Přednáška dr. Petera Kwasniewského pronesená v březnu 2019 při jeho turné po Austrálii na pozvání Latin Mass Society of Australia. Video záznam přednášky je k dispozici zde.

---

Na 3. duben letošního roku připadlo padesáté výročí promulgace Novus ordo Missae papežem Pavlem VI. v apoštolské konstituci Missale Romanum, jejíž ustanovení měla vstoupit v platnost na první neděli adventní, 30. listopadu 1969.

Když se po půlstoletí ohlížíme zpět na toto obludné veledílo liturgické reformy – a pravda je taková, že na tuto špatně odvedenou práci si nestěžují zdaleka jen ti, kdo sami sebe označují za tradicionalisty – často cítíme nutkání se tázat: Proč? Proč bylo považováno za nutné provést ve mši tolik a tak radikálních změn? Vysvětlení musíme hledat u papeže, který byl za prosazení liturgické reformy odpovědný víc než kdokoli jiný, neboť vydal nejen nový mešní ritus, ale podobně i nové obřady všech svátostí a vlastně i nové verze téměř všeho, co se v Církvi mělo říkat a dělat – obrazné „vyplenění Říma“, před nímž bledne i dílo vizigótského krále Alaricha a císaře Karla V.

Kde můžeme papežovo vysvětlení hledat? Jak se dá očekávat, existuje velké množství projevů, dopisů a dalších dokumentů, které nám umožňují nejen letmo nahlédnout do Montiniho mysli, ale v klidu ji zkoumat. O liturgické reformě, která byla jeho vášní během jeho pontifikátu i před ním, se vyjadřoval otevřeně a přímočaře. Především bychom se však měli důkladně podívat na tři generální audience v šedesátých letech, první z března 1965, jež se týkala kolosálního přechodu z křesťanské latiny k moderním jazykům, a dvě z listopadu 1969 k ještě většímu posunu od klasického římského ritu k produktu Consilia. Než se budu věnovat podrobnostem z těchto generálních audiencí, zformuluji teologický argument, jak bychom my jako věřící měli chápat historický vývoj liturgie v katolické Církvi, neboť jsem přesvědčen, že jedině tak pochopíme obří rozměry toho, co si Pavel VI. přál vykonat, pokusil se o to a podle úsudku mnohých se mu to podařilo.

Zákony organického liturgického vývoje

Papež Pius XII. v encyklice o liturgii Mediator Dei z roku 1947 poukázal na teologický omyl spočívající ve sklonu některých příslušníků tzv. liturgického hnutí sahat po hypotetických liturgických obřadech starověku a zároveň vylučovat či znevažovat pozdější období církevních dějin, například středověk či baroko. O „pokusech jednotlivců o obnovení některých starých obřadů a úkonů” říká:

Liturgie staré doby je bezpochyby hodna úcty, ale starý zvyk, hledíme-li jedině na jeho stáří, není nejlepší, ať sám v sobě, ať vzhledem k pozdějším dobám a novému stavu událostí. Také novější liturgické obřady jsou hodny úcty a pozornosti, poněvadž vznikly pod vlivem Ducha svatého, který je stále v církvi přítomen až do skonání věků, (srov. Mat. 28, 20) a jsou prostředkem, kterého vznešená Snoubenka Kristova užívá k povzbuzení a přivlastnění svatosti lidem.¹

Pius XII. v roce 1947 píše o avantgardních liturgistech, kteří chtějí přeskočit období baroka a středověku – jinými slovy římský ritus kodifikovaný tridentským koncilem –, a tak dospět k dokonale čisté apoštolské liturgii. V roce 1947 byl římský ritus dosud téměř nedotčený, jak ukazují staré fotografie ze skvostných papežských liturgií Pia XII. Liturgická komise, která Bugninimu zajistila první pozici ve Vatikánu a nakonec vyprodukovala nový obřad Svatého týdne, ještě neexistovala. Když tedy Pius XII. hovoří o „novějších liturgických obřadech“, míní tím vývoj ve středověku a v baroku, který vyvrcholil tridentskou kodifikací římského ritu, jehož vlajkovou lodí je Missale Romanum z roku 1570. Klíčové body, jichž je třeba si v tomto odstavci všimnout, jsou: za prvé skutečnost, že něco je starší, neznamená, že to je ipso facto lepší, a za druhé, historický vývoj liturgie není náhoda, kterou Bůh dopouští, nýbrž plán, který je Jeho pozitivní vůlí, je inspirovaný Duchem svatým a Hlava Církve, náš Pán Ježíš Kristus, ho používá k posvěcování údů Jeho tajemného Těla.

Tato pasáž se skutečně čte téměř jako komentář k proslulému 13. kánonu 7. zasedání tridentského koncilu:

Kdo by prohlásil, že katolickou církví přijatými a schválenými obřady, jichž ta obvykle užívá při slavnostním udílení svátostí, může být buď opovrhováno, nebo že mohou být od služebníků [církve] bez hříchu libovolně vynechávány nebo kterýmkoli pastýřem církve přeměňovány v nové a jiné obřady, ten nechť je vyobcován.²

Velmi přiléhavý je také 7. kánon 22. zasedání, který říká:

Kdo by prohlásil, že obřady, oděvy a vnější znamení, jichž při slavení mší užívá katolická církev, jsou více svody k bezbožnosti než povinnými úkony zbožnosti, ten nechť je vyobcován.³

Když koncil přiléhavě říká „jichž… užívá katolická Církev“, dává nám tím na srozuměnou, že všechny liturgické obřady, oděvy a vnější znamení přijaté z tradice jsou úkony zbožnosti, a nikoli svody k bezbožnosti. Tím byl předem zavržen názor, který se později rozšířil mezi reformátory 20. století, totiž že některé stránky tradičního římského ritu je nutno považovat za deformaci autentické liturgie škodlivou pro duchovní život věřících.

Římský katechismus publikovaný roku 1566, tři roky po skočení tridentského koncilu, píše ve stejném duchu konkrétně o mši svaté:

Nejsvětější oběť se slouží s mnoha slavnostními obřady a ceremoniemi, z nichž žádný nesmí být pokládán za zbytečný či nepotřebný. Všechny naopak mají ukazovat majestátnost této vznešené Oběti a vybízet věřící, aby při pohledu na tato spasitelná mystéria rozjímali o božských věcech, které se v eucharistické Oběti skrývají.

Kristus slíbil, že „až přijde on, Duch pravdy, povede vás k celé pravdě”⁴: cum autem venerit ille Spiritus veritatis, docebit vos omnem veritatem (Jn 16,13). To se týká i liturgické plnosti.⁵ Dá se očekávat, že je-li Církev skutečně vedena Duchem svatým, bude její liturgie v hlavních liniích a přijatých formách během času zrát a zdokonalovat se. Nevyplývá z toho snad, že tempo změn se bude zpomalovat a dílo Ducha se postupně posune od inspirování nových modliteb k zachování těch již inspirovaných? Liturgický ritus se bude zdokonalovat, dokud nedosáhne určité zralosti, a potom se bude vyvíjet již jen v podružných či menších věcech.

