Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 505 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 305 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luthera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Vzniklo svobodné zednářství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier, Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 105 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.

Ve všech těchto případech nešlo ale jenom o lidské životy. Všechny tyto tři revoluce byly doprovázeny též neuvěřitelným barbarským obrazoborectvím. Krátce po vystoupení Luthera zfanatizovaný dav ve Wittenbergu začal „čistit“ tamní chrámy, nakonec musel samotný „doktor Martin“ zasáhnout, neboť navzdory všem hrůzám, které způsobil, nebyl nakloněn ničení náboženských soch a obrazů. Jeho revoluční souputníci Zwingli a Kalvín však ano, z původních krásných chrámových interiérů zbyly jen holé zdi. Zednářští bezbožníci za Velké revoluce pak srovnali se zemí přes 2 tisíce kostelů a církevních budov, bolševici v Rusku potom ostentativně bourali chrámy nebo je přestavovali na zimní stadiony či stáje pro dobytek, a pálili ikony Krista, Panny Marie a světců.

Lze jistě namítnout, že každý politický a civilizační zvrat nese s sebou devastaci staveb, výtvarných a literárních děl připomínajících předchozí epochu. Nepřátelé Církve rádi poukazují na to, jak i katolíci likvidovali pohanské pamětihodnosti. Ano, sv. Martin z Toursu, sv. Bonifác a sv. Cyril s Metodějem ničili pohanské modly a káceli posvátné stromy, protože lid se těchto artefaktů bál a pokládal je za božstva, bylo proto nutno demonstrovat, že se jedná o pouhé dřevo a žádné nadpřirozené bytosti, které jsou kruté a mstí se. Ano, papežové a biskupové ničili pohanské obětní oltáře, na nichž se provozovala magie, posvátná prostituce a přinášely se lidské oběti, a pálili písemné výtvory plné čarodějství, smilstva a násilí. Jenže titíž papežové a biskupové měnili architektonicky hodnotné pohanské chrámy na křesťanské (např. římský Pantheon) a pečlivě shromažďovali všechna antická umělecky hodnotná díla k trvalému uchování, jak se o tom může přesvědčit každý návštěvník vatikánských muzeí. Mniši v klášterech pilně opisovali antické filozofické (Platon, Aristoteles, Xenofanes atd.) nebo literární (Homér, Vergilius, Ovidius atd.) práce a tak zachránili všechno esteticky nebo eticky (z hlediska přirozeného mravního zákona) hodnotné z této éry.

Tento racionální a účelově pedagogický přístup je novověkým nepřátelům Církve absolutně cizí. Ničili totálně všechno, jenže ani to jim nestačilo. Tuto devastaci velmi rádi spojovali s odpornými rouhačskými slavnostmi, svědčícími o morbidní satanské nenávisti. Novokřtěncům v německém Münsteru, duchovním dětem Luthera, nestačilo jenom zapalovat katolické chrámy a pálit církevní písemnosti, kromě toho si ještě neodpustili dupat po konsekrovaných hostiích a oblékat prostitutky do mešních ornátů. Francouzští zednářští jakobíni zase rádi pořádali rouhačské slavnosti za zpěvu revoluční písně zvané carmagnola, při níž vedli osla, jenž měl na ocase přivázanou buď bibli, nebo krucifux, nebo obraz Madony, což na veřejném prostranství spálili a oslu dali sežrat konsekrované hostie. Tyto blasfemie převzali poté komunisté v Rusku a za Callesovy diktatury v Mexiku.

Proč všechny tyto protikatolické a později přímo protikristovské revoluce doprovázelo obrazoborectví, nota bene v tomto odporném rouhačském podání? Jaký psychologický motiv přitom hrál rozhodující roli? Významný německý filozof, literát a katolický konvertita Johann Joseph Goerres na počátku 19. stol. to označil za „zlé svědomí“. Mnozí zločinci pálí i fotografie svých rodičů, neboť jim připomínají jejich nesouhlas s nemorálními skutky. V dramatu britského spisovatele a dramatika Oscara Wildea „Portrét Doriana Graye“ uvažuje hlavní hrdina zničit dokonce i svoji podobiznu, neboť v ní poznává v mravním ohledu někoho, kým ve skutečnosti není.

