Ve středověku žili všichni příslušníci křesťanské obce pod vládou společného zákona: zákona Evangelia, jak mu učila Církev. Neexistovaly dva světy, dvojí norma, posvátná a světská. Byla jen jedna, která všechno sjednocovala kolem kříže. Proto byla tato společnost hierarchická, nikoli však klerikální. Klerikalismus je skleróza hierarchie. Dochází k ní, když hierarchie přestává být vitálním vnitřním principem soudržnosti, chápaným jako mluvčí všeobecného křesťanstva, a místo toho se stává něčím vnuceným zvnějšku.

Sledujeme-li nauku svatého Tomáše Akvinského o manželství, která velmi dobře charakterizuje jeho dobu, můžeme říci, že manželský život se nepovažoval za světský ve smyslu vyloučení požadavků posvátného, ani život kněžský a řeholní nebyl pokládán za posvátný ve smyslu nezájmu o potřeby tohoto světa. Oba byly vnímány jako posvátné skutečnosti, jakožto vyjádření katolického života náležející Církvi, a oba měly nést plody pro Boží království, manželství tím, že manželům pomáhá plodit a vychovávat občany Království, a kněží a řeholníci tím, že především hledají Boží království svou liturgickou modlitbou, a dále tím, že vyučují věřící a živí je duchovními (a velmi často i hmotnými) dobry. Manželství jako takové už v nebeském království nebude existovat, ale s výjimkou Adama a Evy, které Bůh stvořil přímo, jsou všichni občané nebe jeho vítanými plody, a právě v tom je jeho velká důstojnost: je nepřekonatelně živým symbolem a pokornou služebnicí nejvyšší radosti v nebi, nepostradatelnou porodní bábou slavné Boží obce.

Manželství bylo proto v době vlády křesťanství chápáno v logice evangelia. Nepohlíželo se na něj jako na světskou záležitost sebeurčení a rozkoše podle libosti člověka, stejně jako kněžský a řeholní život. Ve středověku se od katolických manželů se samozřejmostí očekávalo, že se mnohokrát během roku budou zdržovat manželského styku, například po celou dobu postní. Zdrženlivost od „užívání manželství“ se zřejmě předpokládala, byť nebyla povinná, celkem několik měsíců za rok. Sexuální sebeomezování v podobě pravidelné zdrženlivosti bylo asketickou rutinní praxí, jaká po staletí neměla obdoby, a existují dobré důvody tvrdit, že její ztráta byla pro duchovní život lidí žijících v manželství škodlivá (srov. 1 Kor 7,5; 7,35).

Hlavní věcí je, že manželství bylo tehdy uznáváno jako skutečná via crucis, způsob, jak nést svůj kříž v každodenním následování Krista. Při všech rozdílech se manželský stav a stav kněžský a řeholní těšily hluboké jednotě – jednotě křesťanských ctností s láskou jako jejich korunou. Láska mezi mužem a ženou a láska k jejich dětem měla být láskou křesťanskou, nikoli pouhým pozemským citem. V domácí církvi platily všechny nároky nadpřirozené lásky, počínaje jejím primátem ve všech ohledech lidského života.

Jakkoli krásnou tvář křesťanství v posledních pěti stech letech znetvořily války, pohromy a revoluce, tento primát křesťanské lásky platí i dnes, neboť vnitřní podstata svátostného manželství se nezměnila a nezměnily se ani jeho vznešené cíle a nároky.

Svatý Tomáš Akvinský v pojednání De perfectione spiritualis vitae (O dokonalosti duchovního života) vidí jeden důležitý důsledek, totiž že i když jen nemnozí křesťané přijímají evangelní rady chudoby, čistoty a poslušnosti v plnosti v následování Vykupitelova pozemského života, k životu podle jejich základního smyslu jsou povoláni všichni křesťané. Křesťané žijící ve světě musejí být chudí v duchu, čistého srdce a poslušní Božího slova a slova Církve neméně než ti, kteří „světu zemřeli“. Konkrétněji řečeno musejí se snažit být střídmí v hmotných věcech, ochotní k tělesné zdrženlivosti a poslušní podle svého místa v rodinné struktuře. V chudobě, čistotě a poslušnosti mají tedy tělesně i duchovně žít všichni křesťané podle svého stavu a potřeb a nároků různých životních fází.

Manželé to znají ze zkušenosti: okolnosti jako nemoc, zranění, těhotenství, cestování či pracovní zátěž i prostá skutečnost stárnutí nutně vedou ke zdrženlivosti. Mají-li tato období přijímat velkodušně, v duchu křesťanské lásky a sebezáporu, a změnit je v záslužnou dočasnou zdrženlivost pro Boží království, potřebují k tomu křesťanskou ctnost. Totéž platí pro užívání majetku a vzdání se nezávislých činností mimo domov, pokud už nejdou dohromady se společným dobrem rodiny.

Je tragédií, že jsme se zbavili velké části nauky Písma svatého o rodině i mnohého z moudrosti patristické a středověké tradice jen kvůli pocitu studu, nebo hůře, z modernistického přesvědčení, že mravní příkazy Písma jsou kulturně podmíněné, a tudíž nahraditelné „osvícenějším“ kodexem chování, kterým údajně disponují muži a ženy moderního Západu. V jedné přednášce jsem poukázal na to, že i Katechismus katolické církve občas podléhá pokušení následovat Zeitgeist místo Ducha svatého. Naštěstí nám bylo předáno bohaté a ucelené dědictví, které správně vede věřící i tehdy, když jsou představitelé Církve v určitém okamžiku dějin vlastní vinou zmatení.

Zdroj: Even married Christians are called to embrace poverty, chastity, and obedience