Tento proces bychom mohli znázornit jako diagram o dvou přímkách: klesající⁶ představuje tvorbu liturgických forem a stoupající ⁷ uchovávání těch existujících. Zatímco prvně jmenovaná činnost klesá, druhá převládá, dokud se v posvátné liturgii Církve nenaplní slova proroka Ezechiela: „Jméno tvé rozneslo se mezi národy pro tvou krásu, ježto jsi byla dokonale krásná v ozdobě mé, kterou jsem byl vložil na tebe, praví Pán Bůh“ (Ezech 16,14).⁸

Na téma, které bychom mohli nazvat „zákony organického liturgického vývoje“, by se toho dalo a mělo říci mnohem více. S ohledem na čas se teď však budu věnovat třem generálním audiencím Pavla VI. k liturgické reformě.⁹

Generální audience 17. března 1965

První text, na nějž se podíváme, byl přednesen 17. března 1965 ¹⁰, deset dnů poté, co papež Pavel VI. sloužil vůbec první italskou mši v římském kostele Všech svatých (Ognissanti). Přes všechnu oficiální rétoriku existuje pramálo důkazů o tom, že lid byl nadšen; pamětní deska na kostele, která tuto událost připomíná, byla tolikrát poničena, že nová musela být nakonec na fasádě umístěna vysoko, mimo dosah roztrpčených farníků.¹¹

Těžko říct, čemu se divit víc: čirému pohrdání obyčejným člověkem, jež z audience kape, nebo naprosté iluzornosti, do níž papež upadá při popisování předpokládaných přínosů „nové liturgie“, které se v Ognissanti projevily. Pamatujte, že nešlo o Novus ordo, do kterého zbývaly ještě čtyři roky, nýbrž o těžce zjednodušenou tridentskou mši v italštině (kromě římského kánonu), s celebrantem stojícím tváří k lidu u provizorního oltáře umístěného mimo presbytář.¹²

Papež uvádí, že byly negativní i pozitivní reakce. Negativní reakce je důsledkem „jistého zmatku a rozhněvanosti“:

Říkají, že dříve tam byl pokoj, každý se mohl modlit, jak chtěl, celá posloupnost obřadu byla dobře známa. Teď je všechno nové, překvapující, změněné. Dokonce i zvonění při Sanctus bylo odstraněno, a pak ty modlitby, u nichž člověk neví, kde je má hledat, svaté přijímání vestoje, mše končí náhle požehnáním, každý odpovídá, mnoho lidí chodí sem a tam, obřady a čtení, které se recitují nahlas … Krátce řečeno už tam není vůbec pokoj a rozumíme tomu méně než dřív, a tak dále.

To nevypadá jako nijak nepřiměřená reakce. Podle papeže však katolíci, kteří takto reagují, špatně chápou, co vlastně dělají:

Nebudeme tyto názory kritizovat, protože pak bychom museli ukázat, že odrážejí špatné chápání významu náboženského obřadu a dávají tušit nikoli skutečné pochopení významu a ceny mše, ale spíše jistou duchovní lenost, která není ochotna vynaložit trochu osobního úsilí na porozumění a účast směřující k lepšímu pochopení a naplnění tohoto nejposvátnějšího náboženského úkonu, jehož jsme zváni, či lépe řečeno povinni se účastnit.

Zajímalo by mě, zda papež kdy řekl něco povýšenějšího, arogantnějšího, necitlivějšího a nespravedlivějšího. Před touto slavnou revolucí byli zřejmě všichni duchovně líní, neochotní vynaložit „trochu“ úsilí na porozumění a vůbec neschopní účasti na mystériích. Popularitu autorů spojených s liturgickým hnutím – jako byli Dom Prosper Guéranger, Pius Parsch a Ildefonso Schuster, jejichž komentáře ke mši poučovaly a inspirovaly tytéž laiky, které překvapily a znepokojily změny v 60. letech – přešel papež naprostým mlčením.¹³

Montini dále vysvětluje, že reforma vždy vede ke zneklidnění, protože zasahuje do hluboce zakořeněných náboženských praktik, ale to je v pořádku – brzy si ji všichni zamilují. A my se postaráme, aby se nikdo opět neuvelebil v tiché zbožnosti či lenosti. „Shromážděný lid bude živý a aktivní!“ prohlašuje papež. Všichni se musejí zúčastnit. Teď musí každý „poslouchat a modlit se“ (zřejmě dosud nečinil ani jedno). Aktivita je příkazem dne, tím, oč tu běží. Konečně budeme mít liturgii, která není mumláním („prováděným pouze podle vnější formy“), nýbrž „obrovským křídlem letícím k výšinám Božího tajemství a radosti“. Obrovské křídlo… Pardon, ale v letadle se mi dělá zle.

Na druhou stranu pozitivní reakce je podle Pavla VI. reakcí většiny katolíků, mladých i starých, nevzdělaných i akademiků, prostých věřících i lidí uhlazených a kultivovaných, lidí uvnitř i vně Církve, kteří změny vítají „s nadšením a chválou“. Konečně, říkají, „člověk může chápat a sledovat složitý a tajemný obřad“ (papež nevysvětlil, jak jde zjednodušení a snadná přístupnost dohromady s přívlastky „složitý a tajemný“, pokud to neznamená, že nadále obřad nebude ani jedním). Konečně „kněz mluví k lidem“ (ale počkat: myslel jsem, že liturgie se obrací primárně k Bohu?). Jeden starší pán, pravil papež stěží zadržující slzy, nadšeně sdělil knězi, že při tomto novém způsobu celebrování mše se „konečně“ plně účastnil oběti – vlastně možná poprvé v životě. Někteří říkají, že toto vzrušení se uklidní a změní se ve zvyk. Papež Pavel nicméně vyjádřil naději, že „nová forma bohoslužby“ bude i nadále rozněcovat „náboženské nadšení“, aby se „v duších naší doby“ uskutečnilo „evangelium lásky“. (Patrně neznal klasickou kritiku náboženského nadšení od Msgr. Ronalda Knoxe: Právě toto dychtění po pocitech nadšení a vzrušení vede k neustále opakovaným snahám podněcovat či stimulovat farnosti po celou dobu od šedesátých let, leč se stále menším efektem.)

Tento papežův projev je pozoruhodný tím, kolikrát je v něm použito slovo „nový“: „Nové, překvapující, změněné“; „nový řád“; „nové schéma“; „nové liturgické knihy“; „nová forma“ (dvakrát); „nová liturgie“ (dvakrát); „nová zvyklost“, „liturgická inovace“. Celkem jedenáctkrát. Někteří katolíci dnes kritizují tradicionalisty, kteří hovoří o „nové“ mši, ale zde máme papeže, který prozatímní misál z roku 1965 označuje za novou věc, třebaže novinek v něm bylo o mnoho méně než v misálu z roku 1969. Myslím, že jsme papeži Pavlovi povinováni tím, že pro jeho reformy budeme používat jeho terminologii. Skutečnost, že došlo k dalekosáhlé změně, se ani nepokusil skrývat.

Existují záznamy o reakci na „novou mši“ z roku 1965 (která se při zpětném pohledu jeví jako „dům na půli cesty“) od mnoha významných katolíků té doby. Vynikající slova nám zanechali Evelyn Waugh a William F. Buckley, ale já zde ocituji, co v roce 1966 napsal Dietrich von Hildebrand:

Základní omyl většiny inovátorů spočívá v tom, že se domnívají, že nová liturgie přivádí Nejsvětější oběť mše svaté blíže k věřícím, že mše zbavená svých starých obřadů se nyní dotýká podstaty našeho života. Jenomže otázka zní, zda se s Kristem ve mši setkáme lépe tak, že se povzneseme k Němu, nebo tak, že Ho stáhneme dolů do našeho všedního, každodenního světa. Svatou důvěrnost s Kristem chtějí inovátoři nahradit nenáležitou familiárností. Nová liturgie ve skutečnosti hrozí tím, že setkání s Kristem zmaří, neboť odrazuje od úcty tváří v tvář tajemství, znemožňuje posvátnou bázeň a téměř ničí smysl pro posvátno.¹⁴

Generální audience 19. listopadu 1969

Nyní obrátíme pozornost ke dvěma generálním audiencím, které se konaly o čtyři a půl roku později, v listopadu 1969. Jak bylo zmíněno na počátku, Novus ordo Missae měl oficiálně vstoupit v platnost na první neděli adventní, která ten rok připadla na 30. listopadu.

Papež tou dobou už cítil vzrůstající neklid. Text nového mešního řádu promulgoval o sedm měsíců dříve, 3. dubna. Stručný kritický rozbor Nového mešního řádu, častěji známý pod názvem Ottavianiho intervence¹⁵, byl dokončen k 5. červnu, ale zveřejněn byl až o několik měsíců později; nějak se stalo, že Pavel VI. se o něm dozvěděl, podle historika Yvesa Chirona, až 29. září. Světský tisk se příběhu chopil a věnoval mu velkou pozornost. Pavel VI. poslal Stručný rozbor Kongregaci pro nauku víry, jejíž prefekt, kardinál Šeper, mu 12. listopadu oznámil, že podle jeho názoru je v zásadě bezcenný. To bylo pouhý týden před generální audienci z 19. listopadu. Musíme mít proto na paměti, že tento projev a projev z následujícího týdne jsou pokusy Pavla VI. hájit celý projekt Novus ordo tváří v tvář kritikům a pro příští generace. Je to jeho apologia pro Missa sua.¹⁶

Na těchto projevech patrně nejvíce překvapuje papežova záliba v neopodstatněných tvrzeních a chladný autoritativní tón. Chce, abychom věřili, že nic opravdu podstatného se nezměnilo, přičemž současně uvádí jednu obrovskou změnu za druhou a ještě je zdůrazňuje. Pro člověka, který bere vážně skutečnost, že vyvinutý liturgický ritus je jakýmsi spojením duše a těla, v němž nelze jen tak oddělit, co to je, od toho, jak se to dělá, jak to vypadá, zní a voní, jeho obhajoba zásadní identičnosti obou není ani zdaleka přesvědčivá.

Papež se 19. listopadu¹⁷ opět nezdráhá používat slova o novotách: hovoří o „novém mešním ritu“ (čtyřikrát), „novém duchu“, „nových pokynech“, „nových pravidlech“, „novém a sdělnějším liturgickém jazyku“, „inovaci“ (dvakrát). Uzavírá s opatrným sentimentem: „Nehovořme o ,nové mšiʼ. Mluvme raději o ,nové epošeʼ v životě Církve.“ Papež říká kolosálně slabými slovy: „Mše se bude celebrovat dosti odlišným způsobem od toho, jak jsme si zvykli ji sloužit v posledních čtyřech staletích, od vlády svatého Pia V. po tridentském koncilu až do současnosti.“

S obdivuhodnou upřímností jde přímo k jádru věci:

Na této změně je něco ohromujícího, něco mimořádného. To proto, že mše je pokládána za tradiční a nedotknutelné vyjádření naší bohoslužby a autentičnosti naší víry. Tážeme se sami sebe: Jak je možné takovou změnu provést? Jaký účinek bude mít na ty, kteří se mše svaté účastní?

Jeho odpověď na tuto otázku je chabá. Věnujte zkrátka pozornost vysvětlením, která dostanete z kazatelny a v náboženských publikacích, a důvěřujte tomu, že „jasnější a hlubší představa o nesmírném a tajemném pojmu mše“ díky novému misálu čeká hned za rohem. Opět upřímně připustil, že věřící budou mít „spontánní potíže“.

Pavel VI. tvrdí, že nový misál „je důsledkem vůle, kterou vyjádřil nedávno konaný ekumenický koncil“. Tento výrok je přinejmenším pochybný – obzvlášť vzhledem k tomu, co papež prohlásil o týden později, kdy byl v celé řadě bodů v jasném rozporu s konstitucí Sacrosanctum Concilium. Zde se však o novém misálu říkají čtyři věci, a všechny jsou překvapivé:

Je to akt poslušnosti. Je to akt konzistentnosti Církve se sebou samou. Jde o krok kupředu pro její autentickou tradici. Je to projev věrnosti a životaschopnosti, s nímž musíme všichni neprodleně souhlasit.

Je značně nejasné, jak lze „konzistentnosti Církve se sebou samou“ dosáhnout rozchodem s většinou toho, co Církev ve svých nejdůležitějších projevech konala po staletí. Dále není zřejmé, v čem přesně je radikálně revidovaný misál „krokem kupředu“ (ať to znamená cokoli) pro „autentickou tradici“ (ať to znamená cokoli) Církve. Nemyslím, že je nespravedlivé nazvat to dvojsmyslným vyjadřováním.¹⁸ Dále člověku vyrazí dech tvrzení, že Novus ordo Missae je „projevem zbožnosti a životaschopnosti, s nímž musíme všichni neprodleně souhlasit“. Věrnosti – jak přesně? Životaschopnosti – jen proto, že papež chce demonstrovat svou moc tím, že prosadí největší kupu změn v dějinách bohoslužby Církve?

Projev pokračuje téměř horečnatým a určitě pánovitým tónem, jako by papež cítil naprostou nedostatečnost svého vysvětlení:

Není to akt libovůle. Nejde o přechodný nebo nepovinný experiment. Není to žádná diletantská improvizace. Je to zákon. Promysleli ho [to se podržte] uznávaní experti na posvátnou liturgii. Dlouho [to znamená několik let extrémně ukvapené a hektické práce v komisi] se o něm diskutovalo a rozjímalo. Uděláme dobře, přijmeme-li ho s radostným zájmem a realizujeme ho přesně, jednomyslně a pečlivě.

To nejsou slova člověka, který by kdovíjak spokojen s tím, co udělal, nebo důvěřoval schopnosti produktu získat si přízeň „zákazníků“. Mám za to, že analýza použitého jazyka by mohla být dobrým praktickým cvičením pro psychiatra.

Papež Pavel VI. dále říká, že reforma, kterou zavedl, „ukončila nejistotu, diskuse, svévolné excesy. Vyzývá opět k jednotnosti ritu a k cítění odpovídajícímu katolické Církvi…” Má ironie nějaké hranice? Tuto horečnatou atmosféru nejistoty, diskusí a excesů do značné míry podněcovaly prakticky každoroční změny v liturgii prováděné Vatikánem od padesátých let 20. století a po celá léta šedesátá; právě trvání na liturgické reformě rozbilo jednotnost ritů a cítění, jemuž se Církev těšila od ukončení tridentského koncilu až do 20. století. Jedním z nejcharakterističtějších rysů Novus ordo je nadto právě chybějící jednotnost mezi jednotlivými celebracemi a množení katolických „identit“.

Druhá část projevu rozebírá, „o jaké změny vlastně jde“. Papež tvrdí, ať už z nevědomosti nebo z licoměrnosti, že „spočívají v mnoha nových pokynech pro sloužení obřadů“, přičemž se vůbec nezmiňuje o tom, že k hlavní změně došlo v textech samotných: v novém misálu například jen 17 % orací ze starého Římského misálu přežilo nedotčených. Papež si přesto troufá prohlásit: „Mějte jasně na paměti toto: Na podstatě tradiční mše se nic nezměnilo.“ Zajímalo by mě, kolik lidí tomu věřilo v roce 1969 a kolik tomu věří ještě dnes.

Na to, co bylo v naší době spácháno na římském ritu, i na úskok, který spočívá v tvrzení „tohle je římský ritus“, či ještě hůře „tohle je teď tradice“, se podle mě dokonale hodí jedna pasáže ze sv. Ireneje Lyonského namířená proti svévolným výkladům gnostiků. Svatý Irenej píše:

Jednají tak, jako by zručný umělec vytvořil krásný obraz krále z drahých kamenů a někdo potom toto vyobrazení člověka rozebral na kousky a přeskládal drahokamy do podoby psa nebo lišky (a to ještě chabě provedené), a potom tvrdil a prohlašoval, že to je stále onen krásný obraz krále, který vytvořil zručný umělec. Předvádět tímto způsobem klenoty, které první umělec obdivuhodně poskládal do podoby krále, ale ten druhý je špatně přenesl do tvaru psa, by znamenalo podvádět nevědomé, kteří nemají tušení, jak obraz krále vypadal, a přesvědčovat je, že ubohá podoba lišky je ve skutečnosti překrásným obrazem krále.¹⁹

Ale zpět ke generální audienci. Vidíme, že Pavel VI., jako by si byl vědom obav, která jeho slova k této věci mohou vyvolat v posluchači, přechází do defenzívy:

Někdo se snad může nechat unést dojmem, který vyvolá některý konkrétní obřad či přidaná rubrika [tak to papež řekl, ale ve skutečnosti je přechod od starého k novému především záležitostí ztráty rubrik, nikoli přidávání dalších], a kvůli tomu se domnívat, že skrývají změnu či umenšení pravd, jichž katolická víra nabyla jednou provždy, a dávají k tomu oprávnění. Mohou dospět k přesvědčení, že v důsledku toho je ohrožena shoda mezi zákonem modlitby, lex orandi, a zákonem víry, lex credendi.

Tak tomu není. Vůbec ne. Především proto, že ritus a s ním související rubriky nejsou samy o sobě dogmatickou definicí. Jejich teologická vymezení se mohou v různém stupni lišit podle liturgického kontextu, k němuž se vztahují. Jde o gesta a slova, která se vztahují k náboženskému úkonu – prožívanému a živému – nepopsatelného tajemství Boží přítomnosti, ne vždy univerzálně vyjadřovanému. Pouze teologická kritika může tento úkon analyzovat a vyjádřit ho logicky uspokojivými věroučnými formulacemi.

Tento exemplární příklad neoscholastického redukcionismu nám tvrdí, že k podstatě katolické víry náleží pouze dogmatické definice, zatímco obřady a rubriky jsou spojeny s prožitky a úkony, jež jsou v různých dobách a na různých místech různé; jediným vyjádřením pravdy je „logicky uspokojivá věroučná formulace“. Těmito slovy Pavel VI. vymazal lex orandi jako svébytnou skutečnost a popřel liturgii jakožto theologia prima, způsob zjevení.

Papež pokračuje: „Mše v novém ritu je a zůstává stejnou mší, která zde byla vždycky. Tato skutečnost je v některých ohledech naopak zjevnější.“ Jak praví Shakespeare: „Ta paní, tuším, příliš mnoho slibuje.”²⁰ Tvrzení, že mše je stále stejná, dokazuje, že není – to, co je zřejmé, není třeba zdůrazňovat. Aby člověk s touto hypotézou mohl souhlasit, musel by nejprve přijmout názor, že římský ritus není nic než generický rámec – úvod, několik čtení, anafora s platnými slovy proměňování, přijímání, závěr.²¹

Jakoby na důkaz svého tvrzení papež značně pateticky zdůrazňuje totožnost Večeře Páně, Oběti kříže a zpřítomnění obou těchto věcí při mši, což podle něj platí i pro Novus ordo. Kromě poněkud podivného výroku, že mše je zpřítomněním jak Kříže, tak Poslední Večeře – což 22. zasedání tridentského koncilu neučí – je třeba říci, že laťka liturgické kontinuity se tím klade značně nízko. Zdaleka se tím neříká, že Novus ordo je stále tímtéž římským ritem, ale pouze dokazuje, že Novus ordo je platný liturgický ritus jako kterákoli jiná liturgie, východní i západní, pokud ji slouží platně vysvěcený kněz za použití správné matérie a formy. Se stejnou logikou je možno argumentovat, že Novus ordo je totéž jako božská liturgie svatého Jana Zlatoústého.

Pavel VI. se dále snaží chytat příslovečného stébla a tvrdí, že nový ritus jasněji odhaluje vztah mezi bohoslužbou slova a eucharistickou bohoslužbou²², avšak nedaří se mu vysvětlit jak. Teoreticky i prakticky lze prokázat, že tomu je přesně naopak. Po posledním pokusu o propagaci radostí aktivní účasti jakoby ztrácel energii: „Uvidíte i další úžasné rysy naší mše.“ Proč tento náhlý plurál? Jde o papežský plurál: naše moderní papežská mše? Je to utajená narážka na Consilium: mše naší komise, kterou teď předkládáme očekáváním rozechvělému katolickému světu? Anebo jde o plurál vyjadřující společenství, které v Novus ordo Missae posléze nalezne podnět, ba dokonce výzvu k vlastní sebeoslavě?

Další pokus vtlouci publiku do hlavy tezi o shodnosti obou mší: „Nemyslete si však, že tyto věci mají za cíl změnit pravou a tradiční podstatu [mše].“ Nemůžeme se zbavit tvrdošíjné otázky, která ne a ne zmizet: Co je „pravá a tradiční podstata“ liturgie? Je to cokoli, co papež rozhodne, jakkoli minimální, nebo můžeme důvěřovat širokým liniím historického vývoje a jeho univerzálnímu přijímání v Církvi, což zjevně činil tridentský koncil? Stručně řečeno, je těžké si představit dva protikladnější názory na liturgii, než jsou postoje tridentského koncilu na jedné a Montiniho na druhé straně.

Nakonec na ospravedlnění vzývá oblíbené slovo „pastorační“ a vyjadřuje přání, aby se věřící „účastnili liturgického tajemství s větším porozuměním, způsobem praktičtějším, radostnějším a uspokojivějším“. Připouštím, že to je má subjektivní odezva, ale mému sluchu tato slova zavánějí urbanismem a sociálním inženýrstvím. Je tedy zvláštní, že hovoří o „Slovu Božím, které žije a zaznívá staletími“ – tomtéž Slovu, jehož trvající vtělení v organickém vývoji liturgie se odmítá – a vzápětí vyslovuje názor, že věřící se budou „lépe podílet na mystické skutečnosti Kristovy svátostné a smírné oběti“, třebaže Novus ordo liturgii zbavuje jejího hmatatelného mysticismu a jasně patrného důrazu na smírnou kalvárskou oběť.

Tento projev je typický Montini: chladná logika, strohé způsoby, arogantní tón, příležitostné kudrlinky maritainovské poetiky, nepochopitelná nevšímavost k obrovským rozměrům toho, co dělá, jako by svrhnout liturgickou jadernou bombu bylo totéž jako dát si partii teologických šachů.

Generální audience 26. listopadu 1969

O týden později papež ve své apologii pokračoval²³. Všimněte si, jak neúnavně Pavel VI. znovu zdůrazňuje novost toho, co v Církvi zavádí. V úvodní větě hovoří o „liturgické inovaci nového mešního řádu“. Sousloví „nový ritus“ se zmiňuje sedmkrát, slova „nový“, „novost“ či „obnova“ rovněž sedmkrát, „inovace“ dvakrát, „novinka“ dvakrát. To je dohromady osmnáctkrát.

Druhý odstavec klasicky montiniovsky štká nad tím, co ztrácíme:

Nový mešní obřad: změny v úctyhodné tradici trvající po staletí. Jde o něco, co se týká našeho dědictví, které se zdánlivě těšilo výsadě nedotknutelnosti a neměnnosti. Zdálo se, že nám na rty vkládá modlitbu našich otců a světců a poskytuje nám útěchu plynoucí z toho, že se cítíme být věrni své duchovní minulosti, již jsme udržovali naživu a předávali dalším generacím. V takových okamžicích, jako je tento, začínáme lépe chápat hodnotu historické tradice a obcování svatých.

Ač to vypadá neuvěřitelně, papež zde zřejmě říká, že když se vzdáváme svého náboženského dědictví, pociťujeme intenzivněji hodnotu tradice a obcování svatých, s nimiž jsme se kdysi modlili společně. Připadá mi to jako sadistický manévr, jako by někdo řekl dítěti: „Maminky si budeš více vážit, když ti ji sebereme a už ji nikdy neuvidíš.“ Potom se vrací k tématům z projevu v březnu 1965:

Tato změna se dotkne mešních obřadů. Uvědomíme si, možná s jistým pocitem rozmrzelosti, že obřady u oltáře se nadále nekonají s týmiž slovy a gesty, na něž jsme byli zvyklí – možná natolik, že jsme si jich již nevšímali. Tato změna se týká i věřících. Je zamýšlena tak, aby přítomné zaujala, aby je vytrhla z jejich navyklých osobních modliteb či jejich obvyklé netečnosti.

Nepletu-li se, pak zde Pavel VI. tvrdí, že stabilita ritu vede k tomu, že lid přestává dávat pozor na to, co se děje, a upadá do subjektivismu či lenosti. Pokud by to byla pravda, vysvětlovalo by to posedlost moderních liturgistů neustálými změnami: kdysi jsem poznamenal v parafrázi na Hérakleita, že „nevstoupíš dvakrát do stejného Novus ordo“. Zkušenost mnoha lidí naopak dokazuje, že stabilita obřadů umožňuje hluboce důvěrný vztah k modlitbě Církve, a tím předchází nezdravému subjektivismu – nejen soukromému, ale také kolektivnímu.

Každopádně se zdá, že si papež o reorganizaci nedělá žádné iluze, když dále píše:

Na tyto mnohostranné potíže se musíme připravit. Takový nepokoj vyvolává každá novota, která naruší naše zvyky. Všimneme si, že zbožní lidé jsou znepokojeni více, protože mají vlastní úctyhodný způsob účasti na mši a budou mít pocit, že jsou vyrušeni za svých obvyklých myšlenek a donuceni sledovat myšlenky jiných. Rozmrzelost v tomto směru mohou pociťovat i kněží. … Tato novota není nic bezvýznamného. Povaha, a dokonce ani nepříjemnost jejích vnějších forem by nás neměly překvapovat.

To téměř nepotřebuje komentář. Řekneme jen tolik, že jako obchodník by se Pavel VI. zřejmě neuživil. Není divu, že tolik katolíků přestalo chodit na mši a další vlna kněží a řeholníků zažila krizi vyvolanou duchovní dezorientací, když jejich nejvyšší pastýř považoval za dobrý nápad způsobit „mnohostranné potíže“, „znepokojení“, „vyrušení“, „rozmrzelost“ či „nepříjemnost“ obzvláště zbožným lidem a kněžím, kteří se namáhavě snažili si představit, co se to u všech všudy děje s „vnějšími formami“ – o vnitřním duchu nemluvě! – liturgie Církve!

Co v souvislosti s nadcházející výzvou doporučuje Pavel VI.? Jako správný intelektuál, naprosto odtržený od obyčejných křesťanů, tvrdí, že je třeba se připravit „na tuto zvláštní historickou příležitost“, jak jinak než zintenzivněním četby knih a článků vysvětlujících důvody „této závažné změny“. Opět přiznává vnitřní slabost své pozice, když vzývá „poslušnost koncilu“ – zná poučení totalitní propagandy, že jediná věc nutná k tomu, aby se lež prosadila jako pravda, je klidně, drze a často ji opakovat – a nádavkem připojuje „poslušnost vašim biskupům“. Důvěřuje v to, že všichni biskupové nastoupí v jednom správném ultramontanistickém (či „ultramontiniovském“) šiku.²⁴ Pasáž končí v záblesku téměř montanistické inspirace:

Církev k této změně povolává Kristova vůle, vanutí Ducha svatého. V mystickém těle Kristově, jímž je Církev, dochází k prorockému okamžiku. Tento okamžik Církví otřásá, burcuje ji, nutí ji k obnově tajemného umění její modlitby.

