rodičům, ke spolubratřím a spolusestrám ve víře, k bližním, zvláště pak k těm, kteří jakýmkoliv způsobem trpí.

Také prosba k Duchu Sv. o naplnění těmi dary, které potřebuji, abych byl dobrým katolíkem, jenž se nenechá zlákat současnými neomodernistickými herezemi, by se měla stát součástí naší každodenní modlitby. Vhodné je také někdy i poprosit pravověrného katolického kněze, aby mi na tento úmysl udělil své požehnání, rovněž tak nechat odsloužit na tento úmysl mši sv. Církev potřebuje Ducha Sv., bez něho je autem bez motoru. Totéž platí i o mně jakožto jednom z údů Církve. Proto tedy: „Sešli svého Ducha a znovu stvořeni budou – a obnovíš tvář země.“