Podstatou každého protikristovského revolučního obrazoborectví jsou proto výčitky svědomí. Kříže, obrazy Krista, Panny Marie a svatých bude pálit a ničit pouze ten, kdo nežije podle Božích přikázání, na která oni s velikou naléhavostí upozorňují. Umělecké náboženské symboly v katolických chrámech všech dob a generací sdělují, že Bůh, Kristus a jeho přesvatá Matka jsou zde a spolu s nimi i morální principy, jež nutno zachovávat. Právě tuto závažnou informaci chtějí revolucionáři zničit, ona nesmí existovat právě tak, jako nesmí být přítomni Bůh, Ježíš, Panna Maria a světci, již se snažili následovat svým životem.

13. května před 105 lety se poprvé zjevila Matka Boží v portugalské Fatimě, poté ještě pětkrát. Varovala jako starostlivá matka své nezdárné děti a vyzývala k nápravě. Lidstvo si nevzalo její slova k srdci, ani církevní představitelé ne. Místo aby naslouchalo jejím slovům, poslouchá raději a také uctívá nemravné revolucionáře, aktéry událostí zmíněných jiných tří jubilejí. Výčitka a připomínka hříchu bolí, doutnající oheň svědomí se po ní vždy rozhoří, proto ten, kdo „napomíná, velí a žádá“, jak píše Václav Renč ve své poémě „Pražská legenda“, musí pryč. Tento katolický básník jedinečně vystihl duševní pochody jednoho ze strůjců likvidace mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, opilce a vagabunda Franty Sauera. Panna Maria, jež pouhou svojí přítomností na hlavním náměstí české metropole napomínala a požadovala změnu života, se stala jemu a jeho kumpánům nepohodlnou, proto pryč s ní! A nejen jemu, ale i značné části českého národa, té, která později ničila náboženské symboly také za komunismu.

Je smutnou skutečností, že dnes toto vandalské obrazoborectví proniká i do Katolické církve. Viděl jsem snímky z Holandska a Francie, a osobně shlédl kostely ve Švýcarsku, všude odtud zmizely v nenávratnu dřívější cenné barokní i pozdější obrazy a sochy. I v naší českomoravské krajině by se daly vyjmenovat již možná desítky kostelů, které byly „vybíleny“ ne husity, protestanty nebo komunisty, nýbrž jejich vlastními duchovními. A bylo by ještě hůř, kdyby – díky Bohu – nefungovali na památkových úřadech rozumní lidé, byť nevěřící, ale s citem pro estetiku a potažmo i pro etiku, kteří nedali souhlas k destrukci takového rozsahu.

Jaká je motivace u těchto služebníků oltáře? Samozřejmě uvádějí známé argumenty: liturgická reforma, koncil, potřeba přizpůsobit se chápání současného člověka atd. Nejvíce a nejčastěji to odnášejí obrazy a sochy Panny Marie. Že by také výčitky svědomí? Že by láskyplný pohled Matky Boží těmto duchovním připomínal, jak zradili své poslání, když se vydali cestou pokoncilního neomodernismu, relativismu a snahy přizpůsobit se tomuto světu navzdory jasným slovům Ježíše Krista a sv. Pavla, která tomu odporují? Buď jak buď, do duše těmto kněžím nevidíme, jejich soudcem bude jednou Bůh. Nemůžeme však nečinně přihlížet této novověké devastaci, tentokrát z vlastních řad. Braňme tomu všude, kde můžeme. Braňme zejména obrazy naší Matky Panny Marie, té, jejíhož 105. výročí zjevení ve Fatimě letos vzpomínáme.