V další části, která tvoří největší tematický oddíl projevu, Pavel VI. hájí praktické zrušení latiny. Zdá se, že ho stále ještě pálí šlehnutí, jímž pro něj byla kniha Tita Casiniho The Torn Tunic (Roztržená tunika) z roku 1965, v níž populární italský autor kritizuje zavedení lidového jazyka do mše.

Papežovým východiskem v této části je tvrzení, že jelikož „i věřící jsou nositeli ‚královského kněžství‘ … jsou schopni nadpřirozeného rozhovoru s Bohem“. Z této pravdy – kterou teoreticky ani prakticky nikdy nikdo nepopíral – Pavel VI. vyvozuje nutnost nahrazení latiny běžným hovorovým jazykem, neboť jinak lidé nadpřirozeného rozhovoru s Bohem schopni nejsou (?). Papež začíná ve svém povědomém obvyklém stylu, v němž nám nejprve sděluje, jak velkou ztrátu nám nový ritus přivodí:

Zavedení lidového jazyka bude jistě velkou obětí pro ty, kdo znají krásu, sílu a výmluvnou posvátnost latiny. Loučíme se s řečí křesťanských staletí; jsme jakýmisi barbarskými nájezdníky v literárním hájemství posvátného vyjadřování. Ztratíme velkou část oné ohromné, neporovnatelné umělecké a duchovní formy, totiž gregoriánského chorálu. Máme vskutku důvod k lítosti, téměř ke zmatení. Co můžeme zavést místo jazyka andělů? Vzdáváme se něčeho neocenitelného. Ale proč? Co je cennější než tyto nejvznešenější z křesťanských hodnot?

V této chvíli Pavel VI. odkrývá karty, když hájí jistý druh epistemiologického nudismu neboli „svobodné a prosté“ filosofie:

Odpověď se bude zdát banální, prozaická. Přesto je to dobrá odpověď, protože je lidská, protože je apoštolská. Porozumění modlitbě je cennější než hedvábný šat, v němž je královsky oblečena. Účast lidu má větší cenu – zejména účast moderních lidí, kteří mají tak rádi prostý jazyk, jemuž lze snadno porozumět a převést ho do každodenní řeči.

Jak zdůrazňoval výše uvedený citát z Dietricha von Hildebranda, vidíme zde humanistické, horizontální a antropocentrické chápání liturgie, které je paradoxně v rozporu se samotnou účinností liturgie jakožto prostředku duchovní proměny, jež duši pozvedá k nekonečnému Bohu a do společenství Kristova mystického těla, minulého, současného a věčného. Latinský jazyk je účinný právě pro svou „krásu, sílu a výmluvnou posvátnost“, své „posvátné vyjadřování“, svou „nedocenitelnost“, vznešenost svých asociací a „ohromnou, neporovnatelnou uměleckou a duchovní formu“, která ho odívá hudbou, gregoriánským chorálem.

Účast ve smyslu bezprostředního pochopení „prostého jazyka, jemuž lze snadno porozumět a převést ho do každodenní řeči“ je minimálním a nejnižším způsobem, jak se věřící účastní na Kristových tajemstvích budících úžas a bázeň. Sociologové poukazují na to, že náročné, neproniknutelné, do jisté míry nepřístupné náboženské obřady jsou mocným impulsem pro víru a zbožnost. Pater Aidan Nichols poznamenává: „Představa, že čím srozumitelnější je znamení, tím efektivněji vstoupí do životů věřících, je pro sociologickou imaginaci nevěrohodná. … Pro symbolický úkon je určitá nejasnost zásadní.”²⁵ Psychologové si všímají, že archetypální symbolismus předávaný gesty, oděvem a dalšími fyzickými jevy, nemluvě o rozum přesahujícím jazyku hudby, je přinejmenším stejně sdělný jako slova, ne-li ještě více. Moc liturgie zasáhnout duši ve velké míře závisí právě na těchto neverbálních prvcích a subtilním faktoru, který lze z nedostatku lepšího označení nazvat atmosférou či prostředím.

Ano, věřící by měli mít pojem o obsahu mše svaté (a samozřejmě o mnoha dalších věcech). V tom měl Dom Guéranger a pars sanior liturgického hnutí pravdu.²⁶ Avšak tím, co lidi přitahuje k liturgické bohoslužbě, je naděje na setkání s tajemstvím, s něčím nepostižitelným, podivně krásným, co naši mysl otevírá transcendentnu a poskytuje záblesk nebe. Proto bylo doslova antiapoštolské převrátit priority Církve a povrchnímu chápání angažovanosti lidu dát přednost před hlubším ponořením do modlitby, které věřícím vždy nabízela a dosud nabízí stará liturgie, slouží-li se řádně.

V jednom z nejneodbytněji ironických výroků v dějinách papežství Pavel VI. s jistou melancholií poznamenal v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi z roku 1975: „Víme dobře, že moderní člověk je už přesycen všelijakým řečněním, že ho to často unavuje, anebo ještě hůře, že je proti slovům přímo imunní.“²⁷ Toto pozorování učinil pouhých pět let poté, co Církvi vnutil liturgii, která se vyznačuje nepřetržitou mnohomluvností, obřími dávkami Písma, chybějícím tichem a nedostatečnou neverbální obřadností.

V projevu z roku 1969 se však papež Pavel dál dostává do úzkých:

Jestliže nás božský latinský jazyk odděloval od dětí, mládeže, od světa práce a podnikání, jestliže jsme byli tmavou zástěnou namísto průhledného okna, bylo by správné, kdybychom ho my, pastýři duší, zachovali jako výlučný jazyk modlitby a náboženského obcování?

Jak prokázal anglický sociolog Anthony Archer²⁸, k nejdramatičtějšímu poklesu v účasti na mši v pokoncilní dekádě (to jest od prvního zavedení lidového jazyka a versus populum do prosazení Novus ordo) došlo právě mezi dělníky. Nadto rozhodně není jasné, že by „muži v podnikání“ někdy upřednostňovali liturgickou reformu. Již jsem zmínil Casiniho, von Hildebranda, Waugha a Buckleyho, avšak nejnepříjemnější známka chybějící podpory mezi vzdělanými lidmi přišla v roce 1971 v podobě petice vyzývající k zachování tradiční latinské mše, kterou podepsalo 56 předních kulturních osobností Velké Británie – „mnozí nejvýznamnější spisovatelé, kritici, akademici a hudebníci doby, stejně jako politici z tehdejších tří hlavních britských stran a dva anglikánští biskupov铲⁹ – a již kardinál John Heenan předložil papeži Pavlu VI. Tato intervence vedla k „anglickému indultu“ (občas nazývanému „Agatha Christie Indult”), který umožňoval nadále užívat starou mši a při zpětném pohledu byl prvním krokem v dlouhém procesu ústupků z přehnané honby za „novou epochou“, jejíž předzvěstí měla být liturgická reforma.³⁰ Konečně zmínka Pavla VI. o „dětech a mládeži“ nám může připomenout snad největší ironii: zatímco průměrný počet dětí, které se rodí mainstreamovým katolíkům, a průměrný počet mladých dospělých, kteří si v těchto rodinách zachovají víru, jsou stále znepokojivě nízké, množství velký rodin a vůbec počet mladých lidí v tradičním hnutí vypovídá něco naprosto jiného o tom, co lidi přitahuje ke Kristu a co je naopak odhání.

V dalších odstavcích činí papež úlitbu milovníkům latiny, jimž připomíná, že nový mešní obřad dovoluje, aby lidé společně zpívali mešní ordinarium v latině – což se v praxi téměř nikdy neuskutečnilo – a že latina stále zůstane oficiálním jazykem vatikánských dokumentů. Malá útěcha, pokud lze o útěše vůbec mluvit. Papež bez jakéhokoli náznaku sarkasmu říká: „Latina zůstane … jakýmsi klíčem k dědictví naší náboženské, historické i lidské kultury. Bude-li to možné, znovu se nádherně rozvine.“ Pokud je však latina skutečně klíčem k našemu katolickému dědictví, proč činíme krok vypočtený tak, aby její živou přítomnost v Církvi zničil? Jak to pomůže k tomu, aby se latina „znovu nádherně rozvinula“?

Pavel VI. dále rozvíjí téma z předchozího týdne, totiž že mše se ve skutečnosti nezměnila, protože „základní obrys mše je stále tradiční, nejen teologicky, ale i duchovně“. Pokud se „základním obrysem“ míní, že nejprve přijde nějaký druh úkonu kajícnosti, uprostřed nějaký druh eucharistické modlitby a nakonec nějaké gesto naznačující závěr bohoslužby, pak lze s papežovým hodnocením vřele souhlasit. Zde nemáme prostor k tomu, abychom prošli dlouhý seznam toho, v čem se struktura, teologie a spiritualita nového misálu jasně liší od toho starého.³¹ Není však třeba o mnoho více než účasti na usus antiquior, aby člověk sám začal chápat, že použití slova „tradiční“ na reformované liturgické obřady Pavla VI. je přesně tím druhem „zneužití jazyka, zneužití moci“, o němž za vlády nacismu v Německu tak výmluvně psal filosof Josef Pieper.

Pavel VI. pak tvrdí, ať už z naivity či nestoudnosti:

Je-li ritus prováděn tak, jak se má, zjistíme, že po duchovní stránce je bohatší. Větší prostota obřadů, různorodost a hojnost biblických textů, společné úkony všech celebrujících, ticho, jímž se budou vyznačovat hluboké okamžiky během bohoslužby, to všechno nám pomůže, abychom na to přišli.

Pokud se každý bude „hluboce účastnit“, praví papež, stane se mše „víc než kdy jindy školou duchovní hloubky i pokojnou, avšak náročnou školou křesťanské sociologie. Vztah duše ke Kristu a k bratřím tedy nabývá nové a živé intenzity.“ Jak vidíme, v těchto a podobných řádcích Pavel VI. už propadá naprostému fantazírování.

Poslední část textu tvoří bizarní finále, které v nás i dnes s odstupem probouzí pocit lajdáckého chvatu a sotva kontrolovaného chaosu, který obklopoval celý projekt liturgické reformy:

Stále ale existují praktické obtíže, jimž znamenitost posvátného neubírá na významu. Jak můžeme celebrovat tento nový ritus, když dosud nemáme kompletní misál a je ještě tolik nejistot v tom, co při něm máme dělat?

Dobrá otázka, Svatý otče. Stejnou otázku si kněží i laici kladli bezmála nepřetržitě dobrých patnáct let, neboť rubriky, texty, hudba, jazyk, zkrátka prakticky všechno se měnilo dál, a to takřka každoročně. V tomto šílení po svátostné reformě, jež bohužel začalo již za Pia XII., je patrný pravý opak správného katolického postoje k tradici, jímž je postoj zahradníka, nikoli průmyslníka či realitního developera, který bourá starý dům, aby udělal místo pro moderní byty. Mohu-li parafrázovat nedávná slova P. Johna Hunwickea, papež by měl mít na paměti postřeh blahoslaveného Johna Henryho Newmana, že úkolem římské Církve v rámci oikoumene je být překážkou, remora, proti pronikání mylných novot, to znamená předávat nepřekroucenou posvátnou Tradici. V době, kdy adjektivum negativní vyvolává špatný dojem, si musíme na nejvyšší úrovni v Církvi znovu osvojit centrální, zásadní význam negativního papežství, papežství, které uchovává. Z Tradidi quod et accepi vyplývá Quod non accepi non tradam.

Pavel VI. na položenou otázku odpovídá mnohem techničtěji, než by se očekávalo na generální audienci. Je hotovou věcí, že latinská liturgie definitivně končí – a to z výslovné vůle papeže. K 28. listopadu 1971 už nebudou žádné latinské liturgie podle starého misálu, ale ani podle nového. A pokud některý kněz očekává, že bude na různých místech sloužit mši sám či s lidem, měl by investovat do pořádného kombíku, který uveze všechny potřebné liturgické knihy. Staré časy, kdy postačoval misál na oltáři, pominuly ve jménu „větší prostoty obřadů“.³²

Projev končí poslední lehkou ironií – citátem z jednoho z oblíbených spisovatelů Pavla VI., švýcarského kněze a teologa Maurice Zundel (1897–1975), a to z předmluvy k druhému vydání jeho Le Poème de la Sainte Liturgie (Poéma o svaté liturgii) z roku 1934, která v roce 1939 vyšla anglicky pod titulem The Splendor of the Liturgy (Nádhera liturgie):

Mše je Tajemství, jež se má prožívat ve smrti Lásky. Její božská realita přesahuje veškerá slova… Je to Čin par excellence, skutečný úkon našeho vykoupení, jehož památku zpřítomňuje.³³

Nevím, co si Zundel, který zemřel v roce 1975, myslel o Novus ordo Missae, bez pochybností však mohu říci: Každý, kdo čte jeho knihu, hluboké dílo mystické teologie, které je od začátku do konce prodchnuto modlitbami a obřady klasického římského ritu, vstupuje do světa zářícího zázraku a vroucí zbožnosti – ztělesnění Církve bezpečně a vděčně vrostlé ve své tradici. Tento svět byl odsouzen k zániku prozatímním misálem Pavla VI. z roku 1965 a zapuzen perfidním Missale Romanum z roku 1969. Ubohému laikovi či knězi, který se 19. nebo 26. listopadu onoho osudného roku účastnil audience, to připadalo, že chybí jen krůček a Zundelem popisovaný slavný, důvěrně známý svět³⁴ bude ztracen navždy.

Závěr

Připomenout si tyto audience z doby před pěti desetiletími je důležité z mnoha důvodů. Dnes se zmíním jen o dvou z nich.

Hlavním důvodem je to, že uvážíme-li obrovský rozsah reformy, je její obhajoba ze strany Pavla VI. neobyčejně chatrná. Někteří lidé to viděli již v letech 1965 a 1969, ale dnes, kdy máme výhodu zpětného pohledu ukazujícího, jak omezené a zastaralé jsou jeho předpoklady a jak selhala každá jeho předpověď, je to naprosto jasné. Montiniho obrana Novus ordo se opírá o vytáčky, o klamání ohledně rozsahu změn a o brutální uplatňování autority. Je založena na mizerné teologii liturgie, svátostí a modlitby, na bídné sociologii rituálu, na mylné psychologii návyku a mizerné filosofické analýze modernity.

Druhý důvod souvisí s nedávnými pokusy o vyčištění montiniovského nepořádku. Zastánci „reformy reformy“, nepochybně v dobré víře, lpějí na zkazce, podle níž Novus ordo Missae z vatikánských rotaček vyšel oděný latinou jako slavnostním rouchem, připravený k nádherné, slavnostní celebraci za vznešených nápěvů gregoriánského chorálu – dokonalé naplnění koncilové konstituce Sacrosanctum Concilium – a potom mši „ukradli“ evropští a američtí progresisté, kteří jednali v rozporu s dobrými úmysly Pavla VI.

Základní problém tohoto příběhu tkví v tom, že je nepravdivý. Ze tří generálních audiencí vyplývá, že Pavel VI. nikdy nepomýšlel na to, že by se Novus ordo celebroval ve větší míře latinsky. Nikdy neočekával, že ve farnostech přežije gregoriánský chorál. Nikdy nechtěl, aby „naše mše“ vypadala nebo zněla jako zděděná římská liturgie. S klidem poznamenal, že latina a gregoriánský chorál se přestanou vyskytovat; starý způsob celebrování mše zmizí z povrchu zemského. V tomto smyslu tedy usiloval o rozchod, nikoli o kontinuitu, jíž se proslavil jeho nástupce Benedikt XVI.³⁵ Pavel VI. by byl mohl ze srdce schválit slova vlivného liturgisty a člena Consilia Josepha Gelineaua SJ:

Ať si ti, kdo stejně jako já poznali a zpívali slavnou mši s gregoriánským chorálem, na ni vzpomenou, jestli mohou. Ať ji porovnají se mší, kterou máme teď. Nejenže se liší slova, melodie a některá gesta. Po pravdě řečeno je to odlišná mešní liturgie. To je třeba jednoznačně povědět: římský ritus, jak jsme ho znali, už neexistuje. Byl zničen.³⁶

Je zjevné, že nejdůležitější zásadou Pavla VI. byl akomodacionismus: liturgii je nutno přizpůsobit mentalitě a údajným potřebám Moderního Člověka.³⁷ Tomuto hladovému Molochovi modernizace se musela podrobit každá jiná úvaha. Vlastně první jemu přinesenou obětí byla koncilová konstituce o posvátné liturgii. K tomu, abychom viděli, že některá její nejjasnější a nejdůležitější ustanovení nebyla jen ignorována, nýbrž byla popřena, není třeba žádné zvláštní inteligence. Pavel VI. jednal v rozporu s ustanoveními, která podepsalo 2 147 biskupů a významných představených, a uplatnil tak hyperpapalismus, který v dějinách nemá a patrně nikdy nebude mít obdoby. Projevil tím mimořádnou megalomanii, která by se dala shrnout větou: L’église, c’est moi.

Tyto tři audience ilustrují obecnější trend. Přesnou paralelu k nim můžeme vidět ve způsobu, jak Vatikán po koncilu odrazoval národy z kulturního hlediska katolické od zachování zvláštního ústavního uznání Církve či konkordátu, a v katastrofální politice vůči komunistickým zemím, tzv. Ostpolitik, která se opět objevila v podobě zrady na čínských katolících ze strany papeže Františka. Vidíme ji v podpoře ošklivého moderního umění, jehož význačným příkladem je audienční sál Pavla VI. otevřený v roce 1971, v odrazování od nošení kněžského oděvu a od početných rodin. Jinými slovy, hledíme na komplexní program sekularizace, konformnosti vůči liberálnímu západnímu světu vzniklému z antiklerikálního osvícenství a po druhé světové válce prezentovanému v novém obalu optimistického humanismu. Toto byl ethos definující éru 2. vatikánského koncilu, tak jak byl interpretován a prosazován papežem Pavlem VI. a za jeho vlády. Odporoval a odporuje však základnímu požadavku křesťanství podle svatého Pavla v listě Římanům: „A nepřipodobňujte se tomuto světu,“ – to znamená světu, jak ho utvářejí padlí andělé a hříšní lidé ve své vzpouře proti Bohu – „ale proměňujte se obnovou své mysli, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré a bohumilé a dokonalé“ (Řím 12,2).

Velký americký katolický spisovatel 19. století Orestes Brownson v červenci 1846 napsal:

Církev tu není proto, aby následovala ducha doby, nýbrž aby ho ovládala a řídila a často aby proti němu bojovala. Nejhorší službu jí činí ti, kdo se snaží připravit ji o její slavnou minulost a co nejvíce ji proměnit tak, aby se přizpůsobila převládajícím způsobům myšlení a cítění. Právě její horliví, avšak pomýlení přátelé, vedení krátkozrakou politikou a hledající radu u okolního světa, usilují o její osvobození, jak to nazývají, o její větší sladění s duchem doby, od něhož však – jak bychom se jako dobří katolíci měli neustále modlit – libera nos, Domine!³⁸

Martin Mosebach hovoří o „defektním liturgickém vývoji, jemuž napomáhala mentalita nepřátelská vůči duchovním skutečnostem“.³⁹ To je to, co ve skutečnosti vidíme u Pavla VI.: mentalitu, která se tolik zabývá modernitou, evangelizací a přístupností, že nakonec začne být nepřátelská vůči duchovním skutečnostem – odlišnosti posvátného, primátu Boha a Božích věcí, nadpřirozenému plánu Krista v Jeho utrpení, smrti, zmrtvýchvstání a nanebevzetí, získání tohoto světa pro Krista, jeho vyrvání ze Satanovy říše a posvěcování „mystickými žehnáními… podle apoštolské disciplíny a tradice“.⁴⁰

Dovolte mi uvést na závěr citát z Johanna Adama Möhlera:

Jestliže nelze důvěřovat tradici, pak by křesťané správně nemohli důvěřovat ani nauce o tom, co křesťanství vůbec je; nemohli by důvěřovat tomu, že existuje Duch svatý, který naplňuje Církev, že existuje společná podstata a jisté poznání křesťanství. … To je stav, v němž se nacházejí ti, kdo odmítají tradici. Nic takového jako objektivní křesťanství pro ně nemůže existovat.⁴¹

---

Zdroj: A Half-Century of Novelty: Revisiting Paul VI’s Apologia for the New Mass

---

Poznámky: