O významném svátku Všech svatých si katolíci připomínají nevyčíslitelný zástup světců, světic a dobrých andělů, kteří Boha milovali a milují víc než sebe a z Jeho rukou přijímají dar věčného života ve slávě. Netřeba připomínat, že jména většiny z nich nebudeme znát, dokud se – dej Bůh a s Jeho pomocí – sami nepřipojíme k jejich počtu.

Jednou z věcí, kterých je třeba se vyvarovat, je skepse týkající se světců, jejichž životopisy nám byly předány už zde na zemi. Přesto je tento postoj pod vlivem svůdné zástěrky „vědeckých kritérií“ vita sanctorum po desetiletí normou. Katoličtí i nekatoličtí historici vyprávění o svatých, zejména těch nejstarších, až příliš často zpochybňují. Tím se však ztrácí velká část pravdy, kterou nám Bůh chce dát, a velká část plodů, které můžeme duchovně získat studiem náboženských dějin. K aktům raných mučedníků (jejichž oficiální „životopisy“ jsou tak často zpochybňovány) píše P. Peter Regalatus Biasiotto:

„Potlačením všech legend bychom v některých případech přišli o jediný způsob, jímž můžeme překlenout propast, která nás dělí od našich předků. Pro překonání takové propasti je legenda vskutku vratký most, ale most to pořád je. Možná je zatížený staletými nánosy a parazitickým růstem a oslabený vlastní enormní tíhou nepravděpodobnosti. Avšak sám břečťan představivosti, který si kdysi prorazil cestu mezi kameny, dnes brání chabě pospojovaným obloukům v pádu do zapomnění. Po takovém mostě nemůžeme přejít propast, ale skutečnost, že most existuje, nám říká, že před sebou máme propast, a nikoli prázdnotu – že za temnotou a zdánlivě bezcitnou strží je pevný základ poskytující solidní oporu mechem obrostlému, malebnému mostu legendy.“ (History of the Development of Devotion to the Holy Name)

Hilaire Belloc hájí podobnou tezi ve výborném eseji nazvaném „O legendě“:

„Důvod, proč legendy vyšly z módy, byly napadány a vysmívány a nakonec téměř ztraceny, je v tom, že lidé propadli zvyklosti všechno přesně měřit a cokoli, co se přesně změřit nedá, opomíjet. To se stalo velkou intelektuální chorobou naší doby, která vznikla z úspěchu dosaženého ve fyzikálních a jiných vědách díky přesným měřením. … Generace, která už nenaslouchala příběhu o zázračném ptáčkovi, při jehož zpěvu tisíc let uplynulo jako jedna hodina, dospěla až k popření nesmrtelnosti a věčné blaženosti. To je to, co se stane, když lidé trpí nedostatkem legend.“ (Essays of a Catholic)

Očividným příkladem racionalismu v tomto ohledu je esej P. Edmunda Colledge „Legenda o svatém Tomášovi Akvinském“. Jejího autora evidentně nikdy nenapadlo, že ve středověku byly zázraky možná častější a dramatičtější než dnes a že tento rozdíl může mít dobré důvody. Místo toho vyvolává dojem, že za každým vyprávěním o mimořádných darech či zázračných skutcích nějakého světce musí být zlovolná vychytralost, bídná nevědomost nebo sprostá pověrečnost. Colledge nicméně souhlasí s Delehayeovým názorem, že odstranit z legendy o světci všechno, co je pro myšlení člověka dvacátého století zdánlivě neuvěřitelné, znamená „používat systém, který je svévolný, iluzorní, směšující pravdivé s pravděpodobným.“

Člověk by se měl přinejmenším uctivě odmlčet, než akceptuje hagiografickou teorii, která by znamenala, že mnoho svědků v Tomášově kanonizačním procesu bylo nejen stiženo špatnou pamětí, ale přímo lhalo – Colledge tomu říká „zbožná lež“. Příkladem jsou narážky, že si cisterciáci z Fossanovy vymysleli příběh o tom, jak Tomáš na smrtelné posteli komentoval Píseň písní, aby měli silnější důvody ponechat si jeho ostatky.

Netvrdím, že každičká jednotlivost v přijatých Tomášových legendách se má považovat za pravdivou, ale jen to, že postoj, který uvedený esej ilustruje, je přesně tím, kvůli čemu náš Pán odmítl udělat zázrak před lidmi, kteří bez víry žádali důkaz, zatímco těm, kteří už věřili a zázraky nepotřebovali, se této milosti dostalo. Chyby v legendách se dají vysvětlit i jinak – při opakovaném vyprávění se příběhy spletou nebo přikrášlí, dostanou se do nich nepodložené pověsti nebo neopodstatněné předpoklady o něčem, „co tak muselo být“. Nic z toho samo o sobě není lež.

Ani P. Jean-Pierre Torrell, větší životopisec než Colledge, naneštěstí nedokáže občas odolat pokušení módní přezíravosti k příběhům, které se o sv. Tomášovi Akvinském vyprávějí. Přesto je však ochoten se vyjádřit, že zázraky bychom měli číst jako „palimpsesty”, skrze něž můžeme zahlédnout historickou pravdu.

Legendy, příběhy, citáty a ostatky Boží svatých by nám na naší pouti do nebe měly být nesmírně drahé. Měli bychom se z nich stále učit, jak se stát vynikajícími křesťany, jimiž máme být podle Kristova povolání, ať jsme si určitými historickými podrobnostmi absolutně jisti nebo ne. Nemusíme být důvěřiví nebo pověrčiví. Hlavní věcí je nenechat se rozptylovat zkoumáním detailů, ale vidět ve světcích, včetně těch „legendárních“, příklady svatosti, jež je třeba ctít za to, že zvítězili, a napodobovat jejich ctnosti.

Zdroj: Skepticism is not the right response to legends of